Obito rozčileně, ale stále neuvěřitelně vyčerpaně čekal, až mu doktor milostivě podá zrcátko, a když už byl až u něj, možná až trochu hrubě mu jej vytrhl z rukou. Únavu, která se jeho tělem prohnala v okamžiku, kdy zvedl paži, se vším sebezapřením zatlačil kamsi do povzdálí, pevně kolem rukojeti omotal dlouhé, hubené prsty odhalené levačky a aniž by snad na něco čekal, zadíval se konečně do vlastního odrazu, aby zjistil, jaké velké škody ten údajný požár, na který si vůbec nedokázal vzpomenout, napáchal.

Srdce se mu skoro zastavilo a dolní čelist mu povadla, když to spatřil. Většina pravé poloviny jeho obličeje, jež kdysi tkvěla pro Uchihy krásně pobledlou barvou připomínající starou, ale nádhernou antickou sochu, byla ošklivě zarudlá a zvrásněná a na některých místech se již pokrývala počátečními náznaky stroupků. Černé obočí nad okem měl ohořelé a vlasy na několika místech mu taky rozhodně připadaly kratší, než si pamatoval. Zhluboka se nadechl a pokusil se se trochu uklidnit, a zadíval se na celý svůj odraz. Levá strana byla v pořádku a bez jedné, jediné poskvrnky. Kdyby se člověk díval jenom na ní, vůbec by nepoznal, že se stalo něco strašného, ale jakmile zaostřil na celkový odraz...

"Jak dlouho se to bude hojit?" zeptal se tlumeným hlasem, který najednou zcela postrádal jakékoliv stopy po předchozím vzteku. Cítil se... Jak se vlastně cítil? Zatímco čekal na mužovu odpověď a prohlížel své zohavení v zrcadle, snažil se přijít na to, jak se cítí. Neměl by tady a teď právě vyšilovat, jak vypadá? Neměl by agresí lézt po zdi a hulákat na doktora, že kvůli jeho neschopnosti se o něj pořádně postarat, má tak příšerný obličej?

Nejspíš ano. Nebo alespoň tak by se zachovalo jeho staré já, které by okamžitě vykypělo vztekem. Ale on se nyní cítil jen strašně moc zmatený a vyčerpaný, s neúplnými vzpomínkami, které by mu mohly napovědět.

"Popáleniny na vašem obličeji jsou druhého stupně, kategorie bé. Ty se sice dokáží vyléčit, ale trvá to několik týdnů namáhavé péče o poškozené tkáně a i přesto vám zůstanou jizvy."

"Chápu..." zamumlal jen Obito a sevřel rty do úzké, tenké linky.

"Zbytek těla-"

"Doktore?" přerušil ho pacient a upřel na něj onyxově černé oči.

"Ano?"

"Odejděte prosím," hlesl jenom, položil zrcadlo na hrudník a otočil se směrem ke dveřím, aby dal zrzkovi jasnou zprávu, že si přeje být sám.

Sasori si tiše povzdechl a pomyslně nad ním zavrtěl hlavou. Byla ještě spousta věcí, které mu potřeboval ohledně jeho zdravotního stavu a následné lékařské péče říct, ale teď nemělo cenu, to do něj hustit. "Odpočiňte si," řekl jenom a pokusil se pousmát. Pak se otočil a s myšlenkou, že bude muset požádat jednoho z psychiatrů, aby se na něj co nejdříve zašel podívat a promluvil si s ním, odkráčel a nechal jej tam alespoň pro malou chvíli zcela samotného, s vlastními myšlenkami a neúplnými vzpomínkami. Možná, že by měl co nejrychleji zkontaktovat jeho blízké, aby se na něj zašli podívat. Třeba toho mladíka, který ho zachránil...

Sekundu poté, co se za doktorem zaklaply dveře, na tvrdé, bílé dřevo dopadlo zrcátko a roztříštilo se o ně a na spoustu maličkých, ostrých střípků.

***

Mladý hasič zrovna dával postavit vodu na čaj, když mu zazvonil telefon. Rychle po něm sáhl, bříškem palce přejel přes zelenou ikonku a zadkem se opřel o hranu linky.

"Uzumaki Naruto u telefonu?"

"Dobrý den, tady Akasuna no Sasori, ošetřující lékař pana Uchihy Obita. Setkali jsme se spolu v nemocnici."

Blondýn zapátral v paměti a snažil si vzpomenout, kdy si s tím zrzkem stačil vyměnit čísla, když mu došlo, že na recepci na do karty návštěvníků musel uvést základní údaje. "Jasně, co pro vás můžu udělat?" zeptal se.

"Pana Obita jsme dneska ráno probudili a no... Vzhledem k jeho psychickému stavu jsem myslel, že by bylo hezké, kdybyste se za ním zastavil a trochu s ním pohovořil," ozvalo se z druhé strany.

Narutovi v ten okamžik spadlo srdce skoro až do kalhot a měl co dělat, aby nevdechnul slinu, jak se zarazil nad představou, že by ho měl jít navštívit. Jasně, už dvakrát za ním byl, ale to pokaždé spal! Takhle by to přece bylo divné! Co by mu řekl? Já jsem ten, co tě vždycky nesnášel a od doby, co ti shořela půlka držky, mi došlo, že asi nebudeš tak hroznej. Budeme kámoši?

Plavovlásek nad tou představou jen nakrčil obočí a zavrtěl hlavou. "Je mi líto, ale akorát mi bude začínat další směna," zalhal, "můžete zkusit někoho z jeho příbuzných. Má tři bratrance a jeden z nich je můj nejlepší kámoš. Nebo zkuste Hatake Kakashiho, tuším, že si byl s Obitem vždycky dost blízký."

"Můžete mi tedy dát kontakt na pana Kakashiho?"

***

Když se Naruto s mladým doktorem konečně rozloučil a hovor zavěsil, položil telefon zpět na linku a aniž by mu došlo, že měl předtím rozdělaný čaj, jako tělo bez duše došel do malého obýváku, kecnul si na gauč a složil obličej do dlaní. Co to s ním sakra bylo? Kde byl ten sebevědomý a vždy se nevzdávající Naruto? To ho takhle opravdu vyřídila vidina toho, že se tohle celé přihodilo právě jeho známému? 

***

Den utekl jako voda a další ráno Obita převezli na klasický pokoj. Jeho kožní štěpy i popáleniny obličeje se hojili velice dobře a infekce již zcela ustoupila. I přesto, že si černovlásek stále přál být sám, se za ním doktor ještě několikrát zastavil, aby zkontrolovat všechny jeho životní funkce a mimo jiné také, aby mu konečně oznámil další postup v léčbě. Uchiha jej celou dobu jen bezvýrazně poslouchal a když lékař konečně skončil svůj monolog, znovu ho poprosil, aby odešel. 

Potom se ztěžka převalil na zdravý bok směrem ke dveřím a zavřel oči. Podle sestřičky, která jej měla na starost, ztratil během umělého spánku skoro dvě stě gramů svalové hmoty za den a všechno pro něj teď bylo neuvěřitelně náročné, od dýchání, po jednoduché pohyby.

Jeho tvář se stáhla do nespokojené grimasy. Vypadalo to, že musel prostě přijít úplně o všechno. 

***

Po několika hodinách ho probudilo klapnutí dveří. Prudce sebou škubl, čehož ale díky bolesti ihned zalitoval a černým pohledem vyhledal toho, kdo se ho opovážil rušit. Předpokládal, že mu rudovlasý medik přišel dát nějaká další kázání, když se zarazil a zadíval se přímo na šedovlasého muže, jak si ho od vchodu do jeho soukromého pokoje prohlíží. 

Kakashi zíral na jeho popálený, zarudlý obličej s bušícím srdcem. Když se tam nahoře před více než týdnem rozdělili, modlil se ke všem možným i nemožným bohům, aby se jeho příteli a milenci v jedné osobě nic nestalo. Když vyběhl ven spolu s ostatními členy rady, doufal o to usilovněji, že Obito si vzal, co potřeboval a ihned vyběhl za nimi. Ale po několika dalších minutách, než přijeli hasiči, mu začínalo být jasné, že je zle. A teď tady před ním ležel, napůl zafáčovaný a hadičkami zapojenými do levého předloktí. Ale živý. 

"Vypadáš strašně," nadhodil.

Obito se zarazil a několikrát zamrkal. Malou chvíli si ho prohlížel, než se jeho ústa stáhla do letmého, skoro neznatelného, úsměvu. Rychle přejel přes bílé, slepé oko a velkou jizvu, která se mu táhla skrz půlku obličeje a ještě víc se ušklíbl. 

"Ty taky nejsi zrovna velkej krasavec." 

Šedovlasý se nahlas uchechtl, šťastný, že i přes to, co se stalo, to jeho kolegovi na jeho tradičním šarmu neubralo ani o trochu. Rozešel se k jeho lůžku a posadil se na židli, připravené pro návštěvy, opřel se o opěradlo a ladně přehodil nohu přes druhou. 

"Rozhodně mi teď dost konkuruješ," pokračoval dál v jeho hašteření. 

"Aspoň nebudeš furt brečet, že jsem na tebe moc krásnej," nenechal se Obito, ale v ten okamžik se už plně usmíval. Pravá půlka tváře ho při tom zasvědila. 

"Teď vážně, jak se cítíš?" zvážněl najednou Hatake a se starostmi v očích se na něj zadíval. Podle doktora reagoval až moc… vlastně nijak. Jako kdyby se vůbec nic nestalo. 

Druhý jen pokrčil rameny. "Rozhodně líp, než jak vypadám." 

"Obito…" 

"Co je?" 

Kakashi se k němu přiblížil a položil svou dlaň na tu jeho, nepopálenou, a sledoval, jak sebou jeho přítel nechápavě škubl. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že jejich vztah nevztah se nikdy nedostal přes nic víc, než bylo přátelství s výhodami, tomu rozuměl. Ani jeden z nich k tomu druhému nechoval žádné hlubší city, pouze čisté a nefalšované přátelství. Možná, že proto jim byl oběma ten náhlý, skoro až intimní dotek tolik nepříjemný. On se ale rozhodl, že to vydrží. Už kvůli němu. 

"Znám tě přes patnáct let, přede mnou si nemusíš na nic hrát." 

"Nehraju," odsekl rovnou pacient. Vůbec se mu nelíbilo, kam Kakashi mířil. Vždyť přece nebyl žádný mrzák! 

"Fakt si myslíš, že jsem takovej idiot?" nakrčil šedovlasý obočí a pak hned dodal: "Ne, neodpovídej! Odpověď znám sám." 

Pak si povzdechl a pokračoval. “Obito, prošel sis peklem. Je v pořádku, ukázat co cítíš. Cokoliv. Strach, beznaděj, lítost, vztek.”

“Jsem v pohodě,” zvýšil hlas popálený. Byl tady pět vteřin a už mu lezl na nervy.

“Hele vím, že nejsi takový magor jako třeba tvoji dva strýcové, nebo Sasuke, ale když přijde na lámání chleba, taky dokážeš být pěkně vzteklý a vyvádět. A přesně teď je na to ta nejvhodnější chvíle. A jestli se nechceš svěřovat mě ani psychiatrovi, máš přece další lidi, co tě mají rádi.”

“Jo a jaký třeba?” nakrčil zdravé obočí a u srdce ho píchlo, když si vzpomněl na nyní již oba zesnulé rodiče. 

“Rodinu…”

“Naši jsou oba mrtví a Sasuke, Shisui a Itachi jsou sice skvělí, ale v poslední době na sebe nemáme tolik času.”

“Nebo Minata…”

“Který slíbil, že dorazí na poradu a vykašlal se na mě?” zavrčel, jak se přes něj přehnal nával konečně jasnějších vzpomínek.

“Uvízl v zácpě, ale to je vedlejší. A máš Naruta a to-”

Tentokrát se Obito nahlas rozesmál. “Děláš si ze mě srandu? Toho malýho, nedospělýho fracka, který se nedokáže přenést přes pubertu a protáčí očima vždycky, když mě uvidí?”

Hatake jen několikrát zamrkal. “Obito… To on tě z tý budovy vytáhl. Kdyby nebylo jeho, uhořel bys tam,” zašeptal skoro a sledoval, jak na něj jeho přítel nevěřícně a s upřímným, nefalšovaným šokem vykulil obě oči.

“C-cože?”