Tichý hlas mi našeptává.
Není to vítr, není to okolní hluk.
Je to skutečný hlas v mé hlavě. A přesto není skutečný.

Ale jak to já můžu vědět?

Už nevím, co je skutečnost a co jen má hloupá představivost.
Nevím, jestli ty bledé ruce dole ve studené řece pode mnou jsou skutečné.

Pojď k nám.

S námi ti bude líp.

Skoč.

Natahují se pro mě a já jim každou další sekundu věřím víc a víc.
Věřím, že mě zachrání - spasí - od okolního světa kolem, který mě neumí přijmout, stejně jako já neumím přijmout jej.

Nemůžu ti říct všechny okolnosti.
Potřebuju někoho na své straně, někoho jako ty.
Potřebuju, aby někdo vysvětlil důvod, proč se chci přidat k bledým rukám.

Nic neříkej, buď ticho!

Jenom...
Mě poslouchej, protože mě nikdo neposlouchá.

Řeknu ti svůj příběh.