Cítila jsem v hrudi pohyb. Spoustu pohybů.
Cítila jsem splašené srdce, které bilo do mé hrudě, jako ptáče ve skořápce před vylíhnutím.

Cítila jsem mé plíce, jak se roztahují a stahují stále dokola.
Cítila jsem svou duši.
Cítila jsem...

Ale neviděla, možná jo, všude byla tma.
Všude je tma, černo, nekonečno, které nikdy a nikde nekončí.
Plula jsem v ní a nechala se jí unášet, jenom jsem cítila.

Neuvažovala jsem nad tím, co se stalo, co se děje. Nevzpomínala jsem si své jméno, neznala jsem nic. K čemu by to také bylo znát tyhle věci?! Černotu to nezajímá.

Nikdy zajímat nebude.

Cítila jsem, jak se mi začala obmotávat kolem kotníků, cítila jsem, že mě táhne hlouběji do jejího nitra.

Věděla jsem, že bych hlouběji jít neměla, prostě... Ne! Ale i mrknutí oka trvalo staletí, celý život.

Cítila jsem a padala.

Proto, když se vysoko nade mnou - aspoň se to tak zdálo - objevil bílý paprsek, jenom jsem se na něj dívala.

Černota pohltila mé nohy a sápala se k mým bokům.

Bílý paprsek byl... nádherný. V té všudypřítomné temnotě byl on dokonalý.
Cítila jsem z něj melodii, zvuky a píseň.

Spi, má malá, noc utkala z hvězdných nitek plátýnko.

Ten hlas... Já ho znám!

Černota dál bez zastavení pohlcovala mé tělo, můj hrad, můj svět.
Černota byla nenasytná.

Šiju, šiju ti košilku, spinkej tiše aspoň chvilku.

Mami?

Spi, má malá, spí už včely na medovém polštářku.

Zvedla jsem ruku, chtěla jsem se paprsku dotknout, chtěla jsem ho cítit.

Má hruď se ztratila ve tmě, jako chapadla chobotnice šla temnota dál, dál se natahovala a hltala kousky mého těla jako ambrózii.

Natáhla jsem dlaň k paprsku.

Košilku má z hvězdných nití, na knoflíček měsíc svítí.

A pak, když nekonečno skrylo i mé ústa a nos, jsem se ho dotkla.

Paprsek vybuchl.