Bylo pozdní léto, podzim se každou chvílí tlačil do teplých dní, zkracoval sluneční projekci na nebi a táhnul s sebou tmu a chlad. Obilí na polích pomalu dozrávalo, stromy shazovaly své barevné listy na povadlou trávu, na stromech se začínaly červenat poslední sladká jablka, ptáci táhli po obloze pryč do teplejších krajin. Hrabal jsem seschlé seno, ze sušících panáků jej nakládal na vůz zapřažený za dva bílé koně, když jsem ji uviděl. Byla krásná, pleť měla opálenou a vrásky na usmívající se tváři lemovaly hluboké modré oči. Šla pomalu, dlouhá sukně teplých podzimních šatů jí zahalovala vždy štíhlé nohy. Dívala se na mě, na starého ztrhaného hospodáře v pronošených děravých teplácích a špatně sedící košili. Na hlavě jsem měl velkou bílou čapku, jediné štěstí, jinak by zahlédla mou plešatící bílou hlavu. Stál jsem tam v zablácených holínkách, zatím co ona si cupitala v červených balerínách. Myslel jsem, že mě šálí stará chorá mysl a přece tam byla, jako tenkrát za mlada.

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

„Eleanor?" Nejistě jsem odložil vidle do hromady sena a překonal pár kroky dlouhou vzdálenost, bych jí usnadnil cestu polem. „Ráda tě zase vidím Toníku." Vztáhla svou ruku a odhrnula mi čepici z čela, abych na ni lépe viděl a ona zase na mě. Připadal jsem si jako stařec, hovořící s krásnou dívkou. Byla tak svěží i když už nám oběma vál podzimní vítr. Kde se schovala času? A proč byla takovou dobu pryč?

Ó proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí
Zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí
Mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
A přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou

Zamračil jsem se. To oslovení už jí dávno nepatřilo, neměla nejmenší právo jej užívat. Neměla právo se tu takhle zjevit, neohlásit se, bez omluvy, vysvětlení si to sem nakráčet a dělat, že se nic nestalo.

Vás tenkrát z jara čekal jsem...
V obzoru modrý zvučel jas
Já napjal struny z paprsků
By echem chyt se v nich váš hlas

„Co tady děláš Eleanor? Kde máš Františka?" Rozhlédnul jsem se po okolí, ale nic než lány obilí a jedno malé auto u krajnice jsem nespatřil. Přijela sama? „Ten tady není. Přišla jsem si s tebou promluvit, víš? O tom, co jsme tenkrát ztratili." Zcela bez ostychu chytla cípy mojí košile a skasala mi ji rovně tak, že konečně visela na mém stařeckém ochablém těle správně. „A co jsme ztratili? Na nic si nevzpomínám." Zarputile jsme se jí vytrhnul a poodstoupil o krok dozadu.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.

„Toníčku..." Rázným pohledem jsem utnul její snahy. „Nech toho Eleanor, přestaň s předstíráním. Ví Franta, že jsi tady?" „...ne. On...už se to nedozví, víš?" Usmála se, tak bolestně, že mi z toho zkamenělé srdce málem puklo. Takže je mrtvý, mohlo mě to napadnout. Pro co jiného by sem jinak chodila. „Víš, přemýšlela jsem, o tobě a mě, o nás." „A přišlo ti jako dobrý nápad se vracet? Přestaň se přetvařovat Eleno, prosím, už kvůli tomu, co bylo. Od kdy jsi začala nosit tu falešnou masku? Pověz, kdy naposled jsi ji měla sundanou?"

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad
Vše se tu chystám zanechat
Na plavbu bych se vydal rád
Proč jdete vadnout na můj sad?

Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří.

Bolelo mě vidět její raněnou tvář, o to víc, jelikož jsem věděl, že není opravdová. Cítil jsem to z ní. „Proč jsi ve skutečnosti přišla?" Natáhnul jsem paži a dotknul se vrásčité tváře. Smutek jí ze rtů opadnul, dívala se na mě tak klidně, až to rvalo žíly. „Chtěla jsem tě vidět, ale ty už o mě zájem nemáš, viď? Byla to zbytečná cesta." Uhnul jsem pohledem, ruku stáhnul zpět k sobě. Nač si lhát? Chystám se umřít, cítím to v kostech. Už není moc času na pospas, než přijde poslední den. Zasloužené osvobození od mrzkého dření, vytoužený klid.

Chci odplout sám a poslouchám
Podzimu pohádkové hlasy
Jdu hledat Nové království.

„Proč jsi nepřišla dřív?" Malý úsměv se jí usídlil na tváři, hluboké oči ztratily svou tvrdost a zaleskly se slzami. Maska jako list papíru spadla z její tváře a snesla se k zemi s jednou osamělou slzou. Rty se jí stáhly do úzké linky, hřbetem dlaně se pokusila zastavit kapičky slz klouzající jí po tvářích. Náhle působila tak křehce, staře. Viděl jsem to, tu bolest ze ztráty, zoufalou snahu najít to ztracené něco, co jí tak chybělo. „Dřív tě nebylo potřeba Antoníne."

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy...

Jeden z mých nejoblíbenějších českých romantických básníků, Antonín Sova a jeho báseň Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. No není nádherná? Úplně sálá melancholií! Já básničky miluju a doufám, že i vy je máte rádi. Člověk by něměl zapomínat na minulé velikány naší literatury.

Popravdě jsem nevěděla úplně co psát, ani motivace nepřicházela, tak snad to není úplný odpad. Budu ráda, když mi napíšete něco do komentářů a hodíte sem hvězdičku. Nezapomínejte na můj instagram a zase zítra!

Vaše Tiranis!