Na jednu stranu, jo, necítila jsem se tak zoufale, když jsem viděla, kolik lidí z města a blízkého okolí trpí podobně jako já.

Na druhou jsem si tohle vlastně nikdy neuvědomila, ikdyž jsem byla pouhé jedno křídlo od místa, kde má mamka pracovala - a pracuje.

Keenu dále nepustili, jelikož nepatřila do personálu ani nebyla... Jako já.
Připoutána k vozíčku.
Byla normální.

Jakým právem osud rozhodl, že já budu ta, která má trpět?

,,Ty jsi Imrie?" donesl se ke mně hlas.
Přestala jsem zkoumat všechny přítomné, kterým jistě muselo začít být mé zírání nepohodlné, a zaostřila pohled na Asiatku, která na svůj původ byla dosti vysoká.

,,Jo, to jsem já."

,,Mně můžeš říkat Chan, budu pro teď tvoje opatrovatelka." Napřáhla ke mně zdvořile ruku, kterou jsem bez známky radosti přijala. Už teď se mi nelíbilo, jak se na mne dívala ze shora.

,,Budeme se společně scházet v této místnosti každé úterý a pátek od čtyř do pěti. Ještě ti položím několik otázek, abychom měly lékařskou zprávu kompletní." Teprve teď jsem si všimla tenké desky s papíry, které držela v levé ruce a v pravé naopak propisku.

,,Dobře," souhlasila jsem okamžitě, jelikož jsem si myslela, že půjde o věci ohledně pojišťovny, nebo něco kolem finanční záležitosti.

Místo toho na mě Chan vyvalila: ,,Máš problémy s kálením, nebo močením."

,,Prosím?!" Neuměla jsem popsat pocity, jaké mé tělo vyvolalo, ale rozpoznala jsem směs jednak vzteku, ale taky trapnosti.

,,Potřebujeme určit, jak moc se mícha během autonehody poškodila a jednou součástí jsou tyto dvě věci," objasnila pomaleji.

,,Aha, no, ehm," teď jsem měla pocit, jako by se všichni ostatní v místnosti dívali na mě, ,,ne, umím si dojít na toaletu. Zvládám to." Nervózně jsem svírala opěrádka rukama a modlila se, abychom přešly k další části, která by mohla být lepší.

,,Dobře, to určitě některé věci ulehčuje."
Chtěla mi zvednout náladu?
Moc se jí to nedařilo, vlastně vůbec.

,,Tady mi to podepiš, to je vše." Podala mi desku s propiskou a já si narychlo přečetla, co vlastně podepisuji.
Nečekaně to bylo potvrzení, že mou lékařskou zprávou se budou zabývat doktoři a já podpisem odsouhlasila, že si ji smí určité osoby pročítat.

Vrátila jsem Chan věci zpět.
,,Teď mě následuj."
Měla tak křečovitý úsměv, nebyla nováčkem, měla ho vytrénovaný na pacientech, kteří byli přede mnou.

Opřela jsem ruce do koleček a rozjela za černovlasou dívkou až k modrému, polstrovanému lehátku, které snížila a já pochopila, co se ode mě chce.

Má fyzioterapie mohla začít.
Nebylo těžké se na lehátko dostat, už jsem to měla nacvičené z domu, kdy jsem se podobně musela denno denně dostat na postel.

Pomocí ruk jsem dostala zadek na chladné lehátko - Chan mi pomohla - a poté jsem za nohavice vytáhla obě nohy nahoru. Mé divadlo jsem zakončila popravením obou noch a nakonec mě Asiatka vyzvala, abych si lehla.

Koukala jsem do stropu a světlo mě oslepovalo, dokud jsem si na něj nezvykla.

,,Cítíš něco?" vyrušila mne Chan a já nechápavě zvedla hlavu z polstrovaní. Prsty mi prohmatávala levou nohu od lýtka ke stehnu.

,,Ne," odpověděla jsem smutně, avšak upřímně.
Nic jsem necítila. A to mě děsilo. Děsilo mě, že necítím něco, co bych cítit měla.

Podle následného ticha, kdy jsem uložila hlavu zpět na lehátko, jsem usoudila, že Chan ještě zkoušela citlivost mojí levé končetiny.
Mohla jsem se snažit jakkoli, zapojila jsem všechny smysly, ale po doteku ani stopa.

Chan cosi zapsala na další kus papíru, který vyměnila místo lékařské zprávy a obešla lehátko, aby se dostala k druhé končetině.

Začala chodidlem.
,,Nic," ujistila jsem ji.

Netuším, co poté Chan udělala, ale celá má noha, vážně celá, se mi rozbrněla. Cítila jsem mravence, jak mi putují od chodidlu ke stehnu a zpět.
Cítila jsem to.

Má hlava vystřelila nahoru, abych se podívala, co má opečovatelka dělá, ale ona si prohlížela záznamy. Vůbec na mou nohu nešahala.

A já přesto cítila ten nepříjemný pocit, který mě tolikrát v minulosti štval, jak proudí a dodával mi naději.

,,Děje se něco?" optala se starostlivě Chan, když viděla, jak se usmívám a sedám si, jako bych chtěla na vlastní oči vidět, jak mi havěť běhá po noze.

,,Něco cítím. Cítím to," chytila jsem své stehno a snažila se pocítit vlastní dotek, ,,takové brnění. Znamená to, že budu zase chodit? Nejsem na tom tak špatně?" Zahrnula jsem ji otázkami.

Srdce se mi rozbušilo. Že by se na mě usmálo štěstí?

Ale ono se mnou mělo jiné plány.

,,Popiš mi ještě jednou to brnění," Chan se zamračila a zahnala mé ruce z nohy, aby se sama mohla přesvědčit.

,,Jako by mi po noze lezli mravenci - mravenčení!" Hledala jsem slova z nadšení.

Chan však nesdílela stejné pocity, zamračila a pevnými prsty začala dělat svou práci.
,,Děje se něco?" Úsměv mi povadl.
Nelíbilo se mi to.

,,Im," vydechla, ,,tohle nemá s citlivostí nic společného. Říká se tomu Fantomova bolest. Je to úkaz, kdy si tělo myslí, že určitá část těla je stále schopna pohybu."

,,Aha..." Chtělo se mi ječet.

,,Nic si z toho nedělej," nestála jsem o její lítostivé pohledy, ,,stává se to spousty lidem například po amputaci, nebo obyčejné operaci slepého střeva."

Jak mi tohle mělo pomoct?

Chan ještě něco mluvila, ale já už nevnímala.
Nemohla jsem vnímat. Tak moc jsem si myslela...
Vážně jsem věřila.

Na místě jsem se chtěla rozbrečet z té zoufalosti, která na mě padla jako obrovský balvan.

Chtěla jsem, aby mě ten balvan na chvíli uspal, abych se mohla odprostit od reality. Chtěla jsem na chvíli, aby i celé mé tělo bylo necitlivé a já nemusela cítit všechno kolem.

Aspoň na chvíli.