Připadala jsem si slabá, ne únavou, ne vyčerpáním. Mohly za to kolečka a křeslo na kterém mi drkotaly všechny zuby v čelisti.

Vlastně, ne úplně všechny, měla jsem dva vyražené díky nárazu, naštěstí to nešlo vidět, když jsem mluvila nebo se usmívala.

Ví o mně Cayn?
A co Kenna?

Mamka zavřela branku a já se marně snažila roztočit kolečka, abych dojela alespoň k hlavním dveřím.
Chvíli mi to trvalo, ale dojela jsem.
Ty tři schody pro mě nikdy dříve nebyly větší problém.

,,Nechám tu něco postavit, abys mohla jít ven, kdykoli budeš chtít," pověděla mamka. Byla na pohled silná, její vlastní zranění ji nezajímaly, zajímala se o mě.

Měla levou nohu v ortéze a druhá byla na dvakrát zlomená. Když chodila, pajdala. Náraz jí doslova rozdrtil dolní údy.

Přesto jsem na tom byla hůř.
Můj pás neudržel tak náhlou tlakovou vlnu a přetrhl se, zákonitě jsem letěla ven.
Prorazila jsem přední sklo a vyletěla ven na betonovou zem.

Utrpěla jsem zranění v oblasti pánve a míchy a doktoři se nebránili skrývat překvapený výraz, když jsem jim řekla, že cítím na nohách jejich dotyky a zvládnu pohnout prsty.

Avšak zbytek... Od pasu dolů, jako by všechny příkazy od mozku prosto nedošly. Bylo zvláštní chtít pohnout nohou, ale ona nic neudělala - krom prstů.

Mamka chytla řidítka a otočila mě zády ke dveřím, aby mě lépe mohla vytáhnout nahoru. Co vím, nemocnice by k nám měla některé dny posílat opatrovnici, jelikož nebylo možno, abychom se postaraly o sebe a zároveň o domácnost.

Když jsem se ocitla v otevřené předsíni našeho domu, ulevilo se mi.
Konečně doma!

Hledala jsem i ta drobná positiva, které mi pomáhaly. Nadechla jsem se a ucítila typickou vůni citrusů za kterou mohl rozprašovač, který vždy v určitou dobu osvěžil toto místo.

,,Budeš teď bydlet v pokoji pro hosty. Je tam více místa a nemusíš se trápit se schody."

Cítila jsem se povina ukázat to dobré i mé mamce. A tak jsem se za odpovědi usmála: ,,Dobře."
Nebyl to falešný úsměv, ale byl těžký.

Mamka si pomalu začala sundávat boty a já se rovně rozjela k pokoji pro hosty, kde jsem vždy přespávaly spolu s Kennou, když u nás byla na návštěvě.

Otevřela jsem dveře, slunce zrovna bylo v úhlu, kdy svítilo přímo do oken a příjemně mě uvítalo.

Byla tu velká manželská postel, v rohu knihovnice a s ní i skříň, v druhém rohu bylo zrcadlo a stojan na housle.
Samotné housle tu nesměly chybět, ty, které jsem měla na představení se při autonehodě rozbily.
Na tyto jsem cvičila, byly z tmavého dřeva a když jsem je tehdy viděla v obchodě, okamžitě mi padly do oka.

Co mě zarazilo, byla dřevěná tyč v úrovni mého břicha asi metr dva dlouhá, přimontována k prázdné části zdi.
Nikdy tu nebyla.

,,Trochu jsem to tady už připravila, byla jsi pár dní v nemocnici, tak jsem tě chtěla překvapit, až se vrátíš."
Mamka mi položila ruku na rameno a celým tělem mi projelo uspokojení a klid.

,,Je to nádherné," odpověděla jsem a držela drobný úsměv.

Postrčila jsem do koleček, bylo tu dost místa, abych se mohla pohybovat po pokoji.

,,Zbytek věcí ti donesu zítra."

,,To je dobrý," pověděla jsem rychle a otočila se i s křeslem na její tvář, ,,běž si teď odpočinout."
Můj úsměv ji přesvědčil.

,,Ty to stejné, běda, že tě uvidím, jak se plížíš ven," pokusila se o vtípek.
Pro tuhle chvíli - okamžik, který si budu navždy pamatovat - to však stačilo, abychom se zasmáli.

Pak odešla a zavřela za sebou.

Můj úsměv povolil, minutu dvě jsem se nehla a vše vztřevávala, všechny tyhle zdi, které se mnou budou déle, než kdy dříve.

Přejela jsem k tyči, připomínalo mi to tyče, které používají baletky, když cvičí.
Viděla jsem je u nás ve škole.

Tahle byla také na cvičení.
Abych se zase naučila chodit.

Bylo tak zvláštní ztratit tuhle schopnost.
Možnost chodit.

Obtočila jsem dlaně kolem tyče a zkusila se zvednout.
Zapojila jsem všechny své myšlenky, svaly a hrdost, ale můj zadek se z křesla zvedl sotva o milimetr.

Smutně jsem si povzdechla a složila hlavu na tyč.

Nebudu brečet.
Řekla jsem si.
Ne, nebudu.

Posadila jsem se zpět pohodlně do křesla a mé oči zavadily o tmavé dřevo houslí.

Aspoň tuto schopnost jsem neztratila, myslila jsem si, když smyčec plul po houslích a celým pokojem se rozezněla melodie.

Zavřela jsem oči a jenom vnímala noty, celý svět odteď neexistoval.
Nemusel.

Hrála jsem smutnou píseň, vlastně ani nebyla smutná, ale já to tak cítila, tahle emoce vítězila, a housle to cítili a drželi smutek se mnou.

Hrála jsem symfonii, která nebrala konce, nedalo se přestat, byla to jediné, co teď bylo v pořádku.

Co teď dávalo smysl.