Seděl jsem na večerní rosou mokrém nezkoseném trávníku, poslouchal ticho dnešního večera a sledoval vodní hladinu jako sklo či zrcadlo rovnou, táhnoucí se daleko daleko kam jen oko dohlédlo. Přemítal jsem nad všemi věcmi, jež se mi přihodily za posledních pár měsíců, zvažoval, co jsem mohl udělat jinak, a stejně jsem se vždycky vrátil k tomu samému momentu, kdy sedím tady na trávě a zjišťoval, že s tím už teď nic neudělám. Kdybych...kdybych možná lépe rozvažoval své činy? Změnilo by se něco? Asi ne, ale člověk má přece jen takové to nutkání pořád se vracet zpátky, jen aby zjistil, že si tím víc a víc bezcílně ubližuje.

Voda byla dneska obzvláště čirá, dokonce šlo dohlédnout až na dno, kde se sem tam mihla rybka nebo zavlála v proudu řasa. Od hladké hladiny se odráželo světlo vycházejícího kotouče slunce a vrhalo na hladinu narůžovělé odstíny. Krásný pohled, přímo dokonalý. Pro ztracenou duši hledající klid a ticho jako stvořené. Člověk si v těchto chvílích dokázal utřídit myšlenky, básnit nad smyslem života nebo nad tím, co bude po něm. Mohl sledovat pohyb jasného světla po obloze, zkracující se stíny nebo třeba fotit bohémskou scenérii.  V takových chvílích se rodí noví umělci a vzpomíná se na staré titány lidské poezie. I mě při pohledu na modrou oblohu v mysli vytanula jedna z básní Karla Hynka Máchy. Zavřel jsem oči a pomalu potichu šeptal do ticha slova něžné poezie, jako bych hladil přírodu svými slovy po nazelenalých tvářích.

„Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

Lehounký větřík s nimi hraje

A vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k nim:

"Vy jež dalekosáhlým během svým,

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlenci, jež rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.""

Nechával jsem zavřená víčka, vnímaje zvyšující se jas přírodního světla blízké hvězdy, dýchal studený vzduch nasycený vodními parami z jezera a propadal se momentu. Cítil jsem, jak splývám s přírodou a osvobozuji se ze svých pout přízemní lidskosti. I já jsem vězněm svého osudu, pěšák ve velké hře poslaný na smrt vyhořením a strádáním. „Viléme, tys to věděl, viď? Co poneseš na svých zádech a co jsi stejně nedokázal změnit. Věděl jsi, že osudu nelze poručit." Otevřel jsem oči a obrátil zrak k vodní hladině jemně se vlnící zvedajícím se vánkem. Listy kolem šuměly, vítr hrál svou jemnou píseň. „Chci tomu být blíž, blíž. Prolnout pod všední schránku." Vilém, hrdina básně, zatracenec i milovník. Jestlipak se Jarmila cítila stejně, s vědomím, že jde její milý na smrt, když nemohla nic udělat?

Vstal jsem, nedokázal jsme už dále sedět na místě a nic nedělat. Sžíral mě pocit prázdnoty. Jak jen se vymanit osudu? Jak?! Jak přetrhnout linku děje, vrátit čas? Nohy jsem měl celé zdřevnatělé z celé noci prosezené u vody. Začínala mi být zima, vítr zesiloval a zintenzivnil, stromy se pod ním prohýbaly a divoce rachotily. Pár kroků, voda se zčeřila pod mými bosými chodidly. Ohlédnul jsem se po lakýrkách na trávě. Dalších deset kroků, voda mi byla do poloviny stehen, promáčela černé kalhoty. Ještě kousek dál, nohy se sotva dotýkaly dna tak, že jsem mohl dýchat. Vlasy, černý oblek, tělo, všechno zmáčela studená voda, její vlny sílily tlakem větru, hladina byla rázem běsem. Zkontroloval jsem slunce, stále bylo těsně nad obzorem. Díval jsem se na modré nebe plné bílých mraků. Už za malou chvíli tě budu následovat, jen ještě posečkej. Ohlédnul jsem se, mezi stromy šel stále vidět plot kostela a mezi plaňkami úhledně v zástupu mramorové pomníky. Věžička bílé budovy odkrývala pohled na malý ale zvučný cínový zvon. Zrovna včerejšího podvečera hlasitě vyzváněl k odchodu její duše. Nastala sedmá hodina ranní, zvon se rozezněl znovu. Teď nebo nikdy. Otočil jsem se čelem vodní hladině a naposled se nadechnul.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!"
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!"

Další den, další verše! Líbí se vám, co vidíte? Dejte mi vědět, jak se vám to zdá prosím!

Vaše Tiranis!