Plavovlasý hasič navštívil nemocného i další den. Jen na malý moment se zastavil na recepci, aby hodil krátkou řeč se zdravotní sestrou Karin, díky které se za Uchihou mohl jít alespoň na chvíli podívat. Prohodili mezi sebou pár slušných, zdvořilostních frází, než se nakonec Naruto rozloučil a pokračoval dál na místo, kde se nacházela popáleninová jednotka intenzivní péče. Po cestě se srazil se lékařem, se kterým mluvil předešlý den a pak konečně pokračoval k cíli své cesty. Když poté konečně vešel do Obitova pokoje, kterým se rozléhalo pouze pípání přístrojů, jeho nervozita skoro přetékala tu tolik pomyslnou hranici a hrozilo, že se zase sekne a bude chtít co nejdříve vypadnout, ale tentokrát... tentokrát to bylo jiné.

Pomalou chůzí se rozešel směrem k lůžku a posadil se do předem připravené židle, kterou mu tam musela nechat připravit rusovláska. Hluboce se předklonil, lokty se opřel o kolena a dlaněmi si podepřel bradu. Modrým, skoro zoufalým pohledem se zadíval na stále ovázanou tvář Obita Uchihy a zhluboka, aby se uklidnil, vydechl. Mlčky ho pozoroval a v hlavě si snažil uspořádat všechny myšlenky. Stále pro něj nebylo příjemné, tady prostě jen tak sedět a bezmocně a bezbranně pozorovat, jak všechny ty přístroje a počítače hlídaly a kontrolovaly životní funkce jeho známého. Najednou si připadal strašně moc bezmocně, když věděl, že nemohl nic dělat, ani mu nijak pomoct. Jistě, svůj díl práce už měl vlastně za sebou, ale i tak mu to připadalo překvapivě málo.

Jak tam tak seděl a dlouhé minuty ubíhaly šnečím tempem, snažil se přijít na to, proč se tohle stalo zrovna jemu. Byla to jenom hloupá, ubohá náhoda? Byl Uchiha prostě jenom v hodně špatné chvíli na ještě horším místě? Nebo to byl nějaký zásah shůry, aby ho potrestal? Chtěla snad nějaká vyšší moc, třeba Jashin, aby černovlásek přehodnotil svoje chování? A bylo vůbec co přehodnocovat?

Kdyby se ho na to někdo ještě před týdnem zeptal, rozhodně by rázně kývl hlavou a přitakal na souhlas. Považoval ho za rozmazleného, namyšleného a arogantního chlápka, který si ničeho nevážil a ostatními jenom pohrdal, ale... vážně to tak bylo? Vždyť podle dalšího z otcových známých, Hatake Kakashiho, se Obito ze všeho nejdřív postaral o členy rady. Skvěle jim poradil s výtahem, donutil je, jít po schodech a sám se pak vydal do pracovny, pravděpodobně pro pozůstalost po otci, který nedávno zemřel. Peníze to být nemohly, jelikož ty měl všechny uložené na účtu. Chamtivost a sobectví mohl tedy rovnou vyloučit.

Naruto rychlým pohledem přejel jeho tvář a zavrtěl hlavou. "Cos tam hledal? Co bylo tak důležitý, abys riskoval... tohle všechno?" zašeptal do ticha místnosti a prudce sebou škubl, když spatřil, jak se pod náporem jeho hlasu černovláskova víčka rychle pohnula.

Náhle se otočil přes rameno, snad jako kdyby se chtěl přesvědčit, že za ním nikdo nestojí, nasucho polkl a když se obrátil zpátky k nemocnému, pomalu a zlehka, pohnul rukou směrem k té jeho a velice opatrně, snad aby mu nijak neublížil, překryl svou dlaň tu jeho a sledoval reakci očí. Tentokrát se však nic nestalo. Zklamaně svěsil paži podél těla, ještě chvíli netrpělivě těkal pohledem po místnosti, než se nakonec zvedl a spěšně odešel, doufaje, že ho při jeho letmém doteku nikdo neviděl.

Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo zjistil, že se držel za ruku s chlapem?

***

Obito vůbec netušil, co se kolem něj dělo. To, že je byl držen v umělém spánku a ležel v nemocnici, vůbec nevěděl a že už to byl skoro týden, co málem uhořel, si také nepamatoval. Jen čas od času se mu zdály podivné sny plné odporného, nedýchatelného kouře, kterým se dusil, a neuvěřitelného horka, jenž ho spalovalo na popel, aniž by věděl proč. Přišlo mu, jako že je to všechno jeden obrovský, špatný sen a už se nemohl dočkat, až se z něj probudí. Probuzení ale stále nepřicházelo.

"Jste si blízcí?"

"Ani ne. Spíš známí."

Čas od času mu přišlo, že k jeho uším doléhají hlasy a slova jiných lidí, jejichž významu nerozuměl. Většina z nich mu nebyla ničím známá, ale jeden, ten mu povědomý byl. Jenom bohužel vůbec nedokázal rozeznat, proč a čím.

"Cos tam hledal...?"

"Pane Uchiho, slyšíte mě?"

"Jak se cítíte, pane Uchiho?"

Obito mrzutě zasténal a měl sto chutí zavrčet na ty cizince, z jakého důvodu ho obtěžují a dovolují si ho vyrušit ze spánku, když se jeho víčka po celé té dlouhé době konečně zachvěla a on pomalu a rozechvěle konečně otevřel oči. Několikrát zmateně a s nepříjemným pocitem pálení v očích zamrkal, aby přivykl už tak dost tlumenému světlu, jež proudilo skrze zatažené závěsy, a zlehka se pohnul. Jakmile se o to ale pokusil, tělem mu projel nepříjemný pocit bolesti a svědění. A to nemluvě o tom, jak zatraceně těžké bylo, ten pohyb vůbec udělat!

"Pane Uchiho, jak se cítíte?" ozval se znovu nad ním ten cizí, melodický hlas, tentokrát už o dost hlasitěji než předtím.

Oslovený trhnul hlavou směrem, odkud se linul a stále ještě rozmazaným pohledem se zadíval do tváře rudovlasého, drobného doktora, který se na něj se starostmi vmísenými v obličeji pozorně díval, aniž by chápal proč.

Pomalu otočil hlavu a rozhlédl se po bílé místnosti s okny, několika policemi a hlavně s mnoha přístroji, a malou chvíli nechápavě přemýšlel, co se stalo a kde je, než sklopil pohled a zadíval se na své tělo, ovázané pod mnoha obvazy. Černookému se zběsile rozbušilo srdce, až jeden z těch elektronických krámů začal pištivě houkat a on se rozklepal po celém těle. Co se sakra stalo! A co do prdele dělal v nemocnici?!

"C-co-," chtěl se zeptat, ale zrzek jen zavrtěl hlavou a konejšivě jej chytil za ruku.

"Šššš, to bude dobré, Obito. Jen zhluboka dýchejte, hezky v klidu," šeptal uklidňujícím, hřejivým tónem, snad jako kdyby byl otec, který se snaží přesvědčit své malé dítko, že pod postelí opravdu nejsou žádná strašidla a že se vážně nemusí ničeho bát, protože on tam pro něj bude vždycky. Několikrát zamrkal oříškově hnědýma očima a v okamžiku, když se senzor uklidnil a jeho pacient konečně začal dýchat trochu klidněji, ho ještě jednou pohladil po hřbetu dlaně a pousmál se, "Vidíte, tak je to správně."

Uchiha se ještě několik okamžiků snažil uklidnit zběsilý tlukot srdce a přitom marně vzpomínal a pokoušel se z paměti vydolovat, co u všech čertů dělal právě v nemocnici. Znovu otevřel ústa a s překvapivě vyschlými rty zachraptěl. "C-co se s-stalo?" zeptal se a zděšeně vykulil oči, když uslyšel, jak strašně staře a nakřáple zní jeho hlas.

"Byl jste na poradě, když u vás ve společnosti začalo hořet. Vy... byl jste týden v umělém spánku. Co si pamatujete jako poslední?"

Požár. Umělý spánek. Co to ksakru bylo za nesmysly?

Černovlásek ztěžka zavrtěl hlavou. I tenhle malý pohyb stačil na to, aby se cítil neuvěřitelně vyčerpaný. V hlavě si marně snažil uspořádat všechny vzpomínky tak, aby dávaly smysl, ale připadalo mu, že když už se mu podařilo zachytit jednu z těch podstatných a sevřít jí v dlouhých, hubených prstech, ona mu prostě a jednoduše upláchla.

"J-já... nevím, v-vím, že jsem měl prezentaci," řekl jen zoufale a upřel na doktora velké, černočerné oči, "Pak... pak to mám všechno h-hrozně rozmazané."

Lékař souhlasně kývl. "Tato ztráta paměti je pouze dočasná. Čas od času se to u pacientů, kteří jsou drženi v umělém spánku, může přihodit."

"U-umělém spánku?"

Akasuna si povzdechl. "Opravdu ošklivě jste se popálil, Obito. Dal jste nám vážně zabrat, proto jsme vás museli uspat."

"Jak špatné to je?" vyjekl trochu hlasitěji než předtím.

"Nemyslím, že je vhodná doba na to, aby-"

"Chci to vědět!" vyštěkl najednou dost hlasitě, což bylo na tak zraněného a právě probuzeného člověka velice zvláštní, a silně stiskl dlaně v pěst, avšak téměř okamžitě bolestí ucukl. To jednoduché, nevinné gesto mu vyslalo nepříjemnou bolest do celé ruky a paže, která se pomalu šířila do zbytku pravé poloviny těla. Do každého, zasraného kousíčku.

Sasori na něj ještě několik okamžiků zíral, než se otočil, přešel ze stolečku, z něhož sebral malé zrcátko a odnesl ho Obitovi, aby se přesvědčil sám.

Krásné pondělí.

Naruto se zastavil za Obitem ještě těsně před tím, než ho začali budit z umělého spánku. Nemůže si pomoct, ale stále ještě se necítí dobře. To, co se stalo, ho prostě až moc zasáhlo.

Obito je konečně vzhůru, ale bohužel si moc nepamatuje, co se stalo. Jak bude reagovat, až se uvidí v zrcadle a zjistí, jaký je jeho stav? Jak velkou újmu na duši bude mít?

Moc děkuji za hvězdičky a komentáře u minulé kapitoly :3

Uvidíme se v pátek :3

Vaše Majo