,,Hrozně se bojím," naříkám a již po sté si upravuju triko a kontroluju každý záhyb kraťasů.

,,Nemáš se čeho bát!" uklidňuje mě Kenna a chytá má ramena, ,,jenom zahraješ na housle. Zvládla bys to i po slepu!"

,,Myslím, že bych teď celkem byla i ráda, kdybych byla slepá," říkám ironicky, když si uvědomuju, že budu hrát na zmíněný hudební nástroj před celou školou.

Paráda, pro jednou nemám ráda svůj talent a učitelku Malhen...
Tu jsem vlastně neměla ráda nikdy.

,,Emily Wecsová hrála minulý rok na klavír a říkala, že se tu skladbu učila celé prázdniny," skučím.

Kenna se na mou maličkost hází vražedný pohled, nemám ve zvyku panikařit a když už, tak to stojí za to. Má dobrá kamarádka hned nato nasazuje znuděný výraz, dokud nepřestanu mluvit o tom, jak to Emily z vyššího ročníku minule zkazila.

,,Jak dlouho ses učila ty?" ptá se.

,,Týden," odpovídám přiškrceně.

Kenna je vysoká blondýnka - o trochu vyšší než já - s blond vlasy a tmavýma očima, které tvoří s její bledou pletí úžasnou kombinaci.
Smrtící nástroj.
Role roztleskávačky jí jde perfektně a kdyby naše škola pořádala i plesy jako ve filmech, Kenna by rozhodně byla favoritka v královně krásy.

,,Teď zkusím něco motivačního," říká a nepouští má ramena. Tohle bude zlý.
,,Jsi lepší než Emily, to víme obě, doufám teda... A housle jsou něco jako tvůj druhý kluk."

,,V čem byla motivační ta druhá část?"

,,Hele aspoň se snažím," pouští mě ze sevření a krčí obočí, ,,třeba to líp zmákne Cayn, jde právě za tebou."
Otáčím se a opravdu.
Zmiňovaný jde za mnou, od jeho tváře se odráží paprsek světla, který prochází skrz oponu, kde na druhé straně je pódium a ředitelka má její každoroční řeč.

Kenna mě ještě narychlo vytrhává z myšlenek otočkou k její maličkosti.
,,Dvě věci, nezvorej to, sedím v první řadě."

,,Co bych bez tebe dělala." Kroutím hlavou, ale musím se tomu usmívat.
S Kennou se znám od prváku a musím říct, že lepší kamarádku si nemohu ani přát.

Blondýna se nenapádně ztrácí a přichází na řadu Cayn, který narozdíl od ní není tak roztržitý.
Vždy byl spíše klidnější povahy, od takového kluka, který se v rozpětí ramenou může rovnat kombajnu, byste to zrovna nečekali.

,,Ahoj," zdravím ho jemně a on mě políbí na rty.
,,Jak se těšíš?" ptá se a bere mě za ruce, abych si je už nežmoulala o oblečení.

,,Vážně to chceš vědět?" přesvedčuju se.

,,Jo."

,,Dost pod psa."

,,Měla by sis věřit, vždy jsi úžasná. A ty víš, že ti nikdy nelžu."

Směju se a on mě znovu políbí.
Nikdy se ho nemůžu nabažit, nejraději bych na nějaké housle a vystoupení zapomněla a zatáhla ho do šaten, které teď nikdo nehlídal.

,,Dostal si mě," přiznávám a dotýkáme se čelem.
Ta chvíle je ale kratší, než bych si přála, protože slyším své jméno z reproduktorů.

,,Zvládneš to," říká naposledy, než ho pouštím a jdu ke schodišti, které vede na pódium. Uvěřila bych mu i nemožné.

Na chvíli mě napadá, že mi to připadá jako cesta na smrt a uprostřed pódia mě čeká oprátka.
Všude spousta diváků, kteří čekají na mé představení.
Na to, až se mi oprátka opře kolem hlavy a zem se pode mnou propadne...

Ředitelka za potlesku odchází, až když si beru housle z připraveného stojanu.

Nádech.

Beru smyčec.

Výdech.

Pokládám smyčec na struny a na malou chvíli zavírání oči.
Ukaž, co umíš...

Začínám smyčcem pohybovat.
Housle držím pevně.
Má mysl je teď mnou.

A postupem času přestávám vnímat svět okolo sebe.
Hudba, kterou vytvářím, mě pohlcuje jako husté mraky vrcholek hory.

Vrchol mého myšlení se propadá a ztrácí v hudbě.
Vše zrychluje.
Zesiluje.

Píseň začíná být dramatičtější.
Tlukot mého srdce je jako buben.
A zbytek mého těla se stává mořem, když se po pódiu začínám pohybovat v ladných krocích.

Nic určitého.

Jenom se otáčím, vlasy mi vlají, pohybuji páteří a když přijde vrchol písně, prohnu se, jak mi to má rovnováha dovolí.
Balancuji na drobné špičce hory i přesto, že stojím nohama na zemi.

Je to součástí mě dokud v mých uších nekončí poslední noty a vše kolem utichá.

Přestávám balancovat, vysoká hora a její vrchol se rozplyne v pevnou louku plnou květin, které nejsou tak zrádné, jako sníh a led.

Celým sálem se ozývá jásot a chválihodný potlesk, který mě obdivuje.

Usměju se, jak mám radost nad svým přestavením a pokloním se.

Dokázala jsem to!

Já to zvládla!

Říkám si vduchu.
Je to naposledy, co mi má mysl řekla něco srozumitelného.

Je to naposledy, co mám svou mysl.