Blondýnek se chystal za Obitem vyrazit co nejdříve, aby si náhodou při pokusu o uvaření večeře vážně neublížil, ale na druhou stranu nechtěl vypadat, že jediné, co ho momentálně zajímá, je, aby za ním mohl zase co nejdříve přijít. Tak to vůbec nebylo - nebo si to alespoň pokoušel namluvit, aby se necítil jako totální vtěrka. Dal proto druhému muži dostatek času na to, aby si sám uvědomil, že to nezvládá a aby se mu sám ozval. V okamžicích, kdy zrovna neměli žádný výjezd, nečistili či netřídili vybavení, nebo ve chvílích, kdy zrovna nebyl na návštěvě u rodičů, seděl s doširoka rozevřenýma očima před telefonem a jen čekal, až se rozezní.

To se ale nestalo.

Trvalo tři dlouhé dny, než nad tím Naruto mávnul rukou, vykašlal se na to, co si o něm bude Obito myslet (jelikož už teď o něm neměl nejmenší mínění) a v okamžiku, kdy mu skončila směna, se vydal k němu do nového bytu. Těsně předtím, než nastoupil do auta, si raději ještě několikrát zkontroloval, zda jej někdo nesleduje a konečně nastartoval. Ne, že by byl nějak paranoidní, nebo tak podobně, ale během posledních pár dní se v televizi začínaly objevovat reportáže o tom, jak Obito Uchiha, generální ředitel jedné z největších automobilek v Japonsku, zmizel neznámo kam. A jelikož každý kvůli médiím věděl, že to byl právě on, kdo ho z toho hrozného požáru zachránil, vůbec by se nedivil tomu, kdyby se na něj přilepil nějaký novinář, který by ho v naději, že jede zrovna za ním, sledoval, a černovláskova skrýš by velice brzy vyplula na povrch.

To, že se jeho rodina dobře znala a přátelila s Uchihy, se ve společenském světě vědělo moc dobře. A on nehodlal nic riskovat.

V okamžiku, kdy celý napjatý, jak na něj černovlásek bude reagovat, když se naposledy zrovna dvakrát nepohodli, čekal za dveřmi s papírovou taškou plnou nakoupených potravin v náruči, přemýšlel o tom, že by nebylo od věci pořídit si vlastní klíče. Vůbec by se totiž nedivil, kdyby mu Obito prostě zavřel před nosem. I když jejich vztah stále nebyl nejrůžovější, rozlil se mu ve tváři spokojený úsměv, když si vzpomněl, jak se naposledy dohadovali. Nemohl si pomoct, ale vždycky to mezi sebou měli vypjaté a asi by se necítil úplně nejpohodlněji, kdyby se to změnilo jen proto, že mu zachránil život. Rozhodně si nedokázal představit, že by se kvůli tomu měli ze dne na den hned spřátelit.

Čekal ještě několik sekund, než se vchodové dveře konečně otevřely a v nich stanul mračící se majitel domu.

"Zase ty?"

"Taky tě rád vidím," zamručel Naruto, nečekal na pozvání a rovnou prošel kolem něj dovnitř, aby zamířil rovnou do kuchyně a zkontroloval, jestli mu ještě zbylo něco k jídlu.

"Budeš tohle dělat vždycky? Lézt mi bez pozvání do bytu?" nakrčil s povzdechem Obito obočí a zavřel dveře. Pak ho následoval a stejně jako posledně se s rukama zkříženýma na hrudi opřel o futra.

Naruto jen pokrčil rameny. "Řekl jsem ti, že tě tu nenechám chcípnout hlady," zamručel a pohledem přejel přes linku, kde se válelo několik obalů od donáškového jídla, "Říkal jsem ti, abys mi zavolal, kdyby něco a nejedl tyhle sračky."

"Nepotřebuju tvojí pomoc," odfrkl si černovlásek, avšak hluboko v nitru se mu rozlil neuvěřitelně příjemný pocit.

Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale ve skutečnosti byl docela rád, že se za ním Uzumaki přece jenom zastavil. Jako všichni ostatní muži z rodiny Uchiha si nikdy neuměl říct o pomoc. Moc dobře věděl, že se choval jako pěkný parchant a ješita, ale raději by někde ve škarpě pošel hladem, než aby někoho poprosil, aby mu pomohl. I nyní během těch tří dnů mu ruka svrběla, když měl sto chutí blondýnovi zavolat a požádat ho, jestli by mu nemohl přijet s něčím pomoct, jednak proto, že mu došlo jídlo, druhak proto, že mu začínala chybět přítomnost jiného člověka, který by mu dělal společnost. Za všechny ty večery, co tu strávil sám, se v něm praly dvě různé části: ta, která byla přesvědčená o tom, že jej Naruto nenechá na holičkách a ta druhá, paranoidní a temná, která mu našeptávala, že se na něj vykašle.

Plavovlasý hasič nad ním jen mávl rukou a začal potraviny z tašky uklízet do lednice.

"Co by sis dal dneska?"

***

V následujících týdnech Narutovy návštěvy probíhaly úplně stejně. Vždy po práci nebo před ní nakoupil pořádnou zásobu jídla, z níž potom Obitovi připravil nějaké zásoby na další dny. Kromě vyvařování se mu snažil bůhví z jakého důvodu pomáhat s úklidem a dalšími věcmi. Jediný, kdo další černovláska navštěvoval, byl jeho ošetřující lékař Akasuna no Sasori, který ho vždycky po nějaké době přišel prohlédnout, přinesl mu další léky a hojivé masti. Pokaždé, když se jim podařilo se nějakou náhodou srazit, si spolu příjemně pokonverzovali a vždy, když rudovlásek odcházel, mu na obličeji hrál jemný úsměv, jako kdyby byl šťastný, že jeho pacient netráví dny zcela o samotě.

Blondýn netušil, kde přesně se v něm vzala ta neuvěřitelná potřeba tmavovlasému pomáhat. I přesto, že postupem času se jejich vztah začal zlepšovat, stále k sobě byli velice drzí, odsekávali si a čas od času padla i nějaká ta nadávka, avšak nemohl si pomoct, aby se vždycky po nějaké takové výměně názorů spokojeně neušklíbal, a měl dokonce také pocit, že i na Obitově tváři spatřil jakýsi zvláštní, spokojený a úlevný úsměv.

Nikdy si spolu nijak extra nepovídali, nebo něco takového. Většinou se jen snažili vyhýbat se jeden druhému, nebo se spolu snažili beze slov koexistovat, ale po nějaké době si oba zvykli na přítomnost toho druhého, což mělo za následek, že se psychika krátkovlasého Uchihy o dost zlepšila. Stále nebyl schopen si sám připravovat jídlo, ale už aspoň vydržel krátký a rychlý pohled na plamen, když zrovna vařil Naruto.

Vždycky, když měl Uzumaki hotové vše, co potřeboval, tak se s pánem domu rozloučil a odešel domů. Tedy, alespoň doposud.

***

Černovlasý třicátník zrovna vylezl z dlouhé sprchy, kde na sebe nechal dopadat horké kapky vody, aby si před spaním dopřál trochu duševního relaxu a dovolil svalům, se pořádně uvolnit. Trvalo mu jen několik minut, než si pořádně vyčistil zuby, převlékl se do drahého, tmavě modrého, saténového pyžama a s ještě stále mokrými vlasy vyrazil do ložnice. Po cestě se zastavil v obýváku, aby pozhasínal všechna světla, když se v ten okamžik zarazil.

Černýma očima přejel přes luxusní kožený gauč, na němž spokojeně pospával a pochrupoval plavovlásek. Několikrát zmateně zamrkal, než mu došlo, že mu před několika hodinami říkal, že si dá na chvíli šlofíka. Ten den k němu přiběhl rovnou z práce, kde několik dlouhých hodin spolu s ostatními hasiči zasahovali u vážné autonehody. Jak to tak vypadalo, bylo to pako unavené víc, než si oba mysleli.

Diamantovými hloubkami se na moment zarazil na jeho uvolněné tváři a proti své vůli se musel zlehka pousmát. Ano, opravdu by to nikdy nepřiznal, ale byl rád, že za ním ten spratek chodil. Nemohl si pomoct, aby mu to nepřipadalo jako poměrně vtipná ironie. Ještě před dvaceti lety to byl on, kdo za ním chodil, aby ho pohlídal a postaral se o něj, když Minato s Kushinou zrovna nebyli doma. A teď? Bylo tomu přesně naopak.

Se zavrtěním hlavy, aby z mysli vyhnal všechny ty melancholické myšlenky, se sklonil a dlouhými, tenkými prsty sebral ze země deku a pořádně, aby jej nevzbudil, jej přikryl. Ústa se mu roztáhla do šibalského úsměvu, když si představil, jaký krásný pocit zadostiučinění by měl, kdyby ho právě teď nějakým opravdu ošklivým způsobem vzbudil, ale rozhodl se, zachovat se tentokrát jako normální člověk, aby se alespoň trochu vyspal na další den.

Kdo ví, co strašného se další den mohlo stát a kdo zrovna bude potřebovat jeho pomoc.

***

Další den Naruta probudily dva nepříjemně rozhádané hlasy. Zlehka sebou cuknul, začal se protahovat a po nějaké době konečně otevřel oči. Na malý moment byl zmatený a vůbec nechápal, kde je, než mu to po několika sekundách došlo.

"To jsem tady usnul, dattebayo?" zamrkal nechápavě, než se konečně posadil na gauči a hřbetem dlaně si promnul obě ospalé oči. Téměř okamžitě ale polekaně nadskočil, když se z kuchyně ozval tříštivý zvuk, který rozhodně nevěstil nic dobrého.

Srdce se mu zběsile rozbušilo a v hlavě se mu rozblikalo výstražné rudé světýlko, které mu říkalo, že Obito je v nebezpečí. Rychle vstal a téměř nadzvukovou rychlostí vyrazil za tím randálem. Na moment zalitoval, že si z obýváku od krbu nevzal žádný pohrabáč, kterým by případného útočníka mohl odehnat a silně již stiskával ruce v pěst, aby se připravil alespoň na pořádnou rvačku, když se zaraženě a s doširoka vytřeštěnýma očima zarazil mezi futry. Jezerně modrými hloubkami se zapíchl do dvojice mužů, která se od sebe právě odlepovala a podle zduřelosti jejich rtů, za sebou měla pěkně vášnivý polibek.

"K-Kakashi?"

Krásné pondělí!

Máme tady další kapitolku, v níž spolu Obito s Narutem již dokáží v rámci možností fungovat. Jak je možné, že má Naruto sklony, se o černovláska postarat?

A o čem se Obito s Kakashim mohli hádat?

Moc děkuji za všechny komentáře a hvězdičky u minulých kapitol :3

Uvidíme se v pátek :3

Vaše Majo