Opožděně vydávám páteční kapitolu - kdo nečetl, byla jsem na místě s mizerným internetem. Dnes se tedy můžete těšit na dvě dávky :3

A ještě malá vsuvka na závěr. Chtěl tu někdo vidět namakaného Naruta v hasičské kombinéze? Ano? Tak tady ho máte! Za dokonalý obrázek moc děkuji mé drahé Kyiomi_

Totálně z něj nemůžu! :3 Od takového Naruta bych se hned nechala zachránit :3 *slint*

I přesto, že si od té doby, co spolu prožili vášnivý románek ve sprše, nechtěli připouštět, že by se mezi nimi něco změnilo, opak byl pravdou. Dané změny byly sice pouze malého rázu a pro vnějšího pozorovatele byly takřka nezaznamenatelné, ale když se jeden z nich snad jen na moment pozastavil, aby si dovolil, zabřednout do mělčin obklopujících hloubky jejich vztahu, nemohl dělat nic jiného, než tiše stát a pozorovat, jak moc velký udělali pokrok. I když byl Obito vzhledem k situaci ještě stále dost napružený, rozzuřený a ztracený, i tak na něm plavovlásek poznal, že je jiný, než předtím. Už se jej od sebe za každou cenu nesnažil odehnat a celkově vypadal vděčnější, že tam s ním Uzumaki je. Ve volných chvílích, kdy Naruto zrovna neměl směnu, nebyl na návštěvě u rodičů nebo ve svém bytě, v němž se aspoň čas od času snažil utřít tlusté nánosy prachu, spolu tiše za dlouhých večerů konverzovali.

Nebavili se o tom, co se mezi nimi stalo, ani o Uchihově zdravotním stavu, který již byl skoro vrácen k normálu, ani o tom, že jej v dalších týdnech mělo čekat několik dalších sezení u soudu. Místo toho jen v klidu seděli v obýváku, jeden na křesle, druhý na gauči a vzájemně si vyměňovali názory na různá témata. A ačkoliv od toho dne, kdy se jeden druhého dotýkali s nejvyšší možnou touhou a něžností, uplynulo už několik dlouhých dní, nic z těch překrásných a uvolňujících okamžiků si nezopakovali. Ani jeden z nich si sice nebyl jist proč, ale prostě to tak bylo. Možná, že se jen drželi zpátky, aby nezjistili, že to pro druhého byla jenom prachsprostá a obyčejná hra - minimálně tak o tom uvažoval Naruto.

A starší muž? Ten se soustředil zejména na své momentální problémy, avšak ani to neznamenalo, že po blonďákovi netoužil. Přece jenom byl dost atraktivní a po jejich malém dostaveníčku měl sto chutí, ho přitisknout k nejbližší zdi a celé si to zopakovat, možná, že i zajít trochu dál, avšak starosti, které musel řešit, mu v tom bránily. Pomalu, ale jistě mu táhlo na třicet devět a už nebyl nejmladší, a ta léta, kdy byl na vrcholu svého aktivního života a jeho libido mělo přednost před vším ostatním, už byly dávno za ním.

Jednoho večera, když spolu zrovna seděli v obýváku, se Naruto po chvílí zírání do blba zvedl a vyrazil k velké, vestavěné knihovně z tmavého masivního dřeva, která jej zaujala už první den, co dělal majiteli domu společnost. Prozatím ale nikdy neměl odvahu, sám jít a nějakou z publikací si půjčit. Trávil u něj sice spoustu času, ale až donedávna sám sebe považoval za levnou pracovní sílu. A nyní byl...

Čím vlastně byl? Jeho známým? Lepším přítelem, než byl předtím? Milencem?

Na moment se zamračil, jak mu ty vlezlé myšlenky začaly otravovat mysl, než nakonec zavrtěl hlavou a pokračoval ke knihovně. Nemělo cenu přemýšlet nad tím, čím pro sebe navzájem byli. On sám byl ještě stále zmatený z toho, co se mezi nimi stalo, ale na druhou stranu by lhal, kdyby řekl, že mu to takhle stačí. Chtěl víc. Nemohl si pomoct, ale připadal si, jako kdyby byl zfetovaný, na drogách. V dřívějších časech, když s Obitem nepřicházel do styku a odmítal s ním jakkoliv komunikovat, do čehož ho samozřejmě tlačili rodiče, se bránil všemi možnými prostředky jako mladý puberťák, který poprvé v životě vyzkoušel omamující látku, která mu nesedla.

Avšak nyní, když s ním trávil tolik času a po malých krůčcích odhaloval, jaká byla mužova pravá osobnost, se cítil jako pravý narkoman. Zvykl si na něj a potřeboval další a pokud možno také větší dávku. A přesně tak se cítil pokaždé, když kolem něj prošel a ucítil jeho příjemnou, mužnou vůni, nebo když v jeho jindy arogantních, chladných očích spatřil náznak radosti.

Rozhodně se ale nehodlal chovat jako ženská. Neměl v plánu, zavádět téma na to, co mezi nimi bylo. Panovalo mezi nimi tiché příměří a ačkoliv mu to v ukojení všech jak tělesných, tak duchovních choutek nestačilo, nehodlal dělat nic, co by Uchihu snad mohlo vyplašit a nahnat ho do náruče jeho mnohaletého milence.

Koutkem oka rychle přejel po středu svých zájmů, aby se podíval, zda mu šmejdění v jeho knihovně nevadí, avšak ten byl začtený do příběhu, jenž měl už několik dní rozečtený a nevypadal, že by mu nějak vadilo, že se u něj chová jako doma. Pokrčil tedy rameny a pomněnkově modrýma očima začal přejíždět po knihách, které měl na výběr. Černovlásek vlastnil spoustu odborné literatury, ale povedlo se mu najít i několik románů z historického prostředí. On sám do takového žánru fanda sice nebyl, ale tak nějak se mu líbila představa, že spolu budou trávit čas stejnou činností, avšak zcela beze slov. Přesně tak si vždycky, když se cítil během dospívání osaměle, představoval, že bude vypadat jeho život po boku milovaného partnera. Avšak vzhledem k tomu, že měl vždy práce až nad hlavu, si nikdy nikoho nenašel.

Opálenými prsty sáhl po válečném románu z prostředí holocaustu a chystal se odejít zpět na místo, když se zarazil. Vzadu za knihami byla schovaná stará, zaprášená fotka. Aniž by snad jen na moment přemýšlel nad tím, že druhému leze do soukromí a že je nejspíš schovaná z dobrého důvodu, hmátl po ní, vytáhl jí na světlo a oprášil. Byl na ní malý, neuvěřitelně roztomilý Obito spolu s rodiči, které držel za ruku. Mohlo mu být tak osm let, držel se matky a otce za ruku a ve tváři mu hrál nadšený, spokojený úsměv.

Blondýn se otočil, i s fotkou a v knížkou v rukách zamířil na gauč a znovu se na snímek zadíval. Pak zvedl hlavu a probodl černovláska zvídavým pohledem.

"Proč jsi ji měl schovanou? Je krásná," zamumlal směrem k němu a upřeně sledoval, jak v ten okamžik starší muž zvedl hlavou.

Na sekundu černočernými hloubkami přejel po tom, co držel v ruce, několikrát zmateně zamrkal, než se zvedl, položil rozečtenou bichli na stolek a složil ruce na hrudi.

"Neschovávám, musela tady už být," odpověděl prostě.

"Nechápu to, myslel jsem, že ses sem-"

Obito si povzdechl a ladně přehodil nohu přes nohu. V temných diamantech se mu na moment objevil smutek, ale zmizel dřív, než ho blondýn stačil zaznamenat.

"Tenhle dům jsem vybral proto, že patřil mojí matce potom, co se s tátou rozvedli. Bylo mi tenkrát deset, když se to stalo."

Plavovlásek se kousl do rtu a sklopil hlavu. "Nechtěl jsem-"

"To je v pohodě," mávl nad tím rukou, "Je to už skoro třicet let, nemá cenu teď plakat nad rozlitým mlékem. Tu fotku musela mít schovanou."

Naruto zavrtěl hlavou. "Nechápu to, tvojí mámu si pamatuju. Sice matně, ale pamatuju, tak proč-?"

"Protože na veřejnosti spolu stále dokázali vystupovat. Mamka byla spolumajitelkou firmy, takže spolu často chodili na veřejné akce. A bylo to tak až do chvíle, co zemřela."

Uzumaki si povzdechl a rozhozeně se podrbal na temeni hlavy. "Mrzí mě to," vydechl jen.

"Nemusí," pokrčil rameny černovlasý, natáhl se a naznačil mu, aby mu fotku podal. Pak ji na moment sevřel mezi prsty a několik vteřin se na ní díval, než znovu promluvil: "Když jsem byl malý, byl jsem... byl jsem jako ty. Pořád jsem se smál, dělal lumpárny a užíval si dětství plnými doušky. A když pak vyšlo najevo, že matka otce podvádí a že se budou rozvádět, byla to pro mě strašná rána. Tenkrát jsem sice padl do střídavé péče, takže jsem se vídal s oběma, ale už to nebylo ono. Už to nebyla naše rodina... Ona zůstala s tím chlápkem a táta si pak už nikoho nenašel. Moje puberta byla... šílená a on ji moc nezvládal. Místo toho, aby mě vychovával, pracoval od rána do večera... a já pak vlastně začal být stejný."

"Viníš jí za to?" zeptal se tiše blondýnek, zaražený a dojatý tím, že se mu Obito konečně začal s něčím svěřovat. Srdce mu zběsile bušilo, maje strach, že se starší probere, dojde mu, co mu to tady vykládá, mávne nad tím rukou a nechá to být.

"Tenkrát?" nakrčil obočí černovlasý, "Ano. Ale za ta léta jsem zjistil, že i otec udělal pár přešlapů. Možná, že za to mohla. Možná, že to byla jen její reakce na jeho chování. Těžko říct, teď už je to jedno, ale... když jsem tě měl hlídat a viděl, že máš kompletní milující rodinu, nesnášel jsem tě. Byl jsi malé, uřvané a rozmazlené děcko, které za moje problémy nemohlo, ale tenkrát... Byl jsem prostě mladý."

Mladý hasič na něj zíral, jako kdyby spadl z višně. Zaprvé vůbec nečekal, že by se mu mohl svěřit s něčím tak intimním a zadruhé vůbec nepředpokládal, že jej jako malé dítě obviňoval za svoje problémy.

"I tak ses ale ke mě choval... slušně. Nosil jsi mi čokoládu a hračky...," zamumlal.

Obito se ušklíbl. "Byl jsem a stále jsem složitá osobnost," pokrčil jen rameny.

Uzumaki na něj ještě několik sekund zíral, než se zvedl, přešel až k němu, vzal mu fotku z ruky a obkročmo se na něj posadil. Na okamžik se ještě zaměřil na toho malého, sladkého klučinu, než ji odložil na stolek vedle, vzal jeho obličej do dlaní a přiblížil se k němu sotva na milimetr.

"Nezlobím se na tebe," zašeptal a rty se jemně, sotva znatelně, otřel o ty jeho, "Ale přál bych si na tvojí tváři vidět ten stejný úsměv, jako máš na tý fotce. Věřím, že uvnitř tebe ten malej kluk se spoustou dětských přání a čistýho nadšení ještě pořád je."

S posledními slovy se k němu přitiskl a po několika dlouhých dnech jej políbil.

Krásné pondělí!

Narutův a Obitův vtah se pomalu, ale jistě formuje do něčeho víc, než jen do pouhé tolerance. Uchiha se blonďákovi konečně svěřil s něčím, co je pro něj důležité a to už je dobrá cesta k něčemu silnějšímu, no ne?

Jak dopadnou Obitova slyšení? A dají se s plavovláskem konečně dohromady, nebo jim v tom něco/někdo zabrání? :3

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly :3

Vaše Majo