Dlouho jsem křičet nevydržela, vlastně to byla krátká doba, zdála se však, že trvala mnohem déle.

Křik a pláč mě rychle vyčerpal.
Ale mohla jsem si být jistá, že to nebyli jediné příčiny.

Chvíli jsem byla v obklopení temnoty, pak to zase bylo světlo, které se mě zmocnilo.
Chvíli dole.
Poté nahoře.
I tohle mě vyčerpalo, spíše psychicky, než-li fyzicky, ale stejně jsem se cítila na pokraji sil, když už jsem nezvládla vydat jedinou hlásku a víčka mi klesla.

Spi, má malá, noc utkala z hvězdných nitek plátýnko.

Opět ten zpěv.
Kde byla ale mamka, když jsem se probudila?
Jak ji mohla zpívat, když ani nebyla poblíž...?

Zmocnila se mě panika, že jsem se ocitla v další válce černoty a paprsku, ale píseň a další noty mě dokázaly uklidnit.

Spi, má malá, noc utkala z hvězdných nitek plátýnko.

S dalšími slovy do mě začala proudit síla. Alespoň mi to tak připadalo, ale brzy na to jsem si uvědomila, že se ve skutečnosti probouzím a byl to právě dlouhý spánek, který mi dodal energii.

Spi, má malá, spí už včely na medovém polštářku.

Nosem jsem nasála vzduch vonící po desinfekci a další směsí látek, hrudník se mi vysoce zvedl, ikdyž jsem ho ještě plně neviděla.
Zamžourala jsem do světla.

Bolelo mě za krkem, tu bodavou bolest jsem ucítila okamžitě. Bohužel jsem usla ve špatné poloze.
Moje mysl se aspoň na chvíli začala soustředit na něco jiného.

Zavřela jsem pevně víčka a zkusila hlavu obrátit na druhou stranu, šlo to stěží, ztuhlý krk mě zabolel více, když jsem jej konečně otočila celý a má levá tvář teď byla opřená o polštář.

Ucítila jsem, jak svaly táhnou a hned na to už to bylo o něco lepší.
Spokojeně jsem otevřela oči.

Trhla jsem sebou však hned tak rychle, že se bolest okamžitě vrátila a já sykla. Ještě abych se nelekla, když u mé postele stála dívka, kterou jsem nikdy neviděla.

Viděšeně jsem se od ní posunula, teda, zkusila jsem to, ale mé boky se pohly sotva o centimetr.

Růžové tváře na bledé pleti jí zářily. Úzké rty nešly vidět tolik, jako její uslzené oči, které schovávala pod pramínky plavích blond vlasů.

Nenápadně jsem se rozhlédla po pokoji, ale nikdo jiný tu kromě nás dvou nebyl.

Ještě stále jsem nebyla v pořádku z toho, co se všechno stalo, už mě tolik sice emoce neovládaly - jako předtím -, ale stále jsem se cítila bezbranná.

,,A-ahoj," v krku mě zaškrábalo z předešlého křičení, ,,jak se jmenuješ?"
Zkusila jsem jednoduchou otázku.

Dívka si však bez odpovědi utřela hřbetem ruky pravé líčko, kde stékala nová slza.

,,S kým jsi přišla? Máš tu někde rodiče?" Zkoušela jsem dál i přes vykřičené hlasivky.

Srdce už se mi stihlo vrátit do normálu, šok a překvapení si odbyli svoje.
Přesto mi bylo nepříjemné, když bez dalších slov nepřetržitě stála u mého lůžka a sledovala mě.

Když už jsem se chtěla zeptat na další otázky, jelikož jsem nabyla odvahy, trhla hlavou ke dveřím.
Přes pípání přístrojů jsem uslyšela spěšné kroky a hlasy.

Holčička neváhala a poklusem k nim doběhla, já z toho ještě celá zmatená neměla sílu ji nějak slovně zastavovat, dokázala jsem ji z mé postele sledovat, jak vyklouzla z pokoje hned, co se dveře otevřeli.

Už po ní nebylo památky.
Zmizela jako pára nad hrncem.

Místo toho se ve dveřích objevila má mamka a všechny špatné pocity, jako by odešly s dívkou.

Rozplakala jsem se nanovo, když jsem skončila v jejím pevném objetí.

Jednou nahoře.
Jednou dole.

Brzy už půjdu pouze níž a níž.