Po několika dalších dnech, kdy jsem si užíval zaslouženého klidu, na mě začala padat lehká deprese. Tedy, nejsem si jistý, jestli bych to nazval zrovna depresí, ale zkrátka se mi začalo stýskat. Po kamarádech, známých věcech a tradičním korejském jídle. Vždyť už tak jsem byl hroznou dobu na cestách. Užíval jsem si to, ale někde v podvědomí jsem se těšil. Těšil jsem se domů a místo toho jsem tady.

Nesměl jsem nikoho kontaktovat a ne málokrát jsem se už přistihl při tom, jak projíždím společné zprávy s kluky nebo telefonní seznam. Chtěl bych slyšet alespoň někoho z nich. Pár slov, stalo by se něco?

Jenže pak jsem si na štěstí vždy uvědomil, že je to pro mou bezpečnost a určitě se s nimi brzy uvidím. Doufám.

Je tedy pochopitelné, že kvůli mé malé krizi jsem neměl moc dobrou náladu. Snažil jsem se rozptýlit prací. Bílý plot, který jsme s Lucií natírali, se krásně vyjímal. Pomohl jsem i s dalšími věcmi. Uklízeli jsme ve stodole, kde se později mělo dát čerstvě usušené seno, pravidelně jsem obíral jahody, co jim rostou na záhonu a ostatní ovoce a zeleninu, kterou tam pěstovali.

Taky jsem se konečně projel v tom slavném traktoru. Jel fakt pomalu, ne, on se doslova vlekl a dělal hrozný kravál. No bylo to zcela poprvé, co jsem seděl v traktoru a myslím že na to nikdy nezapomenu. Hlavně na to, jak ho Lucie řídila. Byl jsem fakt v šoku z toho, že něco tak malého a křehkého může řídit tuhle obludu – a to doslova. Je pravda, že na poli opravdu neměla do čeho bourat a řidičák údajně má, no i tak je to holka. A... to snad mluví samo za vše, ne?

Možná bych neměl být tak nedůvěřivý, ale stačí mi vidět dopravu u nás doma. Sám vlastně ani neřídím a nikdy jsem se o to nezajímal, protože jsme vždy odvoz zajištěný měli. A pokud ne, tak doprava v Soulu funguje skvěle. Tady mi však došlo, že to nejspíš nemají tak jednoduché.

Mají tu jeden obchod, ve kterém jsou jen ty základní potraviny, v sobotu je otevřený asi jen na tři hodiny a v neděli ho pro jistotu neotevírají vůbec. Mít auto a řidičák tu asi fakt není na škodu.

Ale... to jsem zcela odbočil od traktoru a Lucie. Pokud se jedná o ní, tak sice nejsme nějací velcí přátelé, ale už ke mně alespoň není tolik rezervovaná. Občas se i usměje a já se na opak tlemím jako vůl, protože jsem moc rád. Trochu se prolomily ledy. Nemluvíme spolu moc, ale už mi tu ukázala poměrně dost věcí. Vzala mě taky do lesa na hřiby, no místo nich jsme se vrátili se spoustou borůvek.

Doufal jsem, že se to bude lepšit stále víc a víc. Jak jen jsem se pletl...

„No a teď dáš ruce tady a zahraješ tenhle tón, vůbec nic na tom není," mluvil na mě Yoongi, nahraný na můj mobil.

Jednou, když zrovna hrál na klavír, natočil jsem si to a on se mi snažil vysvětlit nějaké lehké základy. Vždycky mě hra, ať už se jednalo o jakýkoli nástroj, fascinovala. Možná proto, že já sám na nic hrál neuměl, ale kdo ví? Teď jsem měl spoustu času. Venku dneska bylo vážně škaredě. Nabídl jsem se, že s něčím pomůžu, přestože se mi do tohoto nečasu vůbec nechtělo, ale Ed to odmítl a Lucii jsem od rána neviděl.

Zeptal jsem se proto svého domácího, jestli si můžu zahrát na klavír, který je umístěný v prázdné místnosti dole v přízemí. Nechtěl jsem ji tam nějak čmuchat, ale náhodou, když jsem si spletl jedny dveře, jsem na to narazil.

Tvářil se nejprve zaraženě, ale pak přikývl, že je to v pořádku.

No, a tak jsem tady a už půl hodinu se o něco pokouším. Nepomáhal mi však ani fakt, že mi při pohledu na Yoongiho ruce a hlas bylo smutno. Opravdu mi chyběli a já jim to ani teď nemohl říct. Nemohl jsem nic, jen sedět tady a čekat.

Vypnul jsem video, a pak se pořád dokola snažil opakovat to, co jsem se naučil. Málem mi to vykouzlilo úsměv na tváři, když se mi to snad po desáté podařilo zahrát bez chyby. Jenže úsměv se změnil v úlek, když někdo otevřel dveře.

„Co tu děláš?!" otočil jsem se k Lucii na malé klavíristické židličce a chystal se jí vysvětlit, že mi to její táta dovolil, když mě zarazilo, jak se tváří.

Nevídám totiž takové výrazy často. Byla opravdu hodně naštvaná, ale zároveň mi přišla, jakože se chce smutkem rozplakat. Byla rozzlobená, no přitom zraněná, jako by ji pohled na mě a na ten klavír bolel.

„Kdo ti dovolil tu být?!"

„Omlouvám se, tvůj táta..." započal jsem, ale nenechala mě vůbec domluvit.

„Běž pryč! Tady nemáš co dělat! Nemáš právo šahat na tyhle věci!" rozkřičela se na mě a já v šoku zůstal sedět zcela bez hnutí.

Srdce se mi silně rozbušilo, jak jsem byl naráz zmatený a přiznávám, že z ní šel trochu i strach. Pak mi taky bylo hrozně líto, že na mě tak křičí. Co špatného jsem udělal?

„Lucko, proč tak křičíš?" objevil se v místnosti Ed a od ní se pohledem přesunul ke mně.

Věnoval mi smutný úsměv, nejspíš se mě snažil uklidnit.

Odvětila mu nejspíš česky, protože jsem tomu nerozuměl.

„Dovolil jsem mu, aby tady byl," Řekl klidně anglicky a zhluboka se nadechl.

Ji to očividně neuklidnilo vůbec. Opravdu nahlas se rozkřičela a já se divil, že jí její táta vůbec něco rozumí.

Rozhodila rukama a já si nemohl nevšimnout, že s rostoucím naštváním se jí hromadí slzy v očích. Co nevidět první stekla po její opálené pleti, a za ní hned další. Absolutně jsem nic nechápal a možná i proto se mi chtělo brečet taky. Už tak mi bylo dnes mizerně a ona je ještě k tomu na mě tak hnusná. Ať už se stalo cokoli, na tohle přece nemá právo. Nic jsem jí neudělal.

Ed chvíli vypadal, že neví, co říct, ale pak přece jen promluvil.

Doufal jsem, že jí řekl něco uklidňujícího, protože přesně tak zněl i jeho hlas. Čekal jsem, kdy mu padne do náruče a všechno bude zažehnáno. No ona místo toho... s pláčem utekla.

Nějakou dobu jsme se oba dívali za ní, ale já pak odtrhl pohled od dveří, protože si ke mně Ed přisedl. Vzal si druhou klavíristickou stoličku, která byla v rohu, a pak se smutně zadíval na klavír před sebou.

„Omlouvám se, nevěděl jsem..." měl jsem potřebu říct.

„To není tvá vina, dovolil jsem ti to přece," zvedl koutky, a pak si nahlas povzdychl.

Chvíli mezi námi bylo ticho, ale já věděl, že se určitě chystá něco říct. Zkrátka jsem to na něm poznal, a tak jsem zůstal sedět a vyčkával jsem.

„Eva, moje manželka a Lucky máma, bylo dlouho nemocná. Bydleli jsme všichni společně v Ostravě, když jí doktor řekl, že její nemoc brzy přejde do posledního stádia. Byla taky učitelka a mimo jiné učila také hudebku. Uměla nádherně hrát na klavír a učila na něj i Lucku. Byl náš společný sen, mít jednou tohle..." na chvíli se odmlčel, ale nevěnoval mi ani pohled.

Tušil jsem, že pro něj není jednoduché mi tohle říkat a měl jsem tendence ho zastavit. Nechtěl jsem, ať se trápí, ale očividně to říct potřebuje, když o tom začal.

„Proto se z učitele stal farmář. Chtěl jsem, aby alespoň na chvíli žila svůj sen. Bojovala s tím hrozně dlouho. Z let, která měla před sebou, se staly měsíce a před dvěma roky, přesně tohoto data, odešla."

Musel jsem několikrát zamrkat, abych zahnal slzy. Šlo vidět, že i on sám s nimi bojuje. Naráz se z poměrně urostlého chlapa stalo tohle. Je neuvěřitelné, jak emoce s člověkem zamávají.

„To je mi líto," vyšlo ze mě přiškrceně.

„Když se to blížilo, chtěl jsem, aby byla v nemocnici, kde se o ni postarají. Měli léky aspoň na to, aby jí utlumili bolest. No po druhé straně chápu, že to nechtěla. Chtěla umřít doma, a ne mezi bílými zdmi s cizími lidmi okolo. Jenže já u ní nemohl být, když to potřebovala. Musel jsem se starat o hospodářství, a proto to bylo na Lucce," popotáhl.

„Byla s ní až do samotného konce, a přestože už byla dospělá, na tohle se nejde připravit. Nejde k tomu dospět a je jedno, kolik ti je, prostě tě to zlomí," setřel si jednu zbloudilou slzu, a pak, na mé překvapení, ke mně zvedl hlavu a pousmál se.

„Hrozně se mi po ní stýská, ale věřím, že je teď na daleko lepším místě. Nemá starosti a nemá bolesti. Já se s tím smířil,"

Pokýval jsem hlavou na náznak, že rozumím, ale pak mi došla jedna věc...

„Ale Lucka ne," konstatoval jsem.

„Je to ještě poměrně čerstvé. Byla na tom daleko hůř a vidím u ní nestále pokroky. Ale v tento den..."

Odkašlal si.

„Je mi líto, jak na tebe křičela, Jimine. Rozhodně sis to nezasloužil a věř, že ona se ti přijde omluvit. Jen tě prosím, zkus to dnes pochopit," díval se na mě a opravdu se nemusel tvářit tak doufaje, jak se tvářil. Chápal jsem to totiž víc, než si myslel. Sám jsem to možná nezažil a můžu za to Bohu děkovat, ale to, jak se na mě v tu chvíli dívala... zkrátka jako člověk, kterému se zhroutil svět. Musí být hrozné přijít o mámu.

„Ten klavír byl její mámy?" tipoval jsem.

„Byl, ale klidně na něj hraj dál. Když to zpovzdálí slyším, mám na chvíli pocit, jako by byla zpátky," usmál se, až se mu kolem očí udělaly vrásky.

Vstal, židličku odsunul zpět do rohu místnosti, kde předtím byla, a pak se rozešel k místnosti.

„Myslím... myslím, že možná jindy. Nechci ji tím ubližovat," odpověděl jsem na to.

„Dobře, uvidíme se u večeře a... děkuji,"

Přikývl jsem na náznak, že rozumím. Nemusel říkat, za co děkuje, pochopil jsem to. A svým způsobem se cítím poctěn, protože jsem to byl zrovna já, komu se svěřil.

Klavír jsem jemně zaklapl a při pohledu na něj se mi v hravě vyrojil obrázek ženy a malé holčičky, jak tu spolu sedí a hrají. Možná bych se měl cítit zahanbeně, ale nebyl tu nikdo, kdo by mě sledoval, a pak taky... pro dnešek bylo emocionálního vypětí až moc. Nechal jsem volně stéct několik slz po svých tvářích a cítil, jak se napětí ve mně uvolňuje. Někdy prostě musíme vypustit páru a někdy prostě musíme vypustit slzy.