Znovu jsem se probudil do jednoho z krásných rán. Za těch pár dní tady na statku jsem si přišel odpočatý jako už snad dlouho ne. Vyloženě jsem se válel. Četl jsem knihy na svém tabletu, poslouchal hudbu a dlouho se procházel po okolí.

Myslím, že především ten klid a příroda mi takhle dobila baterky. Čas tu plynul pomalu, nikdo nikam nepospíchal. Bylo to na míle vzdálené od hektického života, který jsem v posledních pár letech žil. Nezastavili jsme se – a to doslova. Sotva jsme přišli s něčím novým, už jsme tvořili něco dalšího. Ten neustálý proces byl bez přestávky a stával se pomalu nesnesitelným. Nátlak ze strany konkurence. Cítil jsem na svých ramenou to břemeno. Byl jsem vázaný ke společnosti, ke klukům i k fanouškům, které jsem nechtěl zklamat.

Ale tady? Vůbec nikdo mě neznal. Neměli tušení, odkud jsem přišel a co tu dělám. Nikdo mě nekontaktoval za dobu, co jsem tady. Můj laptop zůstal schovaný v kufru, přestože internet tady měli. Telefon jsem sice měl, ale v zájmu bezpečnosti jsem ho měl použít jen v krajní nouzi. Takže taky vlastně většinu času ležel na nočním stolku. Používal jsem ho výjimečně.

Bylo to nehorázně osvobozující, ale pak jsem si taky uvědomil, jak se stávám na takovýchto věcech závislý. Každé ráno, když jsem vstal, jsem měl tendence sjíždět sociální sítě, zjišťovat, co je nového, popřípadě odpovídat na nějaké meily.

Teď – nic. Wifi jsem zkrátka nechal vypnutou a svět žil dál.

Statek už jsem měl více méně dobře prozkoumaný. Nebyl až tak velký, jak se na první pohled zdálo. Vedle domku, kde jsme bydleli spolu s Edem a jeho dcerou byla velká stodola. Nebojím se říct, že pomalu přerůstala dům samotný. Bylo to však hlavně proto, že musela schovat nejen spoustu zvířat, ale taky seno a traktor.

Ed na statku choval několik druhů zvířat. Byly to tři krávy a tele jedné z nich. Pak sedm ovcí a dva koně. Slepice jsem neměl šanci spočítat, protože jich tam bylo opravdu dost, a navíc je hlídal kohout, který se netvářil příliš nadšeně, když jsem se k jeho hejnu slepic přiblížil.

Potkal jsem dokonce jedno prasátko. Ed říkal, že ho prý někde vyhrál. Bylo ještě moc malé, ale pak ho nejspíš jeho osud nemine. Zakázal jsem si myslet na podobné věci. Minimálně po dobu mého pobytu je v bezpečí, protože za takovou dobu ho určitě vykrmit nedokážou.

Nezdá se, že by těch zvířat měl moc, ale co jsem stihl vypozorovat, i tak to dá dost práce. Navíc je na to sám. Minimálně přes školní rok, kdy tady Lucie údajně nebývá, protože studuje.

A když už jsme u ní, netuším, co si o ní mám myslet. Je trochu zvláštní, záhadná. Vůbec mi nesedí ke svému otci, který se ke mně chová tak přátelsky. Není na mne vyloženě zlá, ale očividně nemá náladu se se mnou přátelit. Možná mě to malilinko mrzí. Doufal jsem, že když se tu tak objevila, bude fajn se tu bavit s někým mého věku. Ale pak zase... jsem tu všehovšudy teprve týden. Věci se ještě můžou změnit.

„Co je to?" nabral jsem zvláštní polévku, moment... nebo to byla omáčka?

Bylo to husté a červené. A taky k tomu byl ten zvláštní knedlík, se kterým jsem se setkal teprve tady. Přísahám, že divnější bílý knedlík jsem neviděl. Vypadal jak chleba, akorát bílý. Divné... ale dobré.

„Kuře na paprice. Naber si i maso, jestli chceš," postrčila ke mně misku.

Bylo krásně libové, ani kousek žilky. Musel jsem se fakt krotit, abych tam vůbec něco nechal pro ni a Eda, ale jakmile vidím maso, tak jsem jak utržený ze řetězu.

„Děkuji," poděkoval jsem a počkal, až začne jíst.

Vím, že tady se to nějak neřeší, ale je to zkrátka o zvyku. Dneska jsme výjimečně jedli jen sami dva, protože její táta si odskočil do města pro nějaké součásti k traktoru. Nabízel mi, ať jedu s ním, ale vůbec se mi nechtělo. Chtěl jsem zkrátka zůstat mimo civilizaci ještě chvíli.

Zamumlala odpověď a konečně se do toho pustila, což jsem hned napodobil.

„Co budeš dělat dneska?" snažil jsem se o konverzaci.

„Ještě nevím," zamumlala a myslel jsem, že tím to asi všechno skončí. Překvapilo mě proto, když zvedla hlavu a nadechla se, že něco řekne.

„Co ty?"

A hele, tady se někdo konečně snaží!

„Nevím, rád bych vám tu s něčím pomohl," podrbal jsem se ve vlasech.

„To nemusíš, táta..." započala, ale přerušil jsem ji.

„Já vím, že nemusím, ale chci. Nemusíte mi za to nic dávat, vždyť mě tu necháváte bydlet a ty ještě tak dobře vaříš," usmál jsem se a vzápětí jsem vycenil i zuby, protože jsem si všiml, jak se na tváři mihl úsměv i jí.

„Díky," odvětila a znělo to opravdu upřímně.

„Za pravdu neděkuj," chvíli jsem si ji prohlížel, ale pak pokračoval ve zpracovávání své porce.

Bylo toho požehnaně a možná, jen na okamžik, jsem cítil výčitky, protože nějaká zdravá strava a životní styl tady jdou totálně do háje. Pak si ale říkám, že na dietě jsem byl dost dlouho. Nepřejídám se, jen zkrátka konečně jím jako normální člověk.

A když se chubby Jimin vrátí? Fanynky mě stejně budou milovat, líbily se jim mé kulaté tváře.

„Po obědě budu natírat plot. Jestli opravdu chceš pomáhat, můžeš se přidat," navrhla po chvíli, po kterou bylo slyšet jen cinkání lžic, srkání a polykání.

„To udělám," neskrýval jsem své nadšení.

Konečně se budu cítit trochu produktivní, i když to bude jen blbé natírání plotu.

Pravda... stres a shon mi nechybí, ale pocit zadostiučinění při dokončené práci ano. Pak se budu cítit i lépe, že tu něco dělám, přestože se jedná pouze o pitomý plot.

Jakmile jsme dojedli, pomohl jsem jí poskládat nádobí do myčky a šel jsem se převléknout do oblečení, u kterého mi nebude vadit, když se zničí. Do půl hodiny jsem stál před domem a pohledem hledal Lucii. Chvilku mi to sice trvalo, ale pak jsem v povzdálí u příjezdové cesty spatřil osobu v modrých montérkách.

Netuším, že mě to napadlo, ale na holku vypadala v montérkách fakt dobře. Prostě a jednoduše, s blond vlasy zapletenými do francouzského copu a bílým tričkem, které očividně taky něco pamatovalo. Což o to... ale ty montérky. Možná je to i poprvé, co v nich nějakou ženu či dívku vidím? Nevím, ale je to možné, když jsem hleděl jako puk.

„OK, až se dodíváš, tak támhle je namíchaná barva. Můžeš to vzít z opačné strany," zašklebila se, na což jsem nejspíš trochu zčervenal.

Přistihla mě, jak na ni civím. Ach jo.

Vzal jsem štětec, který byl vedle kbelíku, a pak začal po jejím vzoru natírat. Prvních pár minut jsem se snažil soustředit jen na práci, ale pak mi došlo, že na natírání plotu fakt není nic těžkého, abych nad tím musel tak přemýšlet.

„Můžu se zeptat?" odkašlal jsem si.

„Už ses zeptal," zněla odpověď.

Pohledem nepřestávala propalovat plot.

„Ale můžeš," zasmála se následně.

Kdybych však u ní nebyl tak blízko, nejspíš bych ten smích ani neslyšel. Jakoby snad ani nechtěla, abych ho slyšel. Nechápu, proč je tak rezervovaná. I když... možná prostě není tak komunikativní, jako jsem já. Já si za ta léta v byznyse už zvykl. Zkrátka se nestydím a dělá mi problém pochopit, že jiní lidé ano. Třeba je to její případ.

Jsem prostě jen cizí kluk, co jí narušil domácí pohodu. Uvidíme, jestli to „cizí kluk", dokážu změnit alespoň na „Jimin, docela fajn kluk, kterého jsem potkala v létě".

„Ty studuješ?" řekl jsem to první, co mě napadlo. A docela mě to zajímalo, protože studiu se sám nevěnuju už nějakou dobu.

„Jo, v Ostravě," odvětila.

„Hm, kde to je?"

„Na severu u polských hranic. Studuji ekonomickou fakultu."

No konečně jsem se dočkal trochu rozvinutější věty.

„A líbí se ti tam? Já dokončil střední, a pak jsem nepokračoval. Někdy se mi trochu zasteskne, ale to jen do té doby, než si vzpomenu na ty stresy při mid termu a finálních zkouškách," zasmál jsem se spíš pro sebe a u toho vzpomínal na to, jak jsem taky seděl ve školní lavici.

Není to tak dávno, i když jsou to jen tři roky, zdá se to být hrozná doba.

„Nestěžuji si. Není to sice úplně to, co bych v životě chtěla dělat, ale můj problém je asi to, že já to ještě moc nevím," na chvíli její pomněnkové oči navázaly kontakt s mými.

Bylo to však jen pár vteřin.

„To je na nic. Neznám to sice, ale dokážu to pochopit," připustil jsem.

„Ty to víš?" na chvíli přestala natírat a poklekla, aby byla ve stejné úrovni jako já.

„Jo. Od desíti jsem začal tancovat a věděl, že tohle je to, co chci dělat," odvětil jsem sebejistě.

Byla to pravda. A že se k tomu přidal zpěv? Je to jen trocha oproti tomu, co bych byl ochoten udělat, abych mohl tančit.

„To je pěkné, takže jak dlouho už tancuješ, deset let?" ponořila štětku do barvy.

„Dvanáct, je mi dvacet dva," věnoval jsem jí zubatý úsměv.

Konečně se na něco zeptala i ona, i když to vlastně byla otázka položená nepřímo. Udělalo mi to radost a pochopil jsem, že jdu správným směrem. Jen vytrvat.

„Tak to jsme stejně staří," konstatovala.

Jen jsem pokýval hlavou a přemýšlel, co bude další téma našeho hovoru. Nechtělo se mi s ní přestat mluvit. S Edem jsem sice taky občas konverzoval, ale čím více slov prohodím s ním, tím více mi dochází, že mi možná trochu toho ruchu fakt chybí. Teda ne ani ten ruch samotný, ale zkrátka ten pocit, že kolem mě je vždy někdo, s kým můžu mluvit. Vždyť s kluky bydlím několik let, je nás plný barák a mám šanci pořád mluvit. Chtěl jsem jenom... prostě si povídat.

„Takže tady přes školu nejsi, jen na prázdniny?" tipoval jsem a asi správně, když přikývla.

„Je mi líto, že tátovi nemůžu více pomoci, ale je to daleko na to, abych dojížděla, nehledě na to, že nějaké spojení z téhle díry stojí fakt za nic," protočila očima.

„Je to díra, ale je to kouzelný," snažil jsem se změkčit její slova.

Naráz však odložila štětec, a pak se na mě upřeně zadívala.

„Co se stalo, že se tu ukrýváš, Jimine?" zeptala se vážně.

Vykulil jsem oči a v prvním okamžiku nevěděl, co odpovědět. Mělo mě napadnout, že ona to asi neví. Pokládal jsem si tu otázku už první den, co jsem ji tu viděl, ale nějak jsem na ni zapomněl a netrápilo mě to.

No a teď nevím... můžu jí říct pravdu? Nebo mám lhát? Nebo... co mám kruci dělat?!

„Viděl jsem něco, co jsem neměl," odpověděl jsem teda váhavě a čekal na její reakci.

Když mě neustále sledovala, došlo mi, že čeká víc. Tohle jí nestačilo.

„Viděl jsem, jak zabili jednoho muže. Dlouho unikali policii, protože nebyly přímé důkazy. Teď jsou... já jsem přímý svědek," snažil jsem se říct ve stručnosti.

A bylo ticho... poměrně dlouho.

„To je strašný," šeptla, na což jsem nemohl jinak, jen přikývnout.

„Je tvá rodina a blízcí v pořádku?"

Překvapilo mě, že se naráz tak zajímá, ale dělalo mi to dobře, to popřít rozhodně nemůžu. Alespoň na chvíli povolila ta její neprostupná maska.

„Všichni jsou v pořádku, ale já musím zůstat tady, než se bude konat soud," vysvětlil jsem.

„Tak to je fakt dobře, že je Bílá taková díra," konstatovala, a pak jsme se společně zasmáli.

Jo, tady mě fakt nikdo hledat nebude.

**

Extra dlouhý díl za tak dlouhé čekání na další díl fan fikce(všech fanfikcí).

Omlouvám se, a kdyby někdo měl zájem, zveřejnila jsem v Short Stories další Vánoční speciál :).