Byly to docela tiché kroky, které mě vzbudily. Spánku jsem si poslední dny moc nedopřála, nemohla jsem, když si ta holčička vybírala noci, které byly tak temné, jako mé vlasy, a navštěvovala mě, jako by beze mě nepřežila.

I teď, když jsem se vzepřela na loktech, jsem tušila, že tohle bude noc naplněná mým křikem a probudím se zbrocená potem a strachem.

Dívka stála na konci mé postele u mých nohou a sledovala mě uslzenýma očima.
Takhle to vždy začínalo, probudila mě, chtěla bych jí vynadat, chtěla bych na ni křičet do samotného svítání, ale její nevinný obličej mi nedovolil vydat ani hlásku.

Chtěla jsem toho moc.

Copak po mně chce asi dneska?
Co mě dnes čeká za hrůzy...?

Natáhla ruku, i ve tmě, kdy její bledé vlasy zářily, jsem jasně viděla, jak se dotkla mé nohy schované pod peřinou a já i přes hrubou látku cítila, jak studená je. Jako polibek smrti.

Cukla jsem nohou k sobě, nebyla jsem tolik vystrašená jako první noci, kdy za mnou chodívala, ale stále mé srdce splašeně bilo a já se obávala, že za nevinnou tváří se skrývá démon.

Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem pohla nohou bez pomocí ruk. Tyhle sny, pokud to jsou vůbec sny, byly pokaždé jiné, v některých jsem chodila, v jiných ne. V některých jsem neměla ani hmotné tělo, jindy jsem neměla obličej.

A přesto, že jsem věděla, že je tohle zástěra lži, jsem se postavila, mé nohy tupě dopadly na zem, jako kámen do vody.

Jenže každá moc něco stojí, nic není zadarmo a i ona jednoduchá citlivost v mých nohách mě stála poplatek. A to v podobě všech emocí, které mě zasáhly, byly mocnější, než kdy jindy a já se pod jejich nátlakem rozvzlykala.

Stála jsem v té tmě, vzlykala a přála si, aby byl konec, abych se směla probudit a pak zase usnout a nic necítit. Byla jsem nádoba ze které každý den někdo upíjel můj život.

Každý den, každou noc. Do poslední kapky. Do samotného konce života.

Omlouvám se za neaktivitu, po tak dlouhé době je tu ještě k tomu takto krátká kapitola, ale příště Vám to vynahradím. ;))

Děkuju za všechny ohlasy, miluju Vás.
<3

Lait