Plavovlasý mladý muž přecházel po pokoji sem a tam a se vzteklým výrazem ve tváři si snažil uvázat kravatu. Na sobě měl bílou, perfektně padnoucí košili, která zvýrazňovala vypracované svalstvo jeho těla a paží, a černé společenské kalhoty, které si musel pro něj z neznámého důvodu obléct na dnešní večeři. Roztřesenýma rukama se snažil udělat smyčku a provléct látku skrz, aby to měl už konečně za sebou, ale když se mu po několikáté znovu zašmodrchala, s návalem vzteku jí hodil na zem. V okamžiku, kdy si na ní chtěl s planoucími blesky vzteku v jezerně modrých očích zašlapat, k němu rychle přispěchala jeho starší kopie s delšími vlasy, rychle ji zvedla a pustila se do řádného vázání.

"Už je ti pětadvacet, Naruto," nakrčil s pobaveným úsměvem na rtech obočí jeho otec a jen zavrtěl hlavou nad tím, co za paskvil dokázal s kravatou jeho syn během pár vteřin zpitvořit. Jemu stačilo pár ladných přeložení a trocha umu, a VUOLA! Perfektně vypadající mladý muž je na světě. Namikaze Minato udělal od svého potomka pár kroků a spokojeně kývl hlavou. "Jsi fešák!"

Naruto si odfrkl a jen něco zamrmlal. "Nechápu, proč tuhle šaškárnu musím vůbec postupovat. Ani toho chlapa nemám rád. Je to sebestředný hovado, který zajímá jen vzhled, práce a prachy. Nikdy jsem ho nemusel a co jeho tatík zaklepal bačkorama a on převzal firmu, je ještě nesnesitelnější," zamručel uraženě.

Vážně to nechápal! Vždyť u rodičů už ani nebydlel, dattebayo! Našpuleně jako malé děcko dal ruce v bok a zamračil se. Jako by nestačilo, že ho před lety musel snášet jako hlídání! Ne, on se prostě musel pravidelně stýkat s jeho otcem a chodit k nim na příležitostné večeře, kterých se musel účastnit i Naruto. Snad jako kdyby měl zájem, začít s nimi podnikat. Nikdy. To by radši skočil placáka ze střechy hasičské centrály rovnou na beton.

"Protože se to sluší," pousmál se Minato a absolutně přitom ignoroval všechny Narutovy němé prosby v podobě štěněcích očiček a smutných pohledů. Místo toho se otočil na podpatku a vyrazil za manželkou do kuchyně, odkud už se linula krásná vůně pečené krkovice a brambor.

Když vešel dovnitř, rusovlasá žena zrovna stála u sporáku a dodělávala omáčku.

"Už jste hotovi?" zeptala se s úsměvem, když se otočila a spatřila oba své chlapce, jak postávají opodál. Minato se culil jako pokaždé a Naruto... no, ten se teda rozhodně neculil. "Dej pozor, ať nepraskneš."

"Nechápu, co tady dělám."

"Je to jedinečná příležitost zlatíčko. Jednou po tatínkovi firmu třeba převezmeš. A vzhledem k tomu, že v těhle situacích neumíš chodíš, je jedině dobře, že tě při svých sešlostech chtějí mít u sebe."

Naruto nafoukl tváře, až skoro reálně připomínal bublinu. "Nejsem malej, tak nechápu proč mě do toho musíte nutit. A navíc práci už mám a jsem s ní spokojenej."

"Když nejsi malý, určitě bys to chápat měl. Dřív jste se přece s Obitem měli tak rádi!" spráskla rukama a zazubila se, jak si v hlavě vybavila nějakou legrační vzpomínku z jeho dětství, "Vždyť tě přece i hlídal! Moc dobře si pamatuju, že ses na něj pokaždé těšil."

Plavovlásek zapoulel očima a složil ruce na hrudi. "Ne, neměl. A to nehlídal. Jediný, co dělal, bylo, že mě vždycky někam uklidil, aby mohl chodit s partou chlastat a kouřit trávu!"

"No Naruto! Takhle o Obitovi nemluv! V jejich rodině jsou všichni slušně vychovaní a nikdo by si nedovolil-"

Naruto uprostřed lamentování své matky přestal poslouchat a raději si v duchu vybavil přitroublý obličej svého nejlepšího přítele, Uchihy Sasukeho, který prolézal bary a bordely skoro každý víkend s nosem umouněným od něčeho, co rozhodně nebyl moučkový cukr... Jo, rozhodně by si nikdo z jejich rodiny nic takového nedovolil...

"Jasně," prohodil tiše spíš sám pro sebe přesně v okamžik, kdy se domem nahlas rozezněl melodický zvuk hrajícího zvonku.

"Á, to bude on. Jdi otevřít, Naruto," přikázal mu Minato a rozešel se ke kuchyňské lince, aby manželce pomohl připravit čisté talíře a příbory na jídelní stůl.

"Cože?!" vyjekl, "Vy jste mě snad ani jeden neposlouchali, když jsem říkal, že-"

"Jasně, nemáš ho rád, trauma z dětství a tak dále. Tak mazej, ať ho nenecháme dlouho čekat," popohnala ho Kushina a dřevěnou kuchyňskou vařečkou na něj udělala pár gest, ať si pospíší.

***

Naruto si odfrkl a odkráčel ke vchodovým dveřím, a zatímco v duchu nadával jak prvotřídní dlaždič, tenkými prsty si snažil, trochu uvolnit kravatu, která jej škrtila. Na druhou stranu, kdyby ji nechal, měl by to celé alespoň rychle za sebou a nemusel poslouchat ty byrokratické žvásty svého otce a jeho obchodního partnera. Protočil očima nad představou, jak se ho Minato zas a znovu snaží zapojit do rodinného podniku, když ho to vůbec nezajímalo. S prací, kterou dělal, byl maximálně spokojený. Už od malička sbíral hasičská autíčka všech možných druhů a velikostí a představoval si, jak bude chránit lidi, kteří to zrovna potřebují a zachraňovat všechny ty ohrožené životy, pracovat v terénu a dřít rukama, používat svaly. Ne sedět na zadku ve vysokém mrakodrapu a nechat si lézt do prdele patolízalské zaměstnance.

Zhluboka si povzdechl, sáhl po klice a s neuvěřitelnou chutí vzít roha a zavřít se na stanici v obklopení hadic, rozdělovačů a dalších špinavých, ale důležitých zařízení, otevřel dveře a zadíval se přímo na vysokého muže s černými vlasy, stejně barevnýma očima a ve stejném odstínu perfektně padnoucího obleku.

"Sorry. Pohřební ústav je o dům dál," vypustil z úst bez rozmyšlení.

Obito jej rychle přejel zkoumavým pohledem a dokonale řezanými rysy se ušklíbl. "A je ti doufám jasné, že jsi oblečený úplně stejně?" zeptal se medovým hlasem s jemným podtónem arogance.

Naruto se zarazil a jeho tváře nabraly načervenalý odstín. "J-já-"

"To jsem si myslel," odfrkl si se smíchem Uchiha a bez pozvání vešel rovnou dovnitř, jako kdyby se nechumelilo. Kdyby tady měl debatovat s blonďákem, který se očividně ještě teprve dostával z puberty, mohlo by to být velmi, ale opravdu velmi na dlouho.

"Hééj!" vykřikl Uzumaki a chystal se začít protestovat, ale to už se v chodbě objevil otec, aby mohl svého vzácného hosta pořádně přivítat, "Fakt skvělý."

***

"Bylo to výborné, Kushino, děkuji," pousmál se host šarmantně na hostitelku, když jeho talíř spolu s ostatními sebrala a odnesla je do kuchyně. Všichni čtyři už byli po jídle a nyní se předpokládalo, že rusovláska zůstane v kuchyni, bude mýt nádobí a popřípadě uklízet, a "chlapi" setrvají v jídelně a konečně se pustí do pracovních záležitostí.

"Nuže, jak se ti daří?" zeptal se se zájmem starší plavovlásek, "Je mi jasné, že přebírat společnost po otci musí být obtížné."

Obito jen nepatrně kývl a černočerným zrakem rychle přejel po Narutovi, který vypadal, že z jejich řečí každou chvíli vypustí duši. Na malou chvíli měl sto chutí si odfrknout a poznamenat, co tam ten nevychovaný fracek ještě dělá, ale naštěstí se ovládl a vrátil se pohledem zpátky k jeho otci.

"No, nic snadného to rozhodně není. Sice jsem už pár let generální ředitel a táta mi dával na starosti spoustu důležitých věcí, ale radě se to ještě stále nelíbí. Podle nich jsem "moc mladý" na to, abych všemu rozuměl," protočil nespokojeně očima.

Druhý nechápavě zamrkal. "Vážně? Zvláštní... vím, že mnohokrát komunikoval jak se svými partnery, tak s radou, že kdyby se mu něco stalo, všechno převezmeš ty. Kdyby jsi cokoliv potřeboval rozhodně se na mě obrať. Jsem sice jenom tvůj obchodní partner, ale s tvým tátou jsme spolupracovali hodně dlouho a pár těch vykopávek mě zná buď od pohledu, nebo z médií."

"Přesně proto jsem tady," kývl hlavou mladší, "Za pár dní máme mít mít poradu, na níž hodlám vystoupit s projevem a dost by se mi hodilo, kdybyste tam vystoupil se mnou a možná pronesl pár slov?"

"Rozhodně, není problém. Přijdeme tam... že, Naruto?" odsouhlasil Namikaze a úkosem se podíval na svého syna, který se nudou opíral hlavou o zápěstí a klepal nohou tak usilovně, až se otřásal celý stůl.

V okamžiku, kdy uslyšel své jméno, sebou cukl. "C-cože?"

"Přijdeme ho podpořit. Bude dobré, když tě byrokrati uvidí na veřejnosti. Nejen, že za Obitem bude stát víc lidí, ale veřejnost si aspoň připomene, že mám syna, který jednou převezme firmu."

Mladší plavovlásek nechápavě zavrtěl hlavou a prsty silně zatnul do desky stolu, jak se jím přehnala neuvěřitelně silná vlna vzteku. Dělal si z něj táta snad srandu, nebo co? Poslouchal ho vůbec někdy?

"Nemám zájem promenádovat se před nějakýma starýma otrapama, nebo pomáhat tady tomu," kývl hlavou k Uchihovi, který se při tom gestu zamračil, a pak s vyfouknutím vzduchu z nosu pokrčil rameny, "Já tvojí firmu nikdy nepřevezmu. Práci mám a jsem s ní spokojenej. Tak to je a to se nezmění."

Obito jej rychle přejel zkoumavý pohledem a nakrčil obočí. "Radši budeš celý život sundavat kočky ze stromu, než aby ses postaral o to, co tvůj otec vybudoval od základů?"

Naruto se prudce postavil, div nepřevrátil židli, na níž seděl, a praštil dlaní do stolu. "Já jsem hasič a sloužím lidem. Každej den pomáhám jak při požárech, tak při bouračkách. Já je zachraňuju a uklízím bordel, kterej jste zaseli vy dva a ty vaše připosraný automobilky!" vyprsknul a dřív, než ho jeden z nich snad stihnul zastavit, se vypařil.

Krásné pondělí!

Dneska startujeme dlouho připravovanou povídku Second chance, která vznikla jako odpověď na další povídku na přání, kterou jsem vyhrála u naší drahé Naruko. Doufám tedy, že se bude líbit jak jí, tak i vám ostatním :3

První kapitolku jsme začali trochu v komediálnějším režimu, i když je téma povídky poněkud vážnější. 

Obito po zesnulém otci hodlá z pozice generálního ředitele zcela převzít firmu, ale to se radě úplně nelíbí. Avšak Namikaze Minato má v jejich branži dost velkou váhu, a tak by mu pár vlídných slov pronesených na schůzi mohlo pomoct. Bohužel Naruto se toho odmítá účastnit. On lidi zachraňuje a auta, které produkují společnosti jeho otce i Obita, lidem akorát ubližují.

Jak dopadne Obitova porada? A umoudří se nakonec Naruto a půjde ho také podpořit?

Uvidíme se v pátek, zlatíčka :3

Vaše Majo