Paprsek vybuchl a obklopil mě tak prudce a silně, že jsem musela zavřít pevně oči.
Chvíli jsem nebyla schopna jediného nádechu, v další sekundě jsem dýchala hluboce a rychle, až mě plíce bolely a pálely.

V jednu chvíli byla jen černota, ticho a prázdno, jenom jsem cítila, v té další chvíli jsem najednou i slyšela.

Slyšela jsem vysoké pípání po pravé ruce, kvůli kterému mě bolely uši.
Slyšela jsem své srdce.
Slyšela jsem hlasy.

V jednu chvíli jsem byla nic, v jednu chvíli jsem neexistovala, ale teď, v tenhle převrat, jsem začala být někým.
Něčím živým.

Slyšela jsem.
Cítila.

A viděla.
Otevřela jsem oči.

Bylo tu tolik věcí, nic z toho temnota neznala.

,,Jak se jmenujete?" Někdo mi chytl víčko levého oka.
Lekla jsem se.
Mé srdce poskočilo, až mi málem vyskočilo z hrudě.

Imrie.
Chtěla jsem říct.

Imrie Chris.
To bylo mé jméno.
Ten někdo mi chytl pravé víčko a posvítil na mě drobnou baterkou.
Ten někdo nemohl vědět, jak moc jsem byla šťastná, byla to jen emoce, cítila jsem se uvnitř šťastná, na povrch jsem neměla sílu to dát znát.

Má emoce byla silná.
Ale ještě ne dost.

Slyšela jsem.
Cítila.
Viděla.

Toho všeho mě chtěla černota zbavit, málem jsem přišla o tohle všechno, jak jsem se mohla jen napálit?!

Připadala jsem si šťastná.
Než padla další otázka.
,,Pamatujete, co se stalo?"

Slyšela.
Cítila.
Viděla.

A pamatovala.

Měla jsem autonehodu.
Srdce mi z hrudě málem vyskočilo znova, když se mi celá nehoda přehrála před očima.

,,Kde... Kde je mamka?"
Můj hlas mi zněl cize. Byl zatvrdlý a chraplavý.
Přesto, jak jsem se uvnitř cítila plná života, napovrch jsem byla hromádka neštěstí.

,,Je v pořádku, utrpěla menší zranění, než vy," odpověděla mladá žena a když se mi podařilo zaostřit pohled, mohla jsem ji konečně vidět.
Nebyla o nic starší než má mamka, hnědé vlasy v drdolu a brýle.

,,Jak se jmenujete?"
Kladla otázky pomalu, ale vše kolem mě bylo rychlé.
Jako ta autonehoda.

Jako pád.
Ani nemrkneš a už ležíš na zemi s váhou světa.

,,Chci ji vidět," zažadonila jsem.

Žena začala kontrolovat všechny přístroje a papíry, které byly kolem mě s mými údaji.

,,Víte, co je za den?"

,,Chci vidět svou mamku!" zakřičela jsem.
Chtěla jsem řvát mnohem více, chtěla jsem to vykřičet všem, ale přesto, jak jsem uvnitř byla někdo, navenek jsem byla dívka na lůžku s polovinou tělem v sádře.

Má hlava praskala.
Byla přeplněná.
Pohár přetekl.

Kde je mamka?

Co všechno se mi stalo?

Jak dlouho jsem spala?

,,Víte váš věk?"

,,Chci ji vidět!"
Brečela jsem, byly to slzy, za které jsem byla ráda.
Další emoce.
Zase jsem uvnitř byla částí šťastná, tou další jsem byla vystrašená a naštvaná zároveň.

Slyšela jsem.

Křičela.

Cítila jsem.

Brečela.

Viděla jsem.

Byla jsem někým.
Brzy už nebudu.
Brzy už nebudu ani hromádka neštěstí.
Brzy už budu nikdo.

Ten den přijde.