Každý den postával na rohu ulice, opíral se o zeď jakéhosi bistra a pozoroval ji. Když už byl na místě podezřele dlouho, přesunul se do kavárny, která stála hned vedle té, kam chodila ona, a posadil se na terasu. Nic si nekupoval, za nic neplatil. S majitelem kavárny byli dobří přátelé, tudíž nikdo jeho zvláštní chování neřešil – takže měl spoustu času na její pozorování.

Pro ostatní by vypadala obyčejně, další holka z davu, co si dennodenně chodí po práci kupovat kafe. Ničím nápadná, možná tak tou závislostí na kofeinu, protože svou dávku nikdy nevynechala. Jako feťák, tak i ona chodila přesně načas pro drogu, která poháněla její tělo vpřed. On měl ale pocit, že na rozdíl od narkomana by bez té kávy přežila.

Přemýšlel nad tím, jaké by bylo s ní promluvit, když už ji pozoruje téměř půl roku, ale svou snahu vzdal. Počká na vhodnou příležitost. Koutkem oka zachytil pohyb jakési modré šmouhy a okamžitě věděl, že se blíží. Měla modrou bundu – stejně jako celý týden. Tentokrát ale bylo něco špatně, toho si všiml hned, jak se podíval na její obličej. Rudé tváře, pocuchané vlasy, opuchlé a zarudlé oči. Zacloumal s ním vztek, když mu došlo, že jí musel někdo ublížit. Chtěl se zvednout, nabídnout jí kapesník i rameno k vybrečení se, ale naštěstí se stihl včas zarazit. Jak jen by to působilo, kdyby se k ní teď rozešel, když ho vlastně ani neznala?

Znovu na ni pohlédl, tentokrát už poměrně klidný, když se otočila jeho směrem. Rychle uhnul pohledem a doufal, že si ho nevšimla. Počítal do deseti, aby se s ní náhodou nesetkal pohledem, a pak se odvážil zvednout zrak od dřevěného stolku zpět k ní.

Už tam nestála.

Zmateně se rozhlédl kolem, nikde ji však neviděl. Přece se nemohla jen tak vypařit. Letmý dotyk paniky jej naprosto rozhodil, takže se urychleně vztyčil a opět očima pročísl okolí její oblíbené kavárny. Kde mohla být? Kávu si ještě nekoupila, tak kam mohla zmizet?

„Děje se něco, pane?“

Otočil se na dívku, jež mu otázku položila. Pomalu zavrtěl hlavou, pohledem zase přejel celou ulici a konečně ji spatřil. Seděla na lavičce, hlavu v dlaních, věci z kabelky měla rozsypané všude kolem sebe.

Rychle se prosmýkl kolem dívčiny, která se na něj zmateně podívala, ale poté se vrátila zpět ke svému cappuccinu. Vlastně ani nevěděl, proč tohle dělá. Vždyť ještě pár minut zpátky si říkal, že si s ní promluví, až bude vhodná příležitost. A byla tohle vhodná příležitost? Když plakala na lavičce a lidé kolem na ni vrhali nechápavé pohledy? Určitě ano, přesvědčoval sám sebe, zatímco přecházel silnici. Na obrubníku se ale zarazil, takže stál jednou nohou ve vozovce. Co jí asi tak řekne? Jak začne konverzaci s někým, koho už šest měsíců pozoruje, a připadá si u toho jako vlk sledující osamělou ovci? Ale pěknou ovci, problesklo mu hlavou. Povzdechl si, napočítal do tří a znovu se rozešel směrem k ní.

Už jen pár kroků, nabádal se pořád. Strach a nervozita mu svazovaly nohy i jazyk. Jako by se ty dvě mršky domluvily, že zrovna teď mu zkomplikují život. Zavrtěl hlavou, snad aby se pokusil je oba na chvíli vytěsnit, zhluboka se nadechl a stoupl si přímo před ni.

„Slečno, jste v pořádku?“ Hned, jak to vyslovil, měl chuť si vrazit facku. Samozřejmě že není v pořádku! Vždyť brečí a má kolem sebe rozházené věci!

Zvedla k němu uslzené oči a jemu se v tu chvíli zastavilo srdce. Nikdy dříve si nevšiml, jak moc jsou světlé. Tak světlou barvu duhovek ještě neviděl. Slzy v nich ještě více vzbuzovaly dojem, že vypadaly jako studnice plné křišťálově čisté vody. A on byl schopen se v nich utopit.

„Co je vám do –, tak počkat. Vy jste ten, co mě pořád sleduje, když si kupuju kafe?“

Dech se mu zadrhl v hrdle, když zaslechl tu otázku. Ona o něm ví. Pokoušel se v duchu uklidnit, že se vlastně nic neděje. Poté se na ni omluvně usmál a ledabyle pokrčil rameny.

„Tak jsem asi nebyl tak nenápadný, jak jsem si myslel.“
Zasmála se. Ale ne upřímně, spíš nuceně, jako by měla pocit, že to tahle situace vyžaduje.

„No to jste teda nebyl. Musel jste bejt úplně mimo, když myslíte, že jsem si vás za ten půlrok ani jednou nevšimla.“

„Co se dá dělat, příště se polepším,“ prohodil vesele. Poté pohledem zavadil o její rozházené věci, což jí samozřejmě neušlo.

„Jo, vy jste se mě vlastně na něco ptal. Nějakej šmejd mi ukrad peněženku a mobil. Věřil byste tomu? Takový hajzlové… Normálně jsem šla z práce domů, když najednou ten grázl přiběhne, strčí do mě a jak se snažim udržet rovnováhu, omylem pustim tašku na zem, on z ní vezme peněženku a telefon a je v tahu.“ Setřela si zbloudilou slzu, jež jí stekla po tváři, a popotáhla. „A to jsem měla takovou chuť na kafe,“ posteskla si, než se na něj znovu podívala. „Víte, co je na tom nejhorší? Že těm lidem to bylo úplně fuk. Prostě ho nechali zdrhnout a na mě ještě blbě čuměli, když jsem se za nim rozběhla a řvala, ať ho někdo zastaví. Blbci.“

Hltal každé její slovo, užíval si chvíli, kdy mohl konečně pořádně slyšet její hlas. Zněl mu jako rajská hudba. Nevědomky se zachvěl a povzdechl si. Jak jen ho ta žena, nebo spíše dívka, přiváděla k šílenství.

„Díky za zájem, ale stejně s tim už nic neuděláte. Já si teď seberu svý saky paky a pujdu domů. Ráda jdem vás poznala, můj osobní stalkere,“ ušklíbla se na něj a poté se začala zvedat, přičemž si házela věci do kabelky.

Při tom oslovení sebou trhl a zamračil se. Nebyl žádný stalker. Jen ji rád pozoroval. Líbilo se mu se na ni dívat. Kdyby byl stalker, psal by jí zprávy a sledoval by ji všude. On byl jen u kavárny. Všimla si jeho výrazu, v očích se jí mihl strach, takže krapet ucouvla.

„Hele, já vás nechtěla urazit. Jen se jako stalker chováte. Vždyť mě sledujete každej den.“

„Jen vás pozoruji, když si kupujete kávu.“

„A to přesně by udělal i nějakej stalker.“

„V tom případě se tedy omlouvám,“ zamumlal, popadl její šminky, jež se válely na zemi, a podal jí je.

„Víte co? Líbíte se mi. Jakože jste fajn. Jako jedinej jste se zajímal, co se děje. Sice bych před váma asi měla utíkat, ale mně holt pud sebezáchovy trochu chybí. Tak co kdybyste mě teď jakože pozval na kafe, ať vás můžu poznat? Vy mě totiž asi už docela znáte.“

Zůstal tam stát jako opařený. Opravdu teď řekla, aby ji pozval na kávu? Nezdálo se mu to? Zamrkal a podíval se na ni. Usmívala se, takže to asi myslela vážně. Podrbal se na zátylku, s odpovědí si chtěl dát načas, aby nevypadal moc nedočkavě a nadšeně.

„Bude mi ctí. Takže, krásná dívko, šla byste se mnou na kávu?“ Zčervenala jako rajské jablíčko, ale přikývla. Pomohl jí tedy naskládat věci do kabelky a následně se společně vydali do její oblíbené kavárny.

„Víte, co si dávám, nebo si mám objednat sama?“ zašeptala tiše těsně u jeho ucha, což mělo za následek, že se otřásl.

„Vím to. Můžete si zatím jít někam sednout,“ odpověděl na půl úst a usmál se na ni. Stále ho překvapovalo, jak byla klidná. Vždyť o něm nic nevěděla, měla by se bát a utíkat, navíc ji ještě někdo okradl, a ona se přitom chovala tak klidně.
Objednal jim oběma to samé – tureckou kávu, neslazenou –, zaplatil a šel za ní.

Vybrala stůl úplně v rohu u zdi, co nejdál od lidí. Chtěla si s ním nerušeně povídat? Nebo v tom bylo něco jiného? Rozpačitě si pověsil kabát na věšák a sedl si naproti ní. Pořád se na něj usmívala a jeho to čím dál více přivádělo k šílenství. A to z několika důvodů. Zaprvé se mu to děsně líbilo a měl pocit, že se za chvíli rozteče blahem, zadruhé mu to ale připadalo trochu podezřelé.

„Řekněte mi něco o sobě. Kolik vám je, jak se jmenujete a tak, však víte, ty běžný věci,“ promluvila naoko znuděně, ale bylo vidět, že ji to skutečně zajímá.

Odkašlal si, položil ruce na stůl a spustil: „Jmenuju se Oldřich, je mi dvacet tři let a pracuju jako prodavač v jedné malé pekárně nedaleko odsud. Žiju jen se svou užovkou a pavouky, co se mi schovávají v rozích stěn. Nesnáším sladké, miluju pálivé jídlo a kávu piju jen příležitostně. Stačí vám tohle jako základní informace?“

„No teda, čekala sem, že ste starší, tak třicet bych tipla,“ vyhrkla a naklonila se k němu blíž. „To bude těma brejlema. A tou jizvou nad obočím, chlapi s jizvama vypadaj vždycky starší. Jak se vám to stalo?“

„Můžete mi přestat vykat? Připadám si pak opravdu staře,“ podotkl s úsměvem. „A k té vaší otázce – nepohodl jsem se s bratrem, tak do mě strčil a já si rozsekl hlavu o stůl. Nic zajímavého.“

„Sakra, já čekala nějakou prďáckou historku, že jste – teda jsi, pardon – zachraňoval holku v nesnázích a padouch ti šermoval kudlou před obličejem. A ty mi teda taky tykej, je mi teprve dvacet. Hele a co vlastně víš o mně? Krom toho, jaký si dávám kafe?“ zeptala se.

„Vím o tobě, že ti je dvacet, jmenuješ se Marie,“ začal odpočítávat na prstech a na chvíli se odmlčel, jelikož před každým z nich přistál kouřící hrnek, „máš psa, alergii na arašídy, nesnášíš ryby, pracuješ jako prodavačka v supermarketu na konci města a žiješ sama.“

Zírala na něj s pootevřenými ústy a párkrát zamrkala. Poté se od něj kousek odtáhla a přeměřila si ho lehce vyděšeným pohledem.

„Jak tohle víš?“ hlesla tiše.

„Ptal jsem se tvojí kamarádky, co tu pracuje,“ uculil se a upil si kávy, aby nebylo znát, jak moc ho její strach pobavil. Evidentně už zašel tak daleko, že ji vystrašil i přes její chybějící pud sebezáchovy.

„To neni vtipný, fakt jsem se bála, žes mě špehoval i doma…“

„Promiň. Ale neboj, tak daleko bych nezašel.“

„To tvrdíš ty,“ zabrblala a taky sáhla po svém hrnku. Chvíli s ním jen nervózně točila, pak jej zvedla, ale nenapila se. Znovu na něj upřela ty křišťálově modré oči.
„Je mi s tebou kupodivu dobře. I když jsi mě trošku vyděsil.“

„Jsem rád, že ode mě neutíkáš. To by totiž udělala asi každá holka.“

„Každá normální holka,“ zasmála se, položila hrnek na stůl a naklonila se dopředu. „Když ti napíšu svojí adresu, stavíš se někdy na kafe?“

„Nebojíš se, že tě zabiju?“

Protočila oči, ale usmála se. „Nebojím. Kdybys chtěl, udělal jsi to už dávno. Takže?“

„Samozřejmě přijdu.“

„Výborně. Já už půjdu, musím ještě se psem ven a nechce se mi úplně za tmy. Takže ti to tu napíšu,“ mumlala, zatímco se snažila z kabelky vylovit blok a tužku. Po asi minutovém souboji se jí to povedlo a na kousek papíru mu napsala svou adresu. S úsměvem mu papírek podala, přičemž si dala pozor, aby se ho nedotkla, zvedla se a oblékla si bundu.

Rychle dopil kávu, popadl kabát a vyběhl za ní. Venku ji chytil za ruku, aby mu nikam neutekla, což způsobilo, že se mu tělem rozlilo příjemné teplo. Urychleně ji však pustil, aby ji svým chováním nevyděsil.

„Copak? Nemůžeš to přečíst?“

„Ne, jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys... Se mnou nešla na rande. Třeba v pátek, můžeme jít na večeři,“ vyhrkl a připadal si jako puberťák, co někoho někam zve poprvé. Zasmála se jeho rozpakům a přistoupila k němu o krok blíž.

„Tak fajn, v pět čekej před mým domem,“ oznámila mu vesele, poté si stoupla na špičky a rychle jej políbila na tvář. „V pátek tě budu čekat, chlapče, cos mi koupil kafe.“ S těmi slovy se otočila, zamávala mu a rozešla se směrem k domovu.

A on tam jen stál, přihlouple se usmíval a sledoval ji, než mu zmizela z dohledu. Došlo mu, že se asi zamiloval. Až po uši.

☆☆

No, kdo to nečekal? Já!
Tohle je první a zároveň asi i poslední romance, co se mi kdy povedla napsat.

Jedná se o jednodílovku, jež byla sepsána do soutěže (Odkaz na soutěž je na mé nástěnce [Nebo jak se tomu říká, ale vy víte, co myslím. ;) ]) a v této soutěži získala plný počet bodů. (Jo, taky se divím.)

Za vaše názory budu rád, takže se nebojte pochlubit, co si o tom myslíte.

Hezký zbytek dne,

Quentin