Byl večer a já ležel ve své posteli. Projížděl jsem staré fotky na mobilu a vzpomínal, za jakých okolností jsem je pořídil. Fakt se mi ulevilo, že při koupi nového mobilu do něj šly veškeré soubory přendat. Netuším, co bych dělal. Měl jsem tam spoustu vzpomínek.

Naráz se mi na displayi objevila další fotka. Hodně stará, určitě starší než jeden rok. Byli jsme tam s kluky všichni. Byli jsme poskládaní na pohovce a tlemili se do objektivu jako malí. Fotil jsem to já a byl jsem úplně vepředu.

Bylo mi tak smutně, když jsem to viděl. Stýská se mi. Už je to měsíc a já jsem stále tady. Nevím, co se venku děje. Bude už soud? Kdy půjdu svědčit a kdy se vrátím domů?

Nemohl jsem to nadále vydržet. Najel jsem na adresář a jako první mi tam skočil podle abecedy Hoseok. Vytočil jsem ho.

Zvonilo to dlouho a já si v hlavě ani nebyl schopný přepočítat, kolik je v Koreji nejspíš hodin.

„Halo?" ozvalo se z druhé strany.

„Hobi?!" vyjekl jsem nadšeně.

„Jimine?! Jsi to ty? Kluci, to je Jimin!" začal křičet a vpovzdálí jsem uslyšel nějaký randál.

Kromě něj ke mně dolehly i další hlasy, takže se zbytek nejspíš taky seskupoval kolem mobilu.

Naráz se všichni začali překřikovat a zdravit mě. Aniž bych to ovlivnil, měl jsem slzy v očích. Bylo to tak známé. Jako bych byl zase zpátky doma.

„Hele uklidněte se a nechte ho mluvit!" uslyšel jsem Hobiho, jak je tam všechny koriguje.

Zbytek okamžitě zmlknul a čekal, co nejspíš přijde z mé strany.

„Moc mi chybíte," řekl jsem to první, co jsem měl na srdci.

„Taky nám chybíš, Jiminie, jak se máš? A kde vlastně jsi?! Nikdo nám pořádně nic neřekl, měli jsme o tebe hrozný strach," ujal se slova Jin.

„Je mi to líto, nemůžu vám nic prozradit. Jsem pořád v Evropě a nemám tušení, kdy se vrátím zpátky," přiznal jsem smutně.

To je právě to, co mě trápilo. Nevěděl jsem, kolik času mi tu ještě zbývá.

„A máš se alespoň dobře? Starají se tam o tebe, hyung?" zvolal Kook.

„Starají se tu o mě perfektně. Jen bych moc chtěl, abyste tu byli se mnou," povzdychl jsem si.

„Ať už se děje cokoli, určitě to uteče jako voda," promluvil Namjoon.

Měl jsem si s nimi tolik, co říct. Chtěl jsem jim povyprávět úplně všechno. Jaké to tu je, co jsem zažil, chtěl jsem jim říct o Edovi, a hlavně o Lucce. Ale nemohl jsem. Ještě nepřišel ten čas. Budu si zkrátka muset nechat veškeré dojmy a příhody pro sebe. Alespoň pro tentokrát.

Nechtělo se mi loučit, ale musel jsem. Byl jsem vděčný za to, že jsem je mohl přinejmenším pozdravit. A příště se snad uvidíme rovnou tváří v tvář.

Myslel jsem si, že se mi trochu uleví, když je uslyším, ale místo toho na mě přišla vcelku silná deprese. Hodně jsem odolával slzám, kord kvůli tomu, že mi někdo zaklepal na dveře.

„Jimine, nechceš..." Lucie se zarazila hned na začátku věty a zmateně na mě koukala.

„Stalo se ti něco?" viděl jsem na ní, jak v první chvíli neví, co říct a co udělat.

Nejspíš váhala, jestli mě tu má nechat, ať jsem sám, anebo zůstat. Nechtěl jsem, ale aby odešla. Chtěl jsem, ať mě někdo utěší a nevím o nikom jiném, kdo by to tady mohl udělat. Jenom ona.

„Volal jsem domů," odkašlal jsem si, ale můj hlas stejně nezněl tak silně, jak jsem chtěl.

Prostě jsem měl chuť brečet, a tak ze mě vylezlo akorát nějaké fňukání.

„Něco je v nepořádku?" váhala ještě chvíli, ale pak zavřela dveře od mého pokoje a přišla až ke mně, sedajíc si na postel.

„Ne, všechno je ok," cítil jsem, že musím popotáhnout, už jsem to přestával ovládat.

„Tak co je?" naléhala.

„Prostě se mi stýská," vydechl jsem ze sebe všechen přebytečný vzduch, a to taky zapříčinilo, že se mé slzy vyvalily ven.

Vždyť... kdy je to naposledy, co jsem skutečně brečel? Naposledy možná to, jak jsem od ní dostal seřváno za ten klavír. Jenže mám pocit, že to je nic oproti tomu, co cítím teď. Bylo mi špatně, cítil jsem se zoufalý a nemohl jsem z toho ven. Už nešlo lousknout prsty a přestat na to myslet. Přišlo to a nechtělo to odejít, dokud to ze sebe nějak nevyplavím.

Chvíli šlo místností slyšet jen moje vzlykání. Nechtěl jsem před ní brečet, kde je již dříve zmiňovaná hrdost?

Ale už to nebylo v mé moci.

„To je mi moc líto," šeptla a já ucítil, jak svou rukou překrývá tu mou.

Zavřel jsem oči a v duchu slabě prosil, ať to udělá. Modlil jsem se.

A Bůh mě očividně vyslyšel.

Dala mi přesně to, co jsem tak moc chtěl. Objala mě. Hodně pevně mě, ať se to zdálo nemožné, zabalila do objetí. Šel jsem jí vstříc, nepředstíraje, že to není přesně to, po čem jsem toužil. Prostě aby mě někdo objal a byl semnou.

„Nevěděla jsem, že tě to tak moc trápí," zamumlala mi do ucha, pořád mě nepouštějíc.

„Mluvil jsem teď s nimi, a když jsem slyšel jejich hlasy... zabylo mi hrozně smutno," přiznal jsem.

Byl jsem tak hrozně vděčný, že neodešla. Mohla to udělat, přestože jsem věřil v opak. Měla ale tu možnost nechat mě tu, abych se s tím vypořádal sám.

„Chm... čím bych ti tak zvedla náladu," řekla zadumaně, a pak se na kousek odtáhla.

„Čokoláda je dobrá na nervy, nedáš si?" zamrkala na mě modrýma očima a tvářila se, jako kdyby snad uhádla tu nejtěžší hádanku na světě.

„Nejsem dítě," namítnul jsem, ale donutilo mě to k malému úsměvu.

„Na čokoládu přece nemusíš být dítě, Jimine," protočila očima a zvedla se.

Pustila mě a já ji, a pak se rozutíkala po schodech dolů, nejspíše do kuchyně.

Nestihl jsem napočítat ani do desíti a byla zpátky. Skočila ke mně na postel, až jsem se sám zhoupnul a poklepala vedle sebe.

„Nebuď smutný. Rozumím, že ti chybí, ale čas běží hrozně rychle. Sotva luskneš prsty a budeš zase zpátky. Jakoby nic z toho, co je tady, ani nebylo," strčila jeden čtvereček do pusy nejdříve sobě, a vzápětí i mně.

Neprotestoval jsem a dal se do jeho zpracovávání. Lehl jsem si vedle ní a potěšilo mě, když vyhledala svou rukou tu mou. Bylo mi dobře, když jsem věděl, že tu je. Ani mi nepřišlo zvláštní, že tu u sebe ležíme tak namačkaní, protože má postel má stěží nějakých devadesát centimetrů. Spíš naopak, líbilo se mi to.

„To zas nechci, nechci zapomenout na to, co je tady a na tebe," otočil jsem se k ní bokem a sledoval, jak chroupe čokoládu s pohledem upřeným na strop.

„Nikdo ti neříká, že musíš zapomenout. Chtěla jsem tím jen říct, že to hrozně rychle uteče a budeš zase doma," polkla, a pak se ke mně otočila taky.

Chvíli jsme na sebe beze slov hleděli a mně došlo, že jsem ty její oči snad nikdy neviděl více zblízka než teď. Vypadaly jako oceán, neměli absolutně žádného konce. Nekonečné modré oči.

„Co tak koukáš," špitla.

„Ty taky koukáš," odvětil jsem stejně, neuhýbaje svým pohledem.

A pak bylo zase ticho. Možná jsem si připadal trošku zvláštně, ale aktuálně jsem nebyl v rozpoložení, kdy by mi to vadilo.

„Děkuji, Lucko."

„Za co, zase?" protočila očima, ale věnovala mi krásný úsměv.

„Že jsi mě objala, asi jsem to potřeboval."

„Tak už pořád neděkuj, kdybych nechtěla, tak to nedělám, ty trubko," jemně mě cvrnkla do nosu, a pak zavřela oči.

Nejspíš jsem hodně dlouho sledoval, jak se veškeré její mimické svaly v obličeji uvolňovaly. Dech se zpomalil a v tu chvíli mi došlo.... Že spí.

**

Že by se začaly trochu lámat ledy?