O několik málo minut později už všichni čtyři seděli u jednoho stolu a vzájemně se přeměřovali zvědavými a lehce naštvanými pohledy. Nejvíc rozhozená byla Kushina, která se se zkříženýma rukama na hrudi opírala o opěradlo židle a ostřížím pohledem probodávala černovlasého muže, který si z toho vůbec nic nedělal a místo toho raději skenoval desku stolu, která mu přišla mnohem zajímavější než cokoliv, co se v místnosti dělo nebo teprve dít mělo. Naruto netrpělivě a se strachem v modrých hloubkách těkal očima z matky na otce, který se naopak jako jediný z nich tvářil, že se ho ta situace vůbec netýká.

Trvalo asi deset minut, co na sebe všichni takhle hleděli, než se rusovláska zvedla, významným pohledem přejela po manželovi a řekla: "Jdu udělat kávu. Vy si tady zatím promluvte," a odešla do vedlejší místnosti.

Trojice mužů se po sobě v ten okamžik podívala a do té doby hustá atmosféra konečně trochu prořídla. Starší blondýn však velice rychle uhnul a pozornost přesunul k dění venku za oknem, kde se zrovna promenádovala parta postpubertálních výrostků.

Naruto si povzdechl, složil obličej do dlaní a rukama se opřel o stůl. "Nesnášíš mě?" prohodil směrem k otci.

Ten jen několikrát zamrkal a zmateně se na něj zadíval. "Ne, bože! Proč bych měl?"

"Právě ses o mě z médií dozvěděl, že nejsem normální. To ti to ani trochu nevadí?" nadhodil nechápavě a nakrčil obočí, "Jsi můj táta, měl bys bejt naštvanej."

"Kvůli čemu? Jestli jsi takhle šťastný, Naruto, tak jsem šťastný za tebe. Nebudu ti lhát, jsi dospělý a pravdu bys už měl zvládnout unést. Jsem zklamaný a rozhodně se tvoje budoucnost nevyvíjí podle mých přestav, ale... Je to přece tvůj život. Ne můj. A ať uděláš cokoliv, tak tě soudit nebudu," řekl, natáhl ruku a lehce ji položil na tu Narutovu, "Když budeš šťastný, budu šťastný i já."

Mladší plavovlásek se kousl do rtu, jak se na něj rázem navalila vlna otcovského citu, ale přerušil jej v tom Obito, který si jen výsměšně odfrkl a zavrtěl hlavou, čímž si od něj vysloužil rozhněvaný pohled.

"Co máš za problém?" nechápal.

"Já?" uchechtl se černovlasý a zavrtěl hlavou, "To spíš, co má za problém tvůj tatík."

Při posledních slovech se otočil na nejstaršího v místnosti a pokrčil rameny. "Vidíme se poprvé od té události a tys mě skoro ani nepozdravil, nehledě na to, že ses na mě ani nepodíval. Tak mi řekni, drahý Minato, co ti vadí víc? Pohled na mojí odpornou tvář, nebo to, že ti píchám syna!?" vyjel na něj.

PLESK!

Dřív, než se k jeho výroku hlava domácnosti stačila vyjádřit, přistála na poraněné straně Obitova obličeje pořádná facka, až se pokojem ozval pořádný mlaskot.

"Mami!" vyjekl plavovlásek a vstal od stolu a chystal se, se na matku osopit, avšak když spatřil její rozzuřený výraz, zarazil se uprostřed pohybu a jen vykulil oči. V tak rozlíceném stavu ji ještě neviděl.

"Vypadni z mého domu!" zařvala na něj, až ji od úst odlétlo několik slin, "Už tě tady nechci vidět ani na vteřinu!"

Uchiha se ušklíbl a chystal se jí k tomu říct svoje, když mu v ten okamžik začal zvonit telefon. Rychle sáhl do kapsy od saka, zkontroloval, kdo otravuje a pak se konečně s úsměvem zvedl.

"Odcházím, ale ne proto, že si to přejete vy," vyplivl jediné ženě v místnosti do obličeje, pak se otočil ke svému milenci a jen na něj mrkl, "Počkám venku."

O několik sekund později se domem rozeznělo zabouchnutí dveří.

"A co ty!" vyjela na manžela rusovláska a zamračila se, "Necháš ho tady mluvit tímhle tónem, říkat tyhle věci a ani to s tebou nehne!"

Minato jen pokrčil rameny. "A co jsem měl jako dělat? Vyhodit ho odsud jako ty? Znám Obita celý jeho život a můžu ti dost dobře říct, že přesně o tohle mu šlo. Nikdy nebyl na rodinné porady ani u vlastních příbuzných, tak proč by to měl podstupovat tady? Nikdy nedělá nic, co je mu proti srsti."

"Ještě se ho zastávej!"

"Já to nechápu," přerušil je v debatě mladý hasič a upřel na matku nechápavý pohled, "vždycky jsi chtěla, ať si k němu najdu cestu, ať se s ním spřátelím, protože je skvělý. Tak proč -"

"On je skvělý," skočila mu do řeči šedooká, "Ale není dost dobrý pro mého syna. Ne tímhle způsobem."

Naruto na ni několik okamžiků jen zmateně zíral, než na moment přesunul pozornost na otce a nakonec se uchechtl. "Čekal jsem, že budete mít problém s tím, že se mi líbí chlap. Ne s tím, kdo ten chlap je."

Odpověděla mu Kushina. "Jak už ti řekl tatínek, tak ano, byli jsme nejprve zklamaní, ale jelikož tě milujeme, chápeme, že je tohle tvoje rozhodnutí. A jestli se cítíš být homosexuálem, rozhodně tě kvůli tomu nebudeme mít míň rádi."

"Jen mi řekni, Naruto...," vložil se do hovoru znovu Minato, "Proč zrovna on? Vždyť jsi ho nikdy neměl rád. Tak co tě přesvědčilo?" zajímalo ho.

On se jen zazubil a podrbal se vzadu na temeni hlavy. "Sám nevím. Asi tím, jak jsem s ním strávil tolik času, jsem zjistil, že pod těma slupakama debility se skrývá dobrý člověk. Vím, že vy jste to viděli celou dobu a že já byl dost umíněnej, abych to ignoroval, a že je smutný, že mi to došlo až po tak strašný události, ale... Než jsme sem přišli, sám Obito mi řekl, že by neměnil. Hrozně moc bych si tomu přál věřit, možná, že to tak je, ale... Nakonec mu nezbývá nic jiného než se smířit s tím, jak to dopadlo. Možná mi jen chtěl udělat radost. Ale myslím, že i přes to všechno, co se stalo, je svým způsobem šťastný."

Rodiče ho poslouchali a jemně kývali hlavou.

"Máš ho rád?" zeptala se nakonec jeho matka.

Odpovědí jí bylo pouhé kývnutí hlavy.

"Tak se na nic jiného neohlížej. Jsi mladý, celou budoucnost máš před sebou. Třeba spolu zůstanete, třeba ne. Nemá cenu dělat si zbytečné starosti tím, že budeš až moc přemýšlet. Prostě jen žij přítomností a ono se to nějak vyvrbí samo."

***

Když Naruto o několik dlouhých desítek minut později vyšel z domu, hned potom, co se s oběma svými rodiči láskyplně obejmul a rozloučil, a slíbil matce, že se sebou od Uchihy nenechá zametat, zamířil k černovláskovi, který se ležérně opíral o auto a v obličeji měl přidrzlý, ale svým způsobem nadšený výraz. Dlaně měl ponořené hluboko v kapsách černých džínsů a temným pohledem jej následoval až do momentu, kdy s rukama založenýma na hrudi a s naštvaným výrazem v obličeji nestál přímo před ním.

"Co to jako mělo bejt?! Snad jsi slíbil, že se budeš chovat normálně!" vyštěkl jeho směrem a najednou skoro až strašidelně připomínal svojí mámu.

Obito se zazubil. "Neslíbil. Tys mě o to požádal a já se slibu taktně vyhnul. Co Minato?"

"Coby!" rozhodil plavovlásek pažemi do vzduchu a pak složil obličej do dlaní, "Není to idiot. Věděl, žes to řekl schválně."

Poslední slova tiše zamumlal, zvedl hlavu a zarazil se. "Ale to schválně nebylo, co?" došlo mu najednou z jeho výrazu, "Vážně tě vytočilo, že se na tebe ani nepodíval."

"Tvůj táta pro mě byl vždycky jako starší brácha a najednou mu nestojím ani za pohled?" nadhodil, "Jo, vytočilo mě to. To by zamávalo s každým."

Blonďáček si povzdechl. "Mrzí mě to. Ale aspoň, žes odešel. Nějak jsem to s nimi urovnal a myslím, že za chvíli si už ani nebudou pamatovat, že se něco takového stalo. Možná to tak nevypadalo, ale mají tě rádi. Kdo ti vlastně volal?" zeptal se.

"Shisui," mrkl na něj černovlásek, "Obvinění bylo staženo a rada odstoupila."

Blondýnek se zarazil. "T-takže je všechno vyřešené? Všechno je v pořádku? Vše bude jako dřív?" vyjekl s nadějí v hlase, ale najednou mu připadalo, jako kdyby nemohl dýchat, jako kdyby mu na hrudi leželo tisíc stotunových balvanů. Jestli se všechno vrátí ke starému dobrému režimu, znamená to, že už ho nebude potřebovat? Že to mezi nimi skončí?

"Jo, jen pár drobností bude jinak," pousmál se nakonec mile starší, "Musíme zrekonstruovat budovu a asi si budu muset najít nové lidi do rady. A taky se asi konečně vrátím domů do svého bytu."

Jasně, pomyslel si Naruto hořce, to jsem si myslel.

Druhý si ale změny v jeho výrazu všiml a ústa se mu do úsměvu roztáhla ještě víc. Natáhl ruku, chytil jeho dlaň do té své a prudce si ho k sobě přitáhl blíž, tak, až blondýnkovo tělo narazilo do toho jeho. Oběma rukama jej objal kolem pasu a pevně jej sevřel v náručí.

"Víš, říkal jsem si, jestli bys třeba nechtěl jít se mnou," nadhodil nakonec a sledoval, jak se ta dvě nebesky modrá kukadla najednou rozjasnila, "No snad sis o mě nemyslel, že jsem takovej kokot, abych tě odkopl hned, co se všechno vyřeší."

"Já-"

"Narovinu, Uzumaki. Nemůžu ti slíbit, že z toho bude nějaká epická láska jak ze střední. Je mi skoro čtyřicet a na tohle prostě nejsem. Jsem mrzutej, starej a unavenej. Ale je mi s tebou dobře a to je myslím nejdůležitější."

"Takhle mi jako vyznáváš lásku?" nakrčil nakonec obočí Naruto, ale uvnitř v nitru byl šťastný jako blecha. Těžko by mohl slovy popsat, jak moc se mu ulevilo.

Černovlásek si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Ty tu chvilku prostě musíš kazit otravnýma řečma, co?"

"Jo, jsem prostě už takovej!" rozesmál se mladší, pořádně se k němu přitiskl a spojil jejich rty v hlubokém, něžném polibku. Když se od něj po několika desítkách vteřin konečně odtrhl, ušklíbl se a mrkl na něj: "Ale Kakashimu to stejně řekneš sám!"

Pak s provokativním zavrtěním zadku vyrazil na místo pro řidiče a sám pro sebe se tiše zazubil. Byla to dlouhá cesta a možná, že nakonec ani nedojdou společného konce, ale... bylo mu to jedno. Matka měla pravdu. Měl ho rád a to bylo nyní to nejdůležitější. A jejich budoucnost? Ta už byla ve hvězdách.

KONEC

Krásné pondělí! Příběh Obita a Naruta nám dneska skončil. I když si k sobě našli cestu, ani jeden z nich neví, co jim budoucnost přinese. Proto se oba, hlavně Uzumaki, rozhodli užívat si přítomnost plnými doušky, na nic se neohlížet a zbytečně se nestresovat tím, co by se mohlo stát. Žít přítomností je přece jenom skoro vždy ta nejlepší volba :3

Na závěr bych chtěla říct, že když jsem od mé drahé Naruko tenhle pár dostala zadaný a chtělo se mi v ten moment brečet, protože jsem Obita ani neměla ráda, nakonec jsem si psaní moc užila a vytvořila si jakousi malou obsesi na ObiNaru :3 Doufám tedy, že se vám příběh také alespoň trochu líbil :3

Já se s vámi loučím a uvidíme se v pátek u povídky Rules of love :3

Vaše Majo