Pomalu jsem našlapoval přesně tam, kam i Lucie, která byla přede mnou. Už mě ani nepřekvapovalo, kudy mě to vlastně vedla. Byli jsme někde v lese, dokonce i mimo stezku. Nebylo tu nic a ani tu nic nešlo slyšet – ticho, klid. Bylo to jak balzám na duši. Jediné, co protínalo to skutečné ticho byl vítr, díky kterému ševelily listy na stromech. Ty nás taky dnes skryly před sluníčkem, které pěkně pařilo. Kromě něj to byla zurčící voda v potoce, ke kterému jsme nejspíš mířili. Občas zazpíval pták, ale jinak... nic.

Přišlo mi, jako by se snad zastavil čas. A stěžoval jsem si? Vůbec. Nemůžu říct, že by se mi pořád nestýskalo po domově, ale díky tomu, jak se prolomily ledy mezi mnou a Luckou, bylo to lepší. Ona mi to tak trošku vynahrazovala. Trošku... možná vlastně víc, než sama tušila. Aspoň jsem se necítil tak sám jako na začátku, když ke mně byla tak odměřená.

„Co tu vlastně děláme?" zeptal jsem se a v duchu si nadával, že mě nenapadlo se na to zeptat už dřív.

„Chtěla bych dneska nasbírat zase nějaké borůvky," odvětila.

Zamumlal jsem, že rozumím, no nekoukal jsem na ni, což byla chyba. Naráz totiž zastavila a já vrazil do ní.

„Co děláš?" uchichtla se, na což jsem zrudnul a ihned od ní ustoupil.

„Promiň, nekoukal jsem před sebe," vylezlo ze mě.

Raději jsem tvář otočil jinam v případě, že bych byl opravdu červený.

„Teď dávej pozor, přelezeme přes ty kameny na druhou stranu," nekomentovala mou nešikovnost a ukázala na říčku před námi.

Nevypadalo to nějak nebezpečně, a kdybych náhodou spadl, tak budu maximálně mokrý. A vody se nijak nebojím.

„Neboj, jsem ti v patách," vycenil jsem zuby v úsměvu.

„No, to vidím," nahodila pobavený výraz.

Vydal jsem se přesně za ní a překvapilo mě, jak jsou ty kameny kluzké. Měl jsem však dobré boty, takže jsem se nebál, že bych doopravdy spadl. Docela obratně jsem se za ní držel až do půlky potoka. Ona vypadala taky poměrně jistě, ale proč by taky ne, musí to tu určitě dobře znát. Vlastně mě samotného fascinovalo, kolik toho o tomto místě ví. Možná se to zdá pochopitelné, když tu žije, ale ne vždycky to tak musí být.

Nejsem si jistý, co bych jí ukázal u nás doma, kdybych musel. V Busanu už moc nebývám, věci se za těch pár let mohly změnit. Když jsem přijel do hlavního města Korey, měl jsem tolik práce, že o památkách jsem byl schopný si akorát přečíst v průvodci. Nějaké ty základní jsem pak měl šanci navštívit, ale bylo to tak jednou, a pak nic. Je to docela smutné. Neznám žádné dobré restaurace, kluby, parky nebo jiná místa. Něco, co by o Soulu skutečně vypovědělo a ne jen N Soul Tower a paláce, které může navštívit každý, protože jsou v průvodci hned na začátku.

Přestože by si člověk řekl, že tady není nic moc k vidění, já byl svým způsobem fascinovaný. Orientovala se dobře v lese. Ukázala mi posed, kde údajně myslivci pozorují zvěř. Byli jsme u Šance, což je pitná nádrž a měl jsem co dělat, aby mi nepadla brada, když začala vysvětlovat, jakým způsobem se z ní bere voda.

Vlastně jsem tím fascinovaný ještě teď. Uprostřed mají obrovskou věž, která samozřejmě vystupuje až ze samotného dna nádrže. Tam, kde je voda, má údajně nějaká okýnka. Oni vidí, která vrstva vody je nejlepší, na základě toho otevřou okno v příslušné hloubce a vpustí vodu do potrubí.

Já, do háje, ani nevěděl, že nějaké „vrstvy" vody existují!

Pokud tedy nepočítám okolí, kde se to spíše hemží lesy a loukami, hodně dobře znala Frýdek-Místek, a pak taky Ostravu. Místa, kam zajít na jídlo, na kafe, kde nakupovat, no je toho zkrátka moc. Lucie má můj obdiv.

„Pozor!" z hloubání o vodě, Ostravě a Frýdku-Místku, mě vyrušil pád a následně žbluňknutí.

A kupodivu jsem to nebyl já, kdo do té vody spadl, ale ona.

Voda tam ale hluboká opravdu nebyla, když jsem do ní vstoupil, abych jí pomohl na nohy, měl jsem ji tak po kolena, možná ani to ne. Díky suchu všechny řeky i říčky docela vyschly.

„A kdo říkal, abych si dával pozor," popíchnul jsem ji.

Jenže v tu ránu, jak jsem to dořekl, mi samotnému podjela noha a já skončil zadkem v mělké vodě. Trochu mě zabolel, to nebudu popírat, ale hlavně byla voda pěkně ledová, na to, jaké je teplo.

„Haha, nemáš být škodolibý," rozesmála se a já sní.

To je fakt, asi karma.

Vstal jsem jako první a natáhl ruku k ní. Chytila se, ale když jsem ji vytahoval zpátky na nohy, zaskuhrala. Podíval jsem se dolů a všiml si, jak vodu velmi jemně zabarvila červená.

„Jau, co to je?" po smíchu naráz nebylo ani památky a místo toho se její obličej zkroutil do bolestivé grimasy.

Zvedla pravou nohu a nám oběma se naskytl pohled na střep o velikosti asi pět centimetrů, který měla v chodidle.

„Chyť se mě, pomůžu ti ven," zareagoval jsem hned, a než stačila říct švec, chytil jsem ji do náruče.

Ani mě nenapadlo, že by mohla protestovat. Byl to prostě instinkt, chtěl jsem jí pomoci. Ani nevím, proč mě pak překvapilo, když jsem ucítil její ruce kolem svého krku a čichové buňky zaznamenaly neznámou voňavku.

Vydal jsem se ke břehu a už se neobtěžoval jít po kamenech. Ještě bych taky uklouzl a spadl i s ní. V jejím případě za to nejspíš mohly nazouvací boty.

Ach Lucko, znáš to tu tak dobře, ale pořádné boty si do lesa nevezmeš...

„Ukaž to," položil jsem ji na trávu hned u potoku a poklekl.

Jednu botu měla ještě nazutou, ale ta druhá už nejspíš uplavala.

„Je to docela nepříjemný, mít to v noze," postěžovala si, s pohledem upřeným přesně tam, kde jsem ho upíral i já – na ten střep a pár dalších.

Ty byly o dost menší, takže jsem si jich všiml až teď.

„Chápu, ale nevím, jak je hluboko, když ho vytáhnu, mohla by ti téct krev," a já tu nemám nic čím bych ji zastavil.

„Bolí hodně? Asi na to nemůžeš stoupat, že?" ujistil jsem se a ani mě nepřekvapilo, když zavrtěla hlavou.

„Jo, borůvky asi budou muset počkat," uchichtl jsem se.

„No, ale jak se jako dostanu domů a kde je vůbec moje bota?" podívala se k vodě.

Možná, kdybych tam šel, ještě bych ji někde našel, ale rozhodně se mi nechtělo. Ne po tom, co si tam ona pořezala nohu, a ne kvůli tomu, že bychom se měli urychleně vrátit a ošetřit jí to.

„Na botu se vykašli a vezmu tě na záda,"

Rád bych ji vzal do náručí jako správný chlap, ale nejsem si jistý, jestli bych ji dokázal nést tak dlouho. Sice se mi teď nezdála nějak těžká, ale chci se vyhnout tomu trapasu, kdy bych jí oznámil, že už nemůžu.

„Je to docela daleko," našpulila nespokojeně rty.

„Nemluv a jdeme," poklekl jsem před ní.

Chvíli jsem vyčkával, ale vzápětí se ke mně zezadu přitisklo její tělo a ruce opět obmotala kolem krku. Opatrně jsem se začal stavět na nohy a po cestě zahákl své ruce za její zákolenní jamky.

Nechci si fandit, ale nebylo to tak strašný, asi bych s ní takhle ušel i dál než jen k nim domů.

„Tak... díky," zamumlala mi u ucha.

„Máš zač, za to mám u tebe spoustu dalších dobrých obědů," poškádlil jsem ji a vydal se po cestě zpátky.

Vedla tudy malá pěšinka a zhruba jsem si i pamatoval, kterým směrem je statek.

„Tak ty bych ti vařila, i kdybys mě teď nenesl," zasmála se, a pak jsem ucítil, jak mi prsty rozčechrala vlasy.

„Hele!" ohradil jsem se ihned, ale taky se pobaveně uchichtnul.

Tohle je to, po čem se mi stýskalo. Potřeboval jsem zkrátka někoho takového, kdo by mě rozptýlil. S kým bych si mohl povídat a smát se. Odjakživa jsem byl s někým a být tu samotný pro mě teď bylo dost těžké.

„Nevím, co budu dělat, až budu muset odjet. Asi tě sbalím do kufru, abys mi vařila dál," prohodil jsem žert.

„Až budeš doma, dáš si něco pořádně ostrého, a to já nevařím," odvětila.

„Všechno by ses naučila. S tvými schopnostmi bys vařila líp než Jin hyung a co nevidět bys zvládla to nejlepší toboki v celé Koreji," dál jsem si dělal srandu.

I když jsem možná nebyl tak vzdálený od pravdy. Ona uměla perfektně vařit a stoprocentně by se naučila i jiná jídla než ta, která se vaří tady.

„Jin umí dobře vařit, jo?" nadhodila.

„Jo, je to jeho koníček. Asi všichni něco málo umíme, v Koreji je obecně hodně populární rámen, který je ale na přípravu tak jednoduchý, že ho zvládne i desetileté dítě," přiznal jsem. Ostré nudle mi fakt chyběly, ale pak si zas říkám, že jakmile se vrátím zpátky, budu jich mít až až.

„Tak co někdy zkusit uvařit ten tvůj slavný rámen," napodobila můj přízvuk, což bylo fakt vtipné.

„Proč ne, jestli si troufáš," popíchnul jsem ji.

„Všemi deseti!" vyhrkla.