Monstrum, příšera, zvíře, děs a hrůza na míle daleko, obluda, netvor...ty a mnohé jiné názvy dávali jejich rodu o celá staletí. Rodu vyvrhelů, znetvořených zatracených duší, děsům z nočních můr. Jako třeba jemu, ve tmě a špíně ukrytému malému klukovi. Měl černě zbarvené vlasy a ostré zuby výhružně cenící jako ostří nože na potencionální nebezpečí. Zahnal každého nepřítele, přepral každou překážku. Jeho oči do noci svítily žlutým světlem a zarostlé mrštné tělo se vyhnulo každé ráně. Vycházel ze svého úkrytu zásadně v noci nepozorován denním světlem na lov i sběr. Bydlel hluboko v lese, dál, než by se nezkušený sběrač odvážil v hustém nepropustném křovisku. Houština jej dokonale chránila před mrazem a větrem, schovávala jej před přílišnými zraky a sama mu umožňovala z úkrytu číhat a smět se bránit v případě nouze. Pod rouškou tmy vylézal z bezpečí větviček a běhal denně dlouhé vzdálenosti ke kraji lesa, kde na divokou přírodu navazoval ruch velkoměsta. Tak dnem a nocí přežíval o divoké havěti, zbytcích z velkých kovových beden a cárů z krabic na oblečení. Navyknul si relativně pohodovému životu města, měl co jíst i pít, z odpadků dokázal vytvářet důmyslné systémy, jež ho držely v bezpečí teple a naživu neviděného moderním světem. Věděl, že se nikdy nesmí ukázat, to mu kladli na srdce rodiče, když jej zachraňovali před lidmi s planoucími pochodněmi a ostrými vidlemi. Tehdy přišel o svou rodinu, o své dětství a svůj klid Musel se naučit samostatnosti, bdělosti a ostražitosti, najít si dobrou skrýš a loviště. Jistě, že to nebylo příliš jednoduché. Zprvu bydlel po jeskyních nebo ve vysoké trávě, naháněl rychlé srny a když je ulovil, lámal si hlavu, co s obranými ostatky. Nejednou mu srdce málem vyskočilo z hrudi, když pelášil po čtyřech pryč před tlupou lovících psů, schovával se v korunách myslivcům s puškami, stražil pasti na lesníky, jež mu chtěli vykácet jeho bezpečný domov. Po celá staletí udržoval sebe a své tělo při zdraví a kondici by zachoval svou rasu. Byl si vědom toho, že chce-li prodloužit linii, bude si muset vyhledat družku. Spářit se a přivést na svět potomka, jež by nesl jeho zmutované prokleté geny bylo povinností i přáním. Nedokázal si však sám představit, že by odešel z bezpečí své skrýše, nasazoval život, jen pro jinou životu ohroženou samici a pak ji ještě po celých osm měsíců chránil a krmil, než porodí mládě.

Sám sebe vnímal víc jako člověka než zvíře, ale staletí jej naučila, že lidé jej za víc než zvíře nebo příšeru nepovažují. Nemohl se mezi ně začlenit, mohl jen převyšovat zvěř v jeho rodokmenu. Vždy toužil po dívce, lidské krásce jež by jej milovala takového, jaký on sám je, pro jeho duši, ne pro ohavné srstnaté tělo. Myslel si na pohádkovou družku, jež by jej milovala a on zase ji. Nevadilo by mu, byla by hluchá, slepá, chromá, jen kdyby mohl pocítit lásku nadřazené lidské rasy, jež jím tak opovrhovala. Tolikrát pozoroval mladé krásné štíhlé ženy na vysokých botách s krátkými sukněmi a draze vyhlížejícími taškami přes ramena. Byly to múzy, nedosažitelné zlato. Mnohem víc jej však zaujala jedna konkrétní. Vídával jí po nocích v jednom malém obchodu s nahrávkami a vinylovými deskami. Nikdy z tváře nesundala černé brýle a nikdy se nepřestávala usmívat. Chodila o černé holi a na každého kdo přišel do krámku vrhala milé vstřícné pohledy. Přál si tolikrát s ní promluvit, přivonět k jejím vlasům, moci se dotknout její hladké kůže, která na rozdíl od něj nebyla poseta hustou vrstvou chlupů. Jestli by se jí líbil?

Nabral do batohu připevněném na zádech zbytky ze supermarketu, konkrétně z jejich popelnic a pelášil přes tmavou cestu pryč. Ohlédnul se do strany, krásná dívka zrovna zamykala malý obchod s hudbou a dala se pomalou chůzí jeho směrem. Srdce mu poskočilo jen z pocitu, že ji ucítí, uvidí kolem něj procházet a s nadějí vskočil do křoví, nevydávaje nejmenší zvuk. Nečekal dlouho, než přešla svítící semafory a po dlážděném chodníku prošla kolem něj. Cítil její vůni, slyšel její jemný prozpěvující si hlas, viděl její úsměv a bezmyšlenkovitě se natáhnul, jako by se jí chtěl dotknout. Větve v křoví zašustěly a dívku polekaly. Stále s úsměvem, ale v postrašeném postoji se otočila za zvukem a rozklepaným hlasem vybídla neznámého k pohybu. „O-omlouvám se. Vídám vás v obchodu naproti a přijdete mi moc milá. Chtěl jsem vás jen pozdravit, omlouvám se, že jsem vás polekal." Srdce mu tlouklo až v krku, když se pomalu škrábal s hromadou omluv na jazyku z křoví. Byl si jistý, že se dívka zhrozí jeho vzezření a s křikem uteče. Byla vystrašená, to ano, ale na útěk se nedala. „T-to je v pořádku, jen jste mě polekal. Chodíte tudy často?" „Denně. Všimnul jsem si vás, když jsem...nakupoval potraviny." „To je milé. Ale nemusel jste se schovávat, věřím, že mi neublížíte." „Nikdy bych vám neublížil." „To jsem ráda." Dívka se usmála, pohodila hlavou a vydala se do kroku. „Nepůjdete se mnou? Mohli bychom si popovídat." „Já nemohu, vrhal bych na vás špatné světlo. Odpusťte." Trhalo ho to zevnitř na kusy odmítnout její pozvání. Možná, kdyby na sebe natáhnul nějaké oblečení? Dokázal by se schovat všetečným zrakům? „Pak mi dovolte alespoň si vás prohlédnout. Mohu?" Pozvedla své drobné dlaně do vzduchu a opatrnými krůčky došla až k němu. Bříška jejich prstů se dotkla jeho srstnaté tváře a ústa se otevřela údivem, nic však neřekla. Jezdila opatrnými pohyby po jeho tváři, mapovala si vzdálenosti nosu a úst, očí, skládala si v hlavě jeho obrázek, po malé chvíli ustoupila. „Chápu. Ráda jsem vás poznala. Přijdete zase zítra?" „Rád." „Pak vás zase ráda uslyším." Usmála se a s mávnutím se rozešla pryč. Ještě malou chvíli rozdýchával její vstřícnost, než se rozeběhnul do lesů. Měl hlavu plnou jejich dotyků, její hebké kůže a jejího obličeje. Poprvé jej mohl vidět tak z blízka a všimnout si každého detailu. Malé pihy u pravého obočí jizvy na spodním rtu, obrysu očí za tmavými obroučkami temných brýlí. Jestlipak ji zhnusila představa znovu jej potkat? Byla tak hodná, okouzlující, jistě by jej neodsoudila za jeho vzhled. Vesele si probíhal potemnělými dvorky a skoro si až začal broukat píseň, jež u ní slyšel, jak měl z té neznámé dívky hlavu v oblacích.

Zařinčely brzdy, tlumený náraz prohnul tenký plech a k zemi padlo tělo. Po cestě se za svitu reflektorů začaly z potůčcích řinout krev a linout zhrožený křik mladé řidičky.

Dalšího večera už slepá dívka záhadného chlupatého muže nepotkala a ani nikdy poté.