„Jo, máme."

Ticho.

„Jsou dva, byla s ním ještě ta holka, museli jsme ji vzít taky."

Ticho.

„To je fuk, stejně je mimo."

Ticho.

„Vím, že bude problematičtější schovat dvě těla než jedno, ale co jsem jako měl..."

Ticho.

„Byl s ní všude, nešlo to jinak, hele je to fuk. Dokončíme to a večer na Kensington road."

Ticho.

Ticho.

Ticho.

V hlavě mi doslova dunělo, jak silně mi bilo srdce. Dunění občas přehlušovalo hučení, to zas pro změnu způsobila krev, která doslova svištěla v žilách. Měl jsem problém se koncentrovat, byl jsem hrozně roztěkaný a před očima se mi dělaly malé černé tečky.

Seděl jsem skrčený v rohu a pravou rukou objímal Lucku, které mi bezvládně ležela na ramenu. Od doby, co zastavili a přikázali nám, abychom vystoupili, je v bezvědomí. Ztratila vědomí už v autě, asi jí bylo vážně zle. Jeden z mužů ji chtěl nechat uvnitř, ale chytil jsem ji a nepustil.

Rozhodně ji nenechám samotnou.

Musel jsem ji proto nést až do polorozpadlé budovy, ve které jsme se právě nacházeli. Nemám nejmenší tušení, kde se nacházíme. Nevím ani, jestli by to tu ona poznala, kdyby se probrala, vypadalo to jako stará fabrika, ve které už někdo pěknou řádku let nebyl. Bylo to zanedbané, opuštěné, špinavé a zničené. A vypadalo to, jakože se to chce každou chvíli sesunout k zemi.

Pokud tedy pominu, v jakém hnusu tady sedíme – na holé zemi – byl tady větší problém. Tím nebyl samozřejmě nikdo jiný než dva muži, kteří nás zde odvlekli. Za zhruba půl hodinu, co jsem tady seděl, jsem vydedukoval, kdo to je – a bylo to zcela jednoduché. Našli mě. Nemám páru jak, ale jsou to oni a našli mě.

A teď mě chtějí zabít... nás oba.

Bylo mi do breku z celé téhle situace a nesnažil jsem se ty slzy skrývat, když přišly. Popotáhnul jsem a zavřel oči. Tohle je vážně konec? To je daň za to, že jsem žil tak úžasný život? Umřu brzy?

A co teprve Lucka.

Oči mi spadly na její drobnou postavu, která se choulila v klubíčku a mimoděk mě to rozplakalo ještě víc. Ona je v tom všem zcela nevinně a takhle zaplatí za to, že mě poznala. Tohle rozhodně není fér.

A možná... je dobře, že umřu, protože kdyby se stalo něco jí, nemohl bych s tím žít.

Veškeré slzy jsem naráz polknul, když se promrvila a odlepila víčka od sebe.

„Ou..." bylo první, co z ní vyšlo a jednou rukou se chytila za místo, kde měla krvavou ránu.

„Bolí to hodně?" upoutal jsem tak její pozornost a její dlaň odstrčil, ať se toho nedotýká.

Mohla by si tam špinavýma rukama zanést nějakou infekci i když... záleží na tom vůbec?

„Všechno se mi točí," šeptla a znovu ji opřela o mé rameno.

„Já vím," neměl jsem, co lepšího na to říct a začal jsem ji něžně hladit po ruce.

Chvíli jsme takhle setrvali v naprostém tichu. Občas šly slyšet kroky z vedlejšího prostoru a taky nějaké mumlání. Nebylo to ale dost zřetelné na to, abych tomu rozuměl. A možná jsem ani rozumět nechtěl. Nechci vědět nic. Nechci se bát ještě víc, než se bojím teď, přestože mám aktuálně pocit, že víc už to nejde. Ještě o něco více adrenalinu a snad bych z toho omdlel. Už teď do toho nemám daleko. Balancuji na tenkém ledě, ale není absolutně v mých silách, abych to změnil.

„Jimine," popotáhla a tentokrát ne sama. Aniž bych potřeboval slyšet víc, otočil jsem ji čelem k sobě a pevně zabalil do obětí.

„Promiň. Prosím... hrozně mě to mrzí. Odpusť mi to," čelo jsem si opřel o její rameno a už se nadále nesnažil být silný.

„Za to přece nemůžeš," cítil jsem, jak mě velmi slabě hladí po zádech.

„Jsi tu kvůli mně a... nejspíš to nedopadne dobře. Promiň, Lucko."

Chtěl jsem to opakovat stále dokola. To, jak mě to mrzí, to, jak se omlouvám. Vím ale, že ani po tom se mi neuleví. Nic nemůže odčinit to, do jaké situace jsem ji dostal.

„Třeba..." započala, ale já ji nenechal dopovědět.

„Slyšel jsem, jak mluvili. Říkal, že se zbaví těl," začal jsem propadat hysterii.

„Uklidni se," na mé překvapení se odtáhla.

Nechápavě jsem sledoval, jak mě zcela pouští, a pak si sahá do svých jeansů.

Měl jsem celou tvář mokrou a viděl jsem dost zamlženě, no věc, co naráz držela v ruce, jsem rozhodně s ničím jiným zaměnit nemohl. Byl to její zlatý Xiaomi.

„Jak jsi..."

„To teď neřeš, mám... fakt vidím všechno hrozně roztřeseně a brzy se mi snad rozskočí hlava, musíš zavolat pomoc, hned!" strčila mi ho do ruky naléhavě a taky mi sdělila svoje heslo, které se skládalo ze čtyř čísel.

Hrozně se mi třepala ruka a nevěděl jsem, co mám vnímat dřív. Jestli to, jak vytáčím číslo a na druhé straně to zvoní, anebo kontrolovat, jestli se jejich kroky neblíží ke dveřím, za kterými jsme byli my.

Druhá strana to zvedla okamžitě, ale bylo to česky, čemuž jsem neměl šanci rozumět.

Ihned jsem to přiložil k uchu Lucce, která pochopila. Začala mluvit velmi rychle a už už jsem se začal radovat, že máme na konec vyhráno, když se kovové dveře hlasitě rozrazily.

„Co to je? Ona má mobil?!" chlap se na okamžik zatvářil vyděšeně, když mu to došlo.

Nestačil jsem ani nijak reagovat a hned k nám přiskočil, Lucku odstrčil a telefon odletěl na druhou stranu místnosti.

„Že já to prodlužoval, ještě nám to tady zkomplikujete," zamumlal si pod vousy.

V místnosti se objevil i druhý chlap.

„Vem ho, musíme to udělat rychle, nejspíš sem jedou policajti," protočil očima a popadl Lucku za vlasy.

„Hej!" i přes svůj strach z toho, co mi nejspíš může udělat, jsem se ohradil.

Sesbíral jsem zbytky svých sil a strčil do něj. Takhle s ní přece nebude zacházet, to nedovolím!

„Ztichni," popadl mě za paži druhý, a já tak nadále neměl šanci Lucku bránit.

Slyšel jsem, jak bolestivě zakňučela, když ji znovu popadl a radši semkl víčka k sobě, abych to neviděl. Cítil jsem se hrozně za to, že jí nemůžu pomoct.

„Do té jámy, makejte!" strkali nás až k otvoru, do kterého vedl žebřík.

„Rychle!"

Byla to hluboká jáma vydlabaná v kruhu. Když jsem v ní stál, byl nade mnou ještě dobrý jeden metr. Když jsem lezl dovnitř, nevypadala tak malá, jako ve skutečnosti je. Teď jsem si přišel snad hůř než zvíře v kleci. Skutečně byla malá a tím, jak hluboká byla tak to ještě více působilo dojmem, že jsme opravdu uvěznění.

Ihned, co jsem do ní skočil, tak jsem pohotově otevřel náruč a v ní mi přistála Lucka. Nezvládla po těch schůdkách slézt a oni byli očividně až moc netrpěliví na to, aby počkali.

Hned, co jsem ji měl u sebe, tak jsem ji přitiskl ke stěně a snažil se ji co nejvíce schovat mým vlastním tělem. Věděl jsem, že to nejspíš nepomůže. Ale byl to ten poslední nápad, jak ji uchránit od kulky, kterou jsme nejspíš za okamžik měli oba schytat.

Cítil jsem, jak svůj tisk upevňuje a její pravá pěst tiskne tričko, co jsem měl na sobě. Měl jsem chuť ještě něco říct. Bylo na místě, abych něco řekl.

Nic ze mě však nevycházelo. Měl jsem hrozně sucho v ústech a začínal jsem mít problém s dýcháním.

Uslyšel jsem natahování kohoutku zbraně a čekal.

Teď umřu?

Rána!

Cuknul jsem sebou a ona taky. Čekal jsem, kdy to začne bolet, vždyť... kulka přece musí bolet! Jenže nikde jsem nic necítil. Nic se nestalo.

Na malý kousek jsem se odtáhl, abych pohlédl do jejího vyděšeného obličeje a hledal známky po tom, že to trefilo ji.

„To ne-..." započala větu roztřeseným hlasem, když v tom jsme oba shlédli nahoru za hlasem, který se tam ozval.

„Tady policie, jste zranění?"

Znovu jsem ucítil v očích tlak, jak moc se mi ulevilo. Spadl ze mě kámen snad o hmotnosti celé planety, pokud ne těžší. Zmohl jsem se na pouhé přikývnutí, a pak jsem Lucii znovu zabalil do objetí.

Plakali jsme oba. Tentokrát však štěstím, protože de facto... před pár vteřinami jsme unikli jisté smrti.

Přišel jsem si jako jednou nohou v pekle. Ještě o trošku déle a zmizel bych z tohohle světa.

***

Už se snad ani nemá cenu omlouvat, že budu přidávat častěji a tak. Já už radši nic neslibuji :D