Vše bylo jinak, nikdy jsem si nemyslela, že jedna taková náhodná věc spustí tolik faktorů.
Efekt motýlích křídel.

Tak se tomu říká, jedno rozhodnutí spustí další a je jen na tobě, jak se rozhodneš a co se stane potom.
Je to nebezpečná a nevyzpytatelná věc se kterou by si nikdo neměl zahrávat.

Ani samotný svět.
Ale můj život měl jiné plány...

Uběhly dva dny od mého příchodu domů.
Mamka většinu času prospala, jelikož ji i jednoduché činnosti unavovaly a bolavé nohy jí to neulehčovaly.

Včera u nás byla pomocná pracovnice.
Uvařila nám nějaké jídlo a snesla mi zbytek věcí z mého pokoje ve druhém patře, který už možná nikdy neuvidím.

Poté se mnou zkoušela různé cviky, které by do nohou měly dostat citlivost rychleji. Snažila jsem se tvářit mile a jak přívětivě si vážím její ochoty, ale skutečnost byla taková, že jsem si připadala jako hadrová panenka.

V odpoledních hodinách konečně odešla a já sedíc na svém křesle jsem jenom poslouchala to ticho kolem.

V našem domě nikdy nebyl velký rámus, ale teď... Bylo to jiné, neuměla jsem to určit, avšak nelíbilo se mi to.
A tak jsem si radši zapla mobil a znuděně projížděla všechny možné stránky.

Nevím, kdy se dostanu do školy.
Doufala jsem, že to ještě chvíli počká. Ano, byla jsem středem pozornosti často. Buď kvůli svému vzhledu, kterým jsem lákala opačné pohlaví, nebo kvůli umění hraní na housle.

Měla jsem spousty zmeškaných zpráv a hovorů, avšak ikdyž jsem chtěla do světa - všem do obličeje - vykřičet, co se stalo, neudělala jsem to.

Spi, má malá, noc utkala z hvězdných nitek plátýnko.

Mobil mi vypadl z ruky.
Se zatajeným dechem jsem se rozhlédla po pokoji a naslouchala.

Ticho, to stejné ticho, jaké tu panuje celou dobu.

Zatřásla jsem hlavou.
Blbá vzpomínka.
Řekla jsem si pouze, když se mi písnička spojila s dívkou z nemocnice.

Ztěžka jsem se ohla pro mobil, který mi spadl na zem a ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem se ujistila, že nemá prasklý displej.

Ach, ty staré stereotypy.
Uchechtla jsem se nad tím.

Šiju, šiju ti košilku, spinkej tiše aspoň chvilku.

Trhla jsem hlavou k oknu, přes které byla stažena roleta tak, aby dovnitř dopadalo dost světla, ale zároveň nebyla v místnosti tma.

Slyšela jsem to.
Není to vzpomínka.

Já to slyšela!
A byla jsem si jistá, že to jde z venku.

Odložila jsem mobil na poličku a pomocí manévrů, které jsem se naučila, jsem se vytočila a pomalu přejela k oknu.

Spi, má malá, spí už včely na medovém polštářku.

Dala jsem prsty mezi pruh žaluzií a rozevřela je, abych viděla ven na naši zahradu.

Srdce se mi zastavilo.
Stejně tak dech a byla jsem si jistá, že v ten moment nebyly nohy to jediné, co mi znecitlivělo.

Celé tělo mi ztuhlo a krev v žilách zmrzla.

Protože to byla ta dívka, stejná dívka, jakou jsem viděla v nemocnici.
Se stejně rudými oči od pláče a vlasy stejně lehkými, jako peří ptáků.

Seděla na trávě a prsty lehounce přejížděla po stéblech, jako by ji hladila, jako by ji utěšovala.

Košilku má z hvězdných nití, na knoflíček měsíc svítí.

Podívala se na mě smutnýma očima a mně se rozklepaly prsty.
Rychle jsem stáhla roletu zpět a odstrčila se od stěny.

Chtěla jsem co nejdále od okna, nelíbilo se mi to, nechtěla jsem být k ní tak blízko.

Ale můj pohyb zezadu něco zarazilo.

Lekla jsem se a zapištěla.

Se srdcem, které dělalo v mé hrudi salta, jsem se otočila rychlostí větru a divila se, že jsem nic neshodila nebo do něčeho nevrazila.

,,Keeno!" vyjekla jsem naštvaně, ale zároveň šťastně, že vidím svou kamarádku.

Okamžitě na mě skočila, nenechala mě ani pořádně si uvědomit celou situaci a už mi bránila v dýchání tím, že mě sevřela v pevném obětí.

,,Tvoje mamka mi otevřela," vysvětlila. ,,Bože! Tolik jsem se o tebe bála. V televizi něco říkali, ale v nemocnici mě k tobě nechtěli pustit a než jsem se dozvěděla... Měla jsem takový strach!" Pletla slova a mluvila tak rychle, až jsem se tomu musela zasmát.

Opětovala jsem jí stisk.
,,Jsem ráda, že jsi tady."