Bolela mě hlava a všechno kolem se točilo. Pod nohama se mi hýbala zem, světla okolí blikala barvami duhy tak sytě, že mi do zorniček začaly vypalovat díry a hlasitá hudba reproduktorů mou migrénu dotahovala skutečně až k pokraji bolesti. Držela jsem se za hlavu, spoléhala na silné popruhy a kovové konstrukce, že mě samy o sobě zvládnou udržet. Víčka jsem tiskla silně k sobě, prsty si hloubila díry do spánků ve snaze utlumit tu strašnou bolest. Z pocitu, že se mi rozskočí hlava jsem úplně opomněla, kde jsem nebo co dělám. Slyšela jsem hlasy, něčí radostné volání a hodně křiku ostrého pisklavého jako když taháte za ocas kočku.

„Vaneso! Vaneso prober se!" Moje kamarádka mě šťouchla do ramene, že mi jedna z dlaní sjela na stranu a já byla nucena v šoku otevřít oči. Zrovna jsme visely hlavou dolů na nějaké z těch příšerně nebezpečně vypadajících poutních atrakcích, které jsem normálně tak milovala, teď mi to však znemožňovala ta příšerná bolest hlavy. „C-cože?" „Jsi jako přichcíplá, musíš se trochu rozjet!" Měla hnědé vlasy z jedné poloviny hlavy vyholené, konečky druhé nabarvené na modro. Když se smála, dělaly se jí ve tvářích jemné ďolíčky, třešňově zbarvené rty se roztáhly do velkého úsměvu a odhalily bílé zuby, kde jeden přední chyběl. V očích jí vždycky hrály jiskřičky nespoutanosti a energie, touhy po něčem neprobádaném zakázaném a tajemném. Byla dobrodruhem, milovala adrenalin a mě musela vzít s sebou pokaždé, když něco plánovala. Nějaká kolotočová atrakce nemohla přebít šílenosti, co už zkoušela, ale i tak to byl jeden z dalších zážitků, který jsme spolu sdílely.

Než promění nás v absurditu
Vystřelí vstříc až k neurčitu
A rozmáznou nás na krajíce
Jak boxery, co sebrali jim rukavice

Než smotají nás do igelitu
Bez skrupulí, bez soucitu
Zastrčí nás do krabice
Co nepřekřičíš, i když křičíš sebevíce

Z reproduktorů zabudovaných v sedadlech začala hrát další sloka otravné písničky, která letošní léto a převážně tady vyhrávala den co den od rána do večera. Byla to také jedna z důvodů, proč mě dnes ráno začala bolet hlava. A ještě větší vtip byl v tom, že to na tuto situaci skutečně sedělo. „Zpívej se mnou!" Brunetka nahlas vykřikla a zvedla ruce tak, že jí teď visely volně kolem hlavy.

„Zatančím
Aspoň si zatančím
Když už jsme spolu
Na kolotoči
Hlavou dolů

Zatančím
S tebou si zatančím
Když už jsme spolu
Na kolotoči
Hlavou dolů."

To už nebyl ani zpěv, jako spíš hlasitá snaha o vykašlaní hlasivek. Nechápala jsem, kde vždycky bere tu volnost, jak dokáže v situacích, kdy se s ní točí celý svět a krev se vám prolévá tělem ještě brát vzduch do plic a zpívat. Naštěstí celkem rychle se zpěvem přestala a zbytek té příšerné jízdy už byla zticha.

„Rito, jízda už je u konce." Šťouchla jsem ji do natažené paže a zasmála se, když nijak nereagovala. Zkusila jsem to tedy znovu, zatřásla s ní, ale ona nic. Měla zavřené oči a na rtech slabý úsměv. Otráveně jsem zavrčela nad její demencí a chtěla si rozepnout popruhy sedačky, když jsem to konečně zaregistrovala. Moje ruce byly celé špinavé. Byly...od krve, její krve. Nenapadlo mě nic jiného, než začít vřískat a volat o pomoc. „Volejte sanitku! Pomoc!" Naklonila jsem se ke své přítelkyni a pokoušela se najít puls, bezúspěšně. Odvrácenou stranou ke mně jí zela v podpaží malá hluboká díra, jako po zásahu kulkou. Nedýchala, neměla pulz, byla mrtvá. Seděla jsem vedle mrtvoly své nejlepší kamarádky a prázdně hleděla na to, jak ji policie a nějací chlápci v černém odepínají z popruhů a odnáší její tělo pryč. Správný člověk by teď měl začít plakat, ne? Cítit bolest? Já cítila jen prázdnotu, i bolest hlavy mě přešla. Nevnímala jsem ani, když mě celou rozklepanou silou stáhli z atrakce, aby zajistili místo činu. Nevnímala jsem, když mě někdo bere za ruku, ani když mě táhne pryč. Neodpovídala jsem na otázky policie, ani na ty mé matky, když mě vyzvedávala na stanici se slzami v očích. Byla jsem prázdná, něco to ve mě zlomilo. Nedokázala jsem odpovědět, usmát se ani se rozplakat. Neradovala jsem se, když si to přáli ostatní a už nikdy jsem se s nikým nepřátelila. Od toho dne jsem nikdy nikomu neřekla už ani slovo. Už jsem nikdy nepromluvila s nikým jiným než s ní, než s Ritou, mojí krásnou energickou Ritou zakopanou dva metry pod zemí. S Ritou, co mě navštěvovala každý večer a držela mě v objetí, dokud jsem neusnula, zpívala mi potichu ukolébavky a hladila mě po zacuchaných vlasech svými dlouhými černými plastovými nehty.

Třetího října a já už teď mám spisovatelský blok! Pomoooooc! Začíná to vypadat špatně, povzbuďte mě něčím!
PS: Písnička od kapely Kryštof

Vaše Tiranis!