Obito nevěřil svým uším. Jistě se mu do nich muselo dostat nějaké smítko, kvůli kterému dost dobře neslyšel. Zatímco mu srdce zběsile tlouklo tím náhlým zjištěním, si v hlavě stále dokola a dokola přehrával Kakashiho slova. Kdyby nebylo jeho, uhořel by tam. Jak... Jak to vůbec bylo možné?

"J-jak se to stalo?" zeptal se a na malý moment ztratil kontrolu nad svým hlasem. Zvedl hlavu, aby šedovlasého přejel onyxově černým pohledem, snad jako kdyby v jeho tváři dokázal vyčíst odpovědi na všechny otázky, které se mu momentálně proháněly hlavou.

Hatake si povzdechl, na židli se narovnal a složil ruce do klína. "Všechno se to seběhlo strašně rychle. Přímo jsem u toho nebyl, jelikož jsem ještě stále mluvil s policií a s vedoucím hasičů, ale zahlédl jsem Naruta, jak běží za Minatem. Nejspíš nevěděl, že uvízl v zácpě a nestihl se na poradu dostat včas. Myslel si, že je v nebezpečí. Když se přesvědčil, že mu nic není, asi chtěl jít pomoct ostatním, ale otec mu něco zašeptal do ucha. Chvíli jen strnule stál, než se rozběhl k budově a zmizel v ní. Za sedm sedm minut už se vracel zpátky s tebou. Vůbec nechápu, jak to mohl stihnout, ale nejspíš ho poháněl adrenalin a odhodlání, tě tam nenechat," vysvětlil druhý a čekal na pacientovu reakci.

Obito se odfrkl. "Určitě se chtěl jen vytáhnout a získat popularitu... Mohl zdědit firmu po otci a odmítl to. A při poslední schůzce si to uvědomil. A když viděl příležitost, vzal jí za pačesy a -"

"Jo k tomuhle... Hezká myšlenka, to musím uznat, ale bohužel se pleteš. Ten kluk byl týden zalezlý u rodičů a snažil se médiím vyhýbat zuby nehty. Nechtěl, aby ho fotili, točili, neposkytl jediný rozhovor. A když už konečně vytáhl paty od maminky a tatínka, šel rovnou sem."

Uchiha na něj stále beze slov zíral a hlavou mu kolovala spousta domněnek a myšlenek. Snažil se uklidnit silně tlukoucí srdce, ale jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu rozklepaly obě dlaně. I když si to stále ještě nepamatoval, moc dobře si uvědomoval, že ho odtamtud musel přece nějaký hasič vytáhnout. Ale že ten někdo byl právě Uzumaki Naruto, ten Naruto, kterého před lety choval v náručí, když se narodil a kterého o pět let později hlídal, když jeho rodiče měli něco důležitého, ho vůbec nenapadlo. Co má s tou informací teď jako dělat? To mu má poděkovat, nebo co? Tvář se mu stáhla do zamračené grimasy, když si představil, že by měl před tím mladým, drzým blonďákem ukázat slabost.

"Určitě se nemůže dočkat, až sem přijde a omlátí mi svůj hrdinský skutek o hlavu..."

Kakashi jen protočil zdravým okem a povzdechl si. "Škoda, že ti přitom nespadlo něco na hlavu, třeba by se ti konečně rozsvítilo a já nemusel vést tuhle stupidní konverzaci," zahudroval šedovlásek, "Tak hele ty primadono, já vím, že se snažíš dělat všechno proto, abys od sebe každého odehnal a že jedeš výhradně sólo..."

"To není pravda!" osopil se na něj hned stále zmatený černooký, "My dva-"

"My dva jsme se za patnáct let nedokázali dostat dál, než na přátele s výhodami. To není žádný vztah, ale spíš jen taková neměnící se konstanta."

Obito překvapeně zamrkal. Takhle ho ještě nikdy mluvit neslyšel. "Jestli bys chtěl postoupit někam dál -"

"Na to už je pozdě. Známe se moc dlouho a až moc dlouho jsme přátelé. A mě to tak vyhovuje. Jistě, vždycky to taky tak nebylo a byly časy, kdy jsem si na tebe myslel trochu jiným způsobem, ale to už je dávno pryč. Ale co tím chci říct je to, že i ty jsi jenom člověk. Nemusíš na všechno být sám a všechny od sebe odhánět. Jsi taky jenom člověk," domlouval mu, "a nechci slyšet žádný - jsem Uchiha. My to tak děláme. Takže prosím, až se za tebou ten kluk znovu odváží přijít, zkus se ovládat, abys ho nevyděsil hned mezi dveřma."

Černovlásek už poněkolikáté ten den vykulil obě oči. "Znovu?" vyjekl a hlavou se mu prohnala rychlá, skoro neexistující vzpomínka na tichý, vyděšený hlas a jemný stisk dlaně. Avšak dřív, než jí stačil uchopit, byla zase pryč.

"Podle doktora za tebou byl dvakrát, když jsi byl ještě na jipce v umělým spánku. Teď taky nejdřív volal jemu, aby za tebou zašel a promluvil si s tebou, ale očividně z tebe má strach, takže mu doporučil mě."

"Proč by se mě jako měl bát?" vyštěkl jeho směrem Obito.

"Posloucháš se někdy?" mrkl znovu Kakashi a zavrtěl hlavou.

Druhý muž jen mávl rukou. "Dost o Uzumakim, už se o něm nechci bavit!" zamručel a místo toho změnil téma na to, co ho zajímalo ze všeho nejvíc už od první chvíle, co se probudil, a vychrlil na něj: "Co v práci? Jak to tam vypadá? V jakém stavu je budova? A co rada?"

"No," začal mladší z nich, "Momentálně se prověřuje, kde požár vlastně začal, ale vypadá to na tvojí kancelář. Možná nějaký výboj elektřiny, těžko říct. Ale prý, jakmile budou vědět, tak se nám ozvou. Plameny se přesunuly až nahoru do devatenáctého patra a narušily přívod elektřiny a strop mezi osmnáctkou a devatenáctkou, ale naštěstí je uhasili dřív, než se mohlo stát ještě něco horšího."

Obito kývl hlavou. Upřímně doufal, že jeho kancelář dají velice brzy do pořádku. Ale jak se, pro rány boží, mohl oheň rozšířit zrovna z jeho kanceláře?

"Rada je otřesená, ale zatím se mi daří jí tak nějak krotit. Zatím tě zastupuju, ale neboj, nehodlám si tvoje místečko nárokovat," pokračoval dál a tvář se mu stáhla do zasmušilé grimasy. Jeho kolega zase zíral do blba a nejspíš studoval vzor povlečení, takže si ničeho naštěstí nevšiml. Rozhodně neměl v plánu mu říkat o tom, jak ho rada těch senilních ženských a impotentních dědků válcuje na maděru. A ten druhý problém? Ten hodlal tutlat do té doby, co to šlo. Nemělo cenu Obita stresovat ještě víc. A taky doufal, že se mu všechno podaří nějak vyřídit do doby, než se ten průser dostane až do médií. "No nic, půjdu. Zase za tebou zaskočím, ale teď už musím. Tak nezlob doktora, ani sestřičky, skvěle se o tebe starají."

Při posledních slovech se zvedl a zářivě se pousmál.

"Hm," zamručel jen černovlásek.

"A promluv si s psychologem. Potřebuješ to."

***

Kakashi vyšel z pokoje a zamračeně se opřel o zeď. Na moment zavřel oči a pravačkou si promnul obličej. Bylo upřímně vážně těžké, držet se před Obitem v klidu. Pokaždé, když se něco dělo, to druhý muž prostě a jednoduše vycítil. Nyní byl naštěstí zaměstnaný trochu jinými starostmi, takže na něm nic nepoznal. S napětím vepsaným v obličeji se odpíchl od stěny a vyrazil z nemocnice pryč. Zlehka zvedl pravou ruku a letmo se podíval na hodinky. Měl ještě hodinu, než začne další porada a on by na ní velice nerad přišel pozdě. Bylo mu jasné, že bude muset radě podat informace o Uchihově zdravotním stavu a že ostatní budou co nejdříve chtít podniknout další kroky ve svém plánu. On jenom doufal, že se je podaří včas přesvědčit, nebo že se nakonec ukáže, že ten požár vážně nebyl Obitova vina a všechno se nakonec vrátí do normálu.