Naruto zíral na černovlasého muže, jenž stál mezi futry dveří do kuchyně se založenýma rukama na hrudi a tvářil se jako samotný bůh pomsty. První, čeho si všiml, bylo, že levou ruku i nohu v krátkých, ležérních kraťasech měl stále ovázané. Tentokrát ale poprvé od té nehody viděl jeho obličej. Plavovlásek se kousnul do rtu, jak se na něj navalila vlna emocí. Obito dříve býval opravdu krásný, šarmantní, i když arogantní a cílevědomý muž, za kterým se nejspíš otáčely všechny ženy. A nyní? Kůži na pravé straně obličeje měl zjizvenou a jaksi seškrobenou, pokrytou jemnými, pomalu se hojícími stroupky. Jistě, stále bylo důležité, že byl naživu, ale Narutovi bylo jasné, že to, co se mu stalo, nikdy nezapomene. A to právě proto, že před sebou ty strašné okamžiky uvidí pokaždé, když se podívá do zrcadla.

"Vypadni," zopakoval znovu starší, jako kdyby ho snad neslyšel. Momentálně mu bylo upřímně úplně ukradené, jestli byl nahluchlý, nebo jenom idiot, jen chtěl, aby odešel. Nechtěl, aby viděl... to všechno.

Uzumaki několikrát zamrkal, rozhlédl se po místnosti, modrým zrakem přejel přes všechny ty zničené misky a utěrky, než vrátil svou pozornost zpátky k němu. Pozorně se na něj zadíval, jako kdyby mu výraz jeho obličeje snad dokázal napovědět, co se mu honí hlavou a co se kolem vlastně děje, ale nic skrz silnou krustu nenávisti rozpoznat nedokázal.

"Co to všechno je?" zeptal se zpříma a rukama rozhodil do vzduchu, aby dal své otázce náležitý důraz.

Obito vztekle zavrčel. "Říkal jsem, abys -"

"Slyšel jsem, cos říkal, nejsem idiot!" vrátil mu popuzeně mladý hasič a na moment se odmlčel, aby se uklidnil. Ten tam byl všechen jeho strach, kvůli kterému se ho bál znovu navštívit, všechna lítost, či obviňování sebe sama. "Zneužívání naší linky je nezákonné a můžeš za to zaplatit dost velkou pokutu!"

"Platit byste měli vy, že nejste schopni dělat svou práci!"

V Narutovi hrklo. "Děláš si prdel? Podívej se kolem sebe, očividně máš nějakej vážnej problém, se kterým ti nepomůžeme my, ale psychiatr," vykřikl naštvaně.

A v ten moment to uviděl. Trvalo to jenom několik okamžiků, ale bylo to tam, hluboko v jeho onyxově černých hloubkách, jakýsi prazvláštní záblesk bolesti, strachu a hlavě studu. Uchiha se za sebe opravdu vážně styděl, jelikož měl nějaké starosti, se kterými si očividně nedokázal poradit sám. Jednalo se o vážný problém, se kterým se odmítal svěřit, nebo dokonce vyhledat odbornou pomoc. Naruto ten pohled ale moc dobře znal, viděl ho už mnohokrát, dokonce víckrát, než by se mu líbilo. Přesně takhle se chovali a dívali všichni, kteří zažili ošklivý požár a povedlo se jim, ho přežít. S největší pravděpodobností se u něj vlivem silného traumatu vyvinula pyrofobie - strach z ohně.

Rázem mu došlo, proč všude kolem bylo tolik spálených a připálených věcí. Uchiha si nejspíš i přes svůj strach snažil vlastnoručně připravit něco k jídlu, ale v okamžiku, kdy otočil čudlíkem a zapnul plamen, ho převálcoval panický záchvat skrz naskrz.

A lidé v tomhle stavu pak dělali spoustu hloupostí, které by je předtím nikdy v životě nenapadli. Jako třeba položit varnou konvici na sporák.

"Promiň, nechtěl jsem křičet," omluvil se téměř okamžitě, co mu to došlo a přešlápl z nohy na nohu, aby se alespoň trochu rozptýlil a vymyslel, co dělat dál, "Bojíš se, že jo? Bojíš se ohně."

Obito si odfrkl a úkosem se podíval stranou. "Vidíš tady snad nějaký oheň, blbče?"

Naruto jeho urážky zcela ignoroval, na moment se otočil, aby ukázal na ještě stále zapnutý plamen na plotně, natáhl ruku, aby ho vypnul a obrátil se zpátky. "Ne, ale v tomhle případě úplně stačí sporák."

"Pokud vím, chtěl jsem, abys vypadl, ne, abys mi dával psychologický rady do života," odsekl černovlasý a ještě víc se zamračil. Myšlenka, že z něj mladší dělá mrzáka a invalidu s očividně velkými psychickými problémy, se mu vůbec, ale vůbec nelíbila.

"A pokud vím já, volal jsi několikrát naší linku, aniž by to mělo nějakej kloudnej důvod," ohradil se Naruto a povzdechl si. Složil obličej do dlaní a prostředníčkem a palcem si promnul spánky. Už teď mu bylo jasné, že tahle debata bude víc, než náročná. Nikdy si spolu nijak extra nerozuměli a teď, když byl Obito po tak vážném úraze, to nejspíš nebude o moc lepší. "Moc dobře vidím, jak se potíš a zrychleně dýcháš. To je obecná reakce na strach, takže se asi něčeho bojíš. A co to asi bude, když to tady vypadá, jako by sis dělal táborák?"

Tmavooký zaskřípal zubama, avšak stále se neodvažoval se na něj podívat.

Naruto zavrtěl hlavou, udělal pár kroků ke stolu, kde se posadil na židli, dlaní si podepřel bradu a chvíli koukal do blba, jak se snažil usilovně přemýšlet. Pak se na něj znovu smířlivě podíval. "Jak dlouho to trvá?" zeptal se už o poznání klidnějším tónem.

On ale jen pokrčil rameny a černý zrak tentokrát zapíchl do země. "A záleží na tom?" vydechl tiše, snad jako kdyby nemluvil na něj, ale povídal si spíš sám pro sebe.

"Záleží!" zamračil se Naruto, "Nejen, že náš telefon nemůžeš pořád spamovat telefonáty s planými poplachy, ale taky by se mohlo stát, že příště by se nejednalo o takovou blbost, jako je utěrka nebo třeba varná konev a mohlo by ti to tady chytnout a tentokrát by to dobře dopadnout nemuselo."

Obito se ušklíbl a konečně na něj ustrnul očima. "No jasně, příště bych mohl totiž zaklepat bačkorama a tobě by to dost srazilo statistiku hrdinský úspěšnosti," s těmi slovy se otočil a zmizel do jiné místnosti, a nechal za sebou plavovláska naprosto šokovaného.

Uzumaki se rychle zvedl a vydal se za ním. Nakoukl do několika prázdných pokojů, než se trefil do toho správného. Našel ho sedícího v koženém, jistě drahém křesle. Dům z venku sice nevypadal nic moc a Naruto by rozhodně netipoval, že se černovlásek přestěhuje zrovna sem, ale vnitřek, ten byl panečku jinak vybavený. Teda alespoň ty věci, které už nestačil upálit. Netušil sice, proč se nevrátil zpět do svého starého bytu, ale něco mu říkalo, že vzhledem k tomu, že byl generálním ředitelem jedné z největších automobilek v Japonsku, nejspíš se kolem jeho domova v poslední době ochomýtala spousta otravných a nikým nezvaných paparazzi.

"Tím, že budeš utíkat, nic nevyřešíš," promluvil do ticha obýváku, "A nezachránil jsem tě proto, abych někde jako hrdina šaškoval před novinářema. Udělal jsem to proto, že mi na tobě-"

Na moment se zadrhl, jak mu ta fráze nešla přes vyprahlé rty. "Protože že mi na tobě záleží."

Druhý muž se pobaveně uchechtl a zavrtěl hlavou. "Záleží? A to jako od kdy, prosímtě? Pokud si totiž dobře pamatuju, tak jsi mě nikdy nemohl vystát a pokaždé, když jsem měl k vašim dorazit na večeři, sis stěžoval jak malý děcko. Tak mi řekni, ó dokonalý a statečný Naruto, od kdy ti na mě záleží?"

Jmenovaný silně stiskl ruce v pěst. Na čele mu náhle vyběhla modrá, tepající žíla a hrozilo, že každou chvíli praskne. Naruto nedokázal pochopit, jak v něm ten chlap dokázal vyvolávat během pár okamžiků tolik rozporuplných emocí, ale zatím se mu to dařilo naprosto perfektně.

"Abys věděl, tak já tam mohl taky umřít! Šel jsem pro tebe dobrovolně, protože jsem nechtěl, abys tam skapal!"

"A za to ti mám teď líbat zadek a děkovat ti?"

"Nechci žádný poděkování, ani pocty. Toho už se mi dostalo až až od tvý rodiny. Chci jenom, aby ses přestal choval jako úplnej kokot!"

"Tak jsi mě tam měl nechat!" vyjekl Obito a nohy i ruce se mu silně rozklepaly. V ten okamžik měl jediné štěstí, že seděl, jinak by se nejspíš zhroutil. V poslední době se necítil úplně nejlépe a teď, když se tady s tím idiotem hádal, mu nebylo o moc líp.

"I když jsme se nikdy nemuseli, tak já na rozdíl od tebe nejsem takovej vůl, abych se na tebe vykašlal. Jsi můj známej, znám tě od malička a ať chci, nebo nechci, jsi součástí mýho života a nějakým zvráceným způsobem mi na tobě záleží!"

"A už je to tady zase," zamumlal Obito, vzhlédl a černými hloubkami se zadíval přímo do těch jeho, jezerně modrých, "Tak moc, že ses za mnou zastavil, že, když jsem se probral?"

Výčitka v jeho hlase byla do očí bijící a Naruto strnul a srdce mu dvakrát vynechalo, než mu došlo, že ta nenávist, která z něj po celou dobu sálala, ve skutečnosti byla jen převlečená zloba.

Tak o tohle tady celou tu dobu šlo, pomyslel si smutně.