Slunce se ještě kutálelo za obzorem. Byly vidět jen první paprsky. Snape stál uprostřed prázdného parketu. Byl pošetilý, když si myslel, že by přišla! Vždyť jen vtipkovali! Nebylo to myšleno vážně! Vypadal jako hlupák. Cítil se jako hlupák! Naivní a trapný hlupák! Rozhodl se, že už si nikdy nedovolí v nic doufat, už nikdy se na žádnou ženu nepodívá a nebude jí chtít rozumět! Už nikdy žádné živé bytosti nedovolí, aby ho ranila! Najednou ucítil jemný dotek na paži. Bál se doufat, přesto jeho srdce bušilo jako o závod! Otočil se a uviděl slečnu Parkinsonovou. Už neměla lodičky, takže byla o celou hlavu nižší než Severus. Nikdy mu nedošlo, jak je maličká a drobná. Přes šaty měla přehozený svetřík, protože byla větší zima než během večera. Už neměla na hlavě věnec.
,,Přišla jste," konstatoval. Pousmála se - trochu unaveně.
,,To je jasný, pane řediteli," odpověděla.
,,Vůbec jsem nepočítal s tím, že přijdete," pokračoval, jako kdyby stále nevěřil, že tam Pansy skutečně stojí.
,,Když jste s tím nepočítal, tak proč tu čekáte?" zeptala se.
,,Pro jistotu. Kdybych se mýlil."
,,A jste rád, že jste se mýlil?" otázala se Pansy, ale nečekala odpověď.
,,Jsem rád," přiznal tiše. Zamumlal zaklínadlo a gramofon v rohu místnosti začal hrát. Ani jeden z nich se však neměl k prvnímu kroku. Nakonec se oba zhluboka nadechli, popošli blíž k sobě a vmanévrovali se do tanečního postoje.

Po chvíli Snape nespokojeně zamručel a pravil: ,,Tanec není boj, slečno. Máte se nechat vést."
,,Na to mě nikdy moc neužilo."
,,To se nám bude těžko tančit, když budeme oba chtít vést."
Pansy se zamyslela a uznala, že by to bylo náročné. Musela se mu poddat. Nezkrocená Parkinsonová v sobě nalezla pokoru a nechala se vést. Nejdřív to byl nepříjemný pocit, Pansy byla celá napjatá a nedůvěřivá. Postupem času se jí zalíbilo, že vlastně nemusí dopodrobna promýšlet další krok, další pohyb. Měla se té změny zaleknout, měla se bránit. Jenže bylo tak snadné nechat vše na něm. Bylo tak přirozené mu věřit. Už nepochybovala. Snad poprvé v životě nechala svět plynout, aniž by to svého osudu zasahovala. A i když šlo pouze o tanec, jednalo se o velký krok v jejím jednání.
,,Proč jste ke mně tak laskavý?" zeptala se zničehonic. Nebylo jisté, zda chce znát pravdu.
Severus se zamyslel. Zvažoval, co říct, co zatajit, co ani sám sobě nepřiznat. Nakonec odvětil: ,,Jste podivně pochmurná. A vy ke mně?"
Pansy se pousmála. ,,Vrána k vráně sedá." Oba byli spokojeni odpověďmi. Dali si najevo své sympatie, porozumění a nejspíš i vřelé city (aspoň v to doufali), ale nesklouzli k patetickým výlevům. Stále se udržovali na hraně, kde stále ještě vládne rozum, ale city už se netrpělivě třepotají. Přáli si stát po zbytek života na té hranici. Mít a zároveň nemít, nezačínat a tím pádem se nebát konce, snít a přitom bděle chránit své srdce před újmou. Oba věděli, že není možné v tomto stavu zůstat navěky. Jednoho dne se budou muset rozmyslet, jak se svými city naložit. V tuto chvíli si tím však nechtěli lámat hlavu. Tento moment považovali za svou věčnost.

Pustili se. Severus dokonce o krok ustoupil. Mělo přijít loučení. ,,Už svítá," pravil Snape. Pansy přikývla. Přemýšlela, co by řekla. Oba mlčeli a dívali se na sebe.
,,Děkuju," řekla nakonec Pansy. ,,Nejen za tohle... Ale za všechno..."
Snape kývl hlavou, že poděkování přijímá a že mu bylo potěšením. Teď se měli vrátit ke svým životům. Severus Snape měl jít do svých komnat a dál bojovat se svými vinami. Pansy Parkinsonová se měla po špičkách proplížit do dívčích ložnic a v duchu zpytovat své svědomí. Čekalo na ně to, co si sami podle sebe zasloužili. Pansy postoupila blíž k Snapeovi. Snape necouvl. Pansy Snapea chytila za ruku. Sklonila hlavu, styděla se, nechtěla se mu dívat do očí. Severus její ruku pevně stiskl. Taky pohledem sklouzl k podlaze. Byl slyšet jen jejich dech. Pansy ještě popošla blíž, ale nevzhlédla. Dotýkali se těly. Severus sklonil hlavu. Své čelo opřel o její hlavu. Nevinuli se k sobě, nešlo o objetí. Byli blízko, dotýkali se jeden druhého, ale zároveň od sebe byli stále daleko. O chvíli později už měli dostatek síly, aby od sebe odstoupili. Pansy otevřela ústa, aby promluvila. Severus chápavě přikývl. Nemusela nic říkat. Pokusila se o úsměv a odešla.

Make my messes matter
Make this chaos count