„Tati, všechno jsem ti nakoupila a schovala do lednice. Na dnešek tam jídlo uvařené máš a zítra to určitě zvládneš sám."

Stál jsem opřený o futra kuchyně a sledoval Lucku, jak se vším úřaduje. Dávala Edovi instrukce, jako bychom měli být pryč rovnou čtrnáct dní, a ne jen dva. Upřímně mě to pobavilo.

„Neboj, všechno vím," zamumlal její táta s pohledem upřeným na osmisměrky.

On se tím asi fakt netrápil, protože tu během roku de facto žije sám.

Po druhé straně je ale milé, jak se ho ona snaží za každou cenu zabezpečit.

Počkal jsem, až mu to všechno dopovídá, přestože tuším, že ji poslouchal jen na půl ucha, a pak jsme se vydali i s batohy směrem do vesnice.

„Neva, že nejedeme autem? Chci ho tu nechat tátovi," prohodila, upravujíc si černý batoh na ramenou.

„Ne, v pohodě. Dyť je to jen na jednu noc," mávnul jsem rukou.

Fakt jsem nepotřeboval hodně věcí. Vzal jsem si něco na převlečení na druhý den, pyžamo, malý ručník a základy hygieny. Mám sice takové tušení, že jsem něco zapomněl, ale jedeme do Ostravy, to je snad dost velké město na to, abych tam případně koupil, co potřebuji.

„Fajn," odvětila s úsměvem, a pak jsme byli ticho.

Chvíli jsem váhal, ale nedalo mi to a prostě jsem se musel zeptat.

„Ty... Lucko?" oslovil jsem ji a ona ke mně znovu otočila hlavu.

„Proč mě vlastně bereš s sebou? Mohl jsem klidně zůstat tady, nevadilo by mi to."

„Protože chci," řekla jednoduše a pokrčila rameny.

„Je fakt, že potřebuju něco vyřídit ve škole, ale můj hlavní záměr je, abych tě trochu rozptýlila. Zajdeme na Stodolní se trochu pobavit, co ty na to?" křenila se, jakoby snad věděla něco víc než já... a jo, vlastně nevím, co je to Stodolní.

„To je taková ulice v Ostravě, jsou tam bary, diskotéky a tak. Já už se dlouho nešla nikam bavit, tak jsem myslela, že bychom mohli jít spolu a přespat u mě v bytě," pochopila, proč se tvářím tak nechápavě.

Ajo... tak to vůbec nezní špatně. Naposledy jsem se dobře bavil v Londýně, ale to naneštěstí netrvalo moc dlouho, a ještě k tomu to dopadlo tak, jak to dopadlo – programem na ochranu svědků. Předtím jsme jen pracovali, takže na legraci čas nezbýval. Teď mám šanci si to vynahradit, a ještě k tomu na místě, kde je fakt malá pravděpodobnost, že mě někdo pozná. No co víc si přát?!

„Super," konstatoval jsem.

„Navíc, předevčírem jsi mi přišel dost skleslý, proto se mi to zdá jako fajn nápad," dodala.

„To jsi hodná," usmál jsem se na ni a nevím, jestli se mi to v tom sluníčku zdálo nebo ne, ale měl jsem pocit, že se začervenala.

„Jsem kámoš, no ne?" odvedla pozornost jinam, když se naráz zastavila a něco začala hledat ve svém batohu.

„A málem bych zapomněla," vytáhla látkovou kapsičku.

„Pro tebe," podala mi to, pak batoh zpátky zavřela a postavila se.

„Co je to?" nechápavě jsem si to přeměřil, no otevřel to.

Do dlaně mi vyjely brýle úplně totožné s těmi jejími.

„Ty jsi mi koupila brýle?"

Nemusel jsem se snažit vypadat překvapeně, fakt jsem byl. A hrozně mě to potěšilo, protože to de facto byl od ní dárek. Dala mi dárek. Zabylo mi blbě, že já pro ni nic nemám. V duchu jsem si dal za úkol, že to musím napravit. Něco jí koupím nebo ji na něco pozvu.

„Jo. Jednak se proti slunci hodí, no a pak netuším, jak jsou na tom lidi tady, co se té vaší muziky týká, ale bude to taková jistota," své vlastní si posunula na nose.

„Děkuji!" měl jsem tendence ji obejmout, ale pak bych se nejspíš cítil trapně, takže jsem se radši ovládl.

„Nemáš za co, jsou to jen brýle," mávla rukou.

„I tak jsem moc rád," nedal jsem se.

Nejspíš jsem se celou cestu až do vesnice křenil jako idiot. Fakt mi to ale udělalo nehoráznou radost. Překvapilo mě, že na mě myslí. Pořád jsem mluvil o tom, jak chci být kámoš a podobně, no teď... asi fakt jsem, ne?

Lucku moje reakce očividně přivedla do rozpaků, a tak začala raději povídat o Ostravě obecně, co tam je a co tam není a díky tomu jsme zabili celou cestu až k autobusu. Ten nás dovezl do Frýdku-Místku a z něj jsme jeli vlakem. Vstávali jsme poměrně brzo, a tak to se mnou pěkně cloumalo. Nebyl jsem ale sám, na tu půl hodinu jsme s Lucií usnuli oba dva a díky tomu ta cesta utekla jak nic.

„Nebude spolubydlícím vadit, že tu jsem?" zeptal jsem se, když jsme došli k ní do bytu.

Zvenčí to byl klasický panelový dům asi o pěti patrech. Ona měla byt ve třetím a údajně tam bydlí čtyři.

„Nikdo tu přes prázdniny nebývá, takže v klidu," mávla rukou, jakože o nic nejde.

Ukázala mi, kde je koupelna se záchodem a ostatní věci, a pak jsme razili ven. Zastavili jsme se u ní ve škole, a pak jsme šli na oběd. Procházeli jsme kolem radnice, která se mi zdála roztomilá. Přemluvil jsem ji proto, abychom šli dovnitř. Sice se na to moc netvářila, ale na konec uznala, že to byl dobrý nápad. Vstup nebyl drahý a výhled super, ještě k tomu, když bylo tak pěkně.

„Není to špatné město," komentoval jsem to, sleduje náměstí, které bylo naší další zastávkou.

Chtěli jsme se stavit na kávu do její oblíbené kavárny, ale bylo takové vedro, že jsme se raději uchýlili do nákupního centra a dali si ledový Starbucks.

„Asi nic oproti Soulu nebo kde to žiješ, ale nestěžuju si," odvětila, a pak si cucla karamelového latté.

„Soul je fakt velký," uznal jsem.

„Řekni mi o něm něco," pobídla mě naráz.

„A fakt tě to zajímá?"

„Jasně, proč ne. Korea sice nikdy nebyla v mém žebříčku top míst, kam bych se jednou chtěla podívat, ale teď znám tebe. Třeba to jednou přehodnotím," zašklebila se, jako by tím dávala najevo, že k tomu nikdy nedojde.

„Třeba jo," vyzval jsem ji nepřímo, a pak se dal do vyprávění.

Barvitě jsem jí vylíčil N Soul Tower, vyjmenoval paláce, parky, zmínil slavnou zlatou budovu u řeky Han. A pozor, co taková Lotte Tower, z té by viděla rozhodně víc než ze srandovní Ostravské radnice.

Poslouchala mě celou dobu docela zaujatě. Čím víc jsem nad tím uvažoval, tím mi představa Lucie v Soulu vůbec nevadila.

Naopak.

Kdyby jednou, až odtud odejdu, byla šance ji potkat znovu, využil bych toho. Přestože se neznáme příliš dlouho, líbí se mi jako člověk. Chtěl bych zůstat v kontaktu, pokud by to bylo možné.

Ze základní školy mi zbyli asi dva lidé, se kterými si píšu. Na střední jsme byli více konkurence, než kamarádi, protože jsme se chtěli zalíbit nějaké společnosti, která by si nás vybrala pro budoucí debut. Proto neštěstí druhého, ať už to zní sebehůř, bylo štěstím pro nás samotné. Tam si kamarády udělat nešlo. No a jakmile jsem byl jednou slavný... nemožné.

Mám kluky rád, ale nebudu popírat, že čas od sebe nám někdy prospěje. Vždyť to není zdravé být dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a už pár let v kuse, spolu. Každý potřebuje pauzu. I já. Ale nikdy jsem neměl za kým utéct.

Teď bych mohl mít Lucku. Přestože je na opačném konci zeměkoule, než normálně bývám já, tak pořád lepší někdo než nikdo.

***

Tenhle díl se psal sám, protože... Ostrava, přestože v ní nebydlím, je mi hodně blízká a Soul je mi blízký taky, když jsem tam strávila čtyři měsíce svého života.

Vtipné je, že teď nejsem ani v jednom z nich, ale na Taiwanu (to mě teď rozesmálo :D).

ady jde však vidět, jak rychle ten čas letí.

Proč jen nejde zastavit?

Andy