Jako bych se vrátila do minulosti.
Povídaly jsme si s Keenou dlouhé hodiny, kdy to vše začalo tím, že jsem jí musela popsat, co se stalo. Avšak příhody s dívkou jsem si nechala pro sebe, mnohokrát jsem zhodnotila, jestli to opravdu neříct.

Vždyť je to moje kamarádka.
Nejlepší.

Ale neměla jsem odvahu, navíc, nechtěla jsem další lítostivé pohledy, už tak jsem jich dostala dost.
Od rodiny, od sousedů, mí přátelé do toho nemuseli taky spadnout.

A tak jsem to vynechala a když si blondýnka všimla, že už nemám náladu na další popisování toho, jak teď nemůžu chodit, změnila téma takovým způsobem, že kdybych nebyla na vozíčku, myslela bych si, že je obyčejný letní den, který si hodlám užít i přes školu.

Asi by to tak pokračovalo dál, kdyby se neotevřely dveře mého nového pokoje a v nich se neobjevila mamka. Když si všimla, jak dobře se s Keenou bavím a kolik radosti to ve mně probudilo, usmála se a spokojeně si nás prohlédla, než řekla: ,,Keena bude muset odejít, jdeme na rehabilitaci."

,,Už dnes?" podivila jsem se.
Sama jsem nevěděla, jestli jsem na to zapomněla, nebo jsem to jednoduše nevěděla.

,,Ou," zachmuřila se kamarádka, ,,tak já můžu Im doprovodit." Schválně se vyhla slovu ,,dotlačit" nebo ,,pomoct tam dojet s vozíkem".
Nevadilo mi to, znělo to lépe.

Nemocniční středisko, kde také mamka pracovala jako chirurgička, bylo od našeho domu necelé dva kilometry, chůzí to mohlo zabrat dvacet až třicet minut, proto taky mamka povětšinou chodila do práce pěšky a auto používala ve výjimečných případech a v zimě.

,,Opravdu? To budeš hodná." Na mamce šla poznat úleva.
Samotnou mě z domu pustit nechtěla a přitom to měla sama těžké, když ji nohu zdobila ortéza se kterou se jí těžko chodilo.

Byla jsem nadšená z toho, že smím s Keenou strávit ještě chvilku a netrvalo dlouho a už jsem vdechovala čerstvý vzduch. Když jsme procházely kolem branky mého domu, naklonila jsem se do strany, abych se podívala na zahradu, jestli nespatřím onu dívku.
Ale jako by ji zem spolkla, nebylo po ní jediné památky.

Zahnala jsem to celé zatřepáním hlavy a promnutí očí.

,,Kde je Cayn?" zeptala jsem se na nepříjemnou otázku, která byla další věcí na seznamu, která mě trápila.

,,Nevěděl, že tě z nemocnice propustili tak brzy. Ani já to nečekala, šla jsem především za tvou mamkou, abych se zeptala, jak na tom jsi. Ani náhodou jsem nečekala, že už budeš doma. Napíšu mu, ať se za tebou zítra staví, určitě tě rád uvidí!"

,,Napíšu mu sama," uchlácholila jsem ji okamžitě s úsměvem na tváři, jak se snažila mi vše kolem zpříjemnit.

Bylo to jako ve snu.

Cesty byly udržované, v pozadí hučení aut, které jezdily po silnicích jedno za druhým, jsem rozeznala zpěv ptáků z hustých korun stromů.
Slunce mi ozařovalo tvář a příjemně hřálo, vítr si hrál s mými vlasy a plíce využívaly vzduchu, který lehce voněl po nedalekém moři.

Takový klid.
A přitom jsem nedávno měla pocit, že všude kolem mě - i v mně - je bouře, hotový hurikán.

Pozdě jsem si uvědomila, že to byl sen přestrojený za noční můru.

Jedna z klidnějších kapitol.
Už jich moc nebude, tak se na to připravte. ;D

Lait