Broukala jsem si písničku, zatímco mi slzy mimoděk klouzaly po tváři. V duchu jsem zpívala písničku o dívce, která se vždy smála, až do onoho osudného dne, kdy už smích nepoznala. Jenom plakala a plakala...

Byla ta písnička o mně? O dívce, jejíž talent se stal prokletím stejně nezlomným, jako její vozík a chromé nohy? Jejíž slzy neměly nikdy prázdnou studnici?

Nebo to byly noty určené blonďaté dívce, jejíž jméno nemělo žádnou hodnotu, jelikož ho neměla? I její slzy se staly prokletím, připadalo mi, jako by byla mé zrcadlo.

Kdykoli jsem se na ni podívala, viděla jsem to stejné, jako když se podívám do skla. Zlomenou dívku s duší roztříštěnou, jako nejjemnější porcelán, s myslí sežehnutou na popel, jako její naděje a se slzami, které byly ohněm roztavený vosk.

To bylo vše, co ve mně zbylo. Svíčka. Plamínek. Poslední zážeh ohně před tím, než mě démoni, kteří kroužili kolem mé postele, polapí a já propadnu neznámo kam. Že by do mojí hlavy?

Broukám si písničku o noční můře, jejíž konec je stejně daleko, jako břehy mé úcty a hrdosti.

Broukám si písničku o životě, který mi byl propůjčen, nikoli dán. Byl mi dán na omezený čas a písky času odbily můj konec.

Broukám si písničku o ničem a zároveň o všem. O světě a mé mysli. O světle a tmě.
O konci a začátku.

Nemůžu spát, už asi nikdy, slunce ještě nevyšlo, ale brzy se jeho paprsky dotknou kraje světa a opět obejde svět se svou mocnou korunou.
A já tu stále budu.
Konkubína, která nemá v rukou žádnou moc a osud se jí v rukách rozplývá, jako ranní mlha mezi stébly trávy.

A pak mě to napadlo, nebo možná toho démona v mé hlavě, kdo ví, ale přišel mi to jako dobrý plán, dobrý nápad se skutečným cílem, který mám na dosah ruky.
Posadila jsem se a postel se pode mnou zavlnila. Nevšímala jsem si mobilu na nočním stolku, který co chvíli oznamoval novou zprávu nebo zmeškaný hovor, všechny byli od Keeny a Cayna.

Nedokázala jsem cítit radost vůči nim, že jsou šťastní a pospolu. Prostě to nešlo. Nemohlo. A tak jsem se s palčivým pocitem v rukách zhoupla a několika pohyby se dostala do křesla, měla jsem na sobě stále to stejné. Džíny a obyčejné triko, neměla jsem sílu se převléknout, k čemu by to stejně bylo?

Už jsem neviděla souvislosti pro to, abych vůbec dýchala, přesto jsem si vzala mikinu a zapla si ji až ke krku. Pamatuju si den, kdy jsem ji dostala. Byla od táty, už mi byla drobně malá, ale za ten čas, co tu nebyl, jsem moc nepovyrostla.

Slzy mi uschly na tváři, jak jsem se donutila na chvíli přestat brečet, a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vedle mého křesla stála holčička, ona už neměla tolik síly, aby zastavila příval slz a já jí to neměla za zlé.

Cítila jsem se prázdně. Žádná radost. Už ani vztek, vše vyprchalo, jako pára do vzduchu. Vše se rozplynulo jako moje sny a myšlenky.

Už neexistovalo nic.

Zaťala jsem pěsti a bez úvah jednou rukou uhodila vší silou do skla, kde se po mém nárazu objevila pavučinka a na zemi několik střípků. Můj obličej se rozdělil na části, každá byla jiná, z jiného úhlu a pohledu. Jenže pod povrchem, pod tím sklem, jsem to nebyla já. Nahlédla jsem za sklo a to mě zničilo.

Krev se mi rozlila po kloubech. Bolest nikde. A tak jsem ztratila poslední naději v sebe samou a rozhodla o svém osudu.