Slunce svítilo ostrým zlatorudým světlem, házelo do svěže zelené trávy zlatavé odlesky, lákalo pestrobarevné květiny k rozevření svých krásných okvětí. Stromy šuměly ve větru, nechávaly své listy ševelit, opylené květy v korunách pomalu opadat a nechávat se unášet lehkým příjemným letním vánkem. Na blankytném nebi se honily bělostné obláčky a vše kolem vonělo klidem, pohodou a lučním kvítím. Na rudé pohodlné dece byly na zdobených talířcích rozložené domácí sendviče a bábovka, kousek vedle pruhovaná termoska s horkým jahodovým čajem.

Máma seděla na velké dece a pochutnávala si na dobrotách, táta ležel vedle ní s brýlemi na očích a slunil se v silném světle. Mezi narůžovělými květy běhala dvojčata Kristýn a Ferdinand, oba ve stejnobarevných bílých kompletech s lodičkami a námořními čepečky. Nejspíše hráli na roněnou, nebo tvořili repliku nějakého z těch dětských superhrdinských pořadů. Sestra Irene kousek stranou na vzrostlé švestce připevňovala k větvi houpačku a u toho si broukala pomalou veselou písničku. Všichni jsme rádi zpívali, zvlášť v tak krásné barevné dny, jako byl tenhle. Nadšeně jsem se k ní přidal, čapnul do ruky trs hroznového vína a rozeběhnul se ke stromu, abych jí pomohl.

--

Pootočil jsem hlavu stranou a záporně pokroutil hlavou. Doktorka si posmutněle povzdechla, zvedla se z křesla a přešla ke mně. „Zkusíme to zase zítra, dobře?" Pohladila mě po vlasech a podala mi mou tašku odloženou stranou. „Děkuji, tak zase zítra." „Měj se Mathiasi."

Zaklapl jsem dveře ordinace a pomalu se vydal cestou domů. Bylo to jen pár bloků odsud po klidné rovné cestě, žádný velký problém. Kolem měl procházeli lidé, někteří ruku v ruce, někteří sami nebo s domácím mazlíkem na vodítku. Všichni odvraceli tváře stranou a dělali, jako že mě nevidí. V horším případě udělali pravý opak a koukli na mě takovým tím pohledem plným lítosti, ale nic víc, prostě šli dál.

už jsem stál pod domovními dveřmi, vytahoval z kapsy klíče a bral do ruky ten s velkou přilepenou číslicí 1. Ohlédnul jsem se přes rameno, do očí se mi vehnaly slzy. Schody do druhého patra jsem prakticky vyběhnul, chodbou skoro prosvištěl a s hlasitým třísknutím dveří se zavřel ve svém pokoji. „Mathiasi? Jsi doma?" Máma mi klepala na skleněné výplně dveří, ale já nechtěl otevřít. Po tvářích mi tekly slzy, hlas se mi chvěl pod vzlyky a ramena trhaně cukala nahoru a dolů společně s pláčem. „Donesu ti kakao broučku." S tím její silueta za dveřmi zmizela. Skácel jsem se do postele a mlátil pěstmi do polštáře. Kopal jsem kolem sebe, tlumil křiky v povlečení postele a nahlas vzlykal. Proč se to muselo stát zrovna mě?!

„Mathiasi." Máma si sedla na kraj postele a hrnekodložila někam za sebe, zřejmě na noční stolek. „To je v pořádku zlato, jeplakej." Objala mě a nechala, ať si utírám své slzy pro změnu do jejího trička.Hladila mě po zádech a jemně se mnou kolébala ze strany na stranu. „Uvidíš, žese to brzy spraví, hm? Pamatuješ na doktora Štuse? Dával ti přecečtyřicetiprocentní šanci!" „Mami, je to ro k a půl a já pořád nevidím!Prostě budu barvoslepý! Tohle už se nespraví!" Agresivně jsem bouchnul domatrace, až postel žalostně zakvílela. Otřel jsem si slzy do rukávu a tvrdýmzamračeným pohledem se podíval na okno. Za ním ležely široko daleko, stromy,cesty, barevná auta, květiny, dětské prolézačky! Všechno, úplně všechno byloneutrálně šedé, bílé či černé, odporné na pohled i na dotyk. Ztratil jsem zesvěta barvy, jak bych ještě kdy mohl být šťastný? Kdo by chtěl žít v šedémsvětě?
Dejte mi hvězdičku!
Vaše Tiranis!