Devadesátá léta, svět bez útlaku, komunistický režim padnul a hustá mračna rudé opony spadla. Lidé náhle mohli cestovat, volně si žít a dělat, co chtěli. V mnohých z nás stále hlodal strach, byly to léta plné nejistoty, až teprve na počátku nového století si všichni pořádně oddychli.

Za starého režimu jsem byl vážený člověk, policista v menším městě. Každé ráno jsem chodil do ulic a kontroloval mravní pořádek, mohl jsem si žít spokojeně a beze strachu, v našem zapadákově nikdo neměl vyšší moc, než já a starosta. Jakmile však naši bratři z SSSR padli a s nimi staré mravní pořádky, nastalo mi v životě peklo. Nevím, zda pouze hněv lidí, nebo snad nějaký skrytý motiv pomsty je hnal, když mi rabovali dům a lynčovali mě i mou rodinu, sic skončil jsem jako nezaměstnaný, pochroumaný a bez domova, stejně tak má žena a děti.

Dalších deset let jsme se nějak protloukali, přestěhovali se do jiného města, použili veškeré úspory na malý zatuchlý byt a začali od začátku. Postupem času se nám začalo zase žít dobře, já jako silniční dopravce, jezdil jsem s autobusy a žena prodávala za pultem. Děti chodily na malou státní školu a musely se obejít bez vymožeností a výletů, na které nebyly peníze.

Po deseti letech, kdy jsme se smířili s minulostí a nastartovali si nový život se nám však do cesty postavilo další úskalí. Tehdy mě opustila žena, i s dětmi odjela za příbuznými a já už je vícekrát neviděl. Mám pocit, že dokonce odjela až do Polska za hranice, někde k Baltskému moři. Bylo to tehdy, když nám vyhořel byt a banka zmrazila veškerá konta, aby byli schopni uhradit naše půjčky. Kvůli zanedbanému stavu mě posléze propustili z práce a já se tak zase objevil na ulici. Tentokrát ale bez rodiny, bez úspor a bez naděje.

Život mě naučil, že si s nikým nehraje partičku dámy, že tohle je tvrdý a nekompromisní box na život a na smrt, a taky že já nikdy nemůžu vyhrát. Prolezlý nemocemi, zapšklý a zahořklý starý muž, bez víry a bez chtíče. Měl jsem chuť raději umřít. Proklínal jsem celý národ, co svrhnul vládu. Proklínal jsem osud, že je tak krutý. Nenáviděl jsem všechno, všechny a hlavně sebe, chtěl jsem zemřít a už se ničím netrápit.

V krajině slimáků, uprostřed pustých lad,
chci sám si vyrýt hrob, kde složím staré kosti
a budu v pohodlí a v zapomnění spát
jak žralok v hlubině v své šťastné nečinnosti.

Já nemám závěti a nemám hrobky rád;
než prosit o pláč svět, jenž je pln falešnosti,
chci spíš si krkavce za živa zavolat,
aby mi pouštěli vší žilou bez milosti.

Kratší, pochmurnější a kyselá, tak jako čaj, co zrovna upíjím. Ať se líbí a dáte mi za ní hezké hodnocení!

Vaše Tiranis!