Za oknem se k zemi snášely bělostné vločky sněhu. Děti běhaly po dvoře navlečené do teplých bundiček a s rukavicemi na rukou se koulovaly nebo stavěly sněhuláky. Slabý vítr pročesával prázdné větve stromů a barvil líce do růžova. I přes vzdálenost a zavřená okna šel dovnitř slyšet hlasitý smích a výskot rozdováděných dětí.

Seděl na prosezeném nepohodlném gauči, kolena měl přitáhnuté k tělu a hlavu položenou na nich tak, aby mu nešlo vidět do uplakané tváře. Jeho slzy pomalu klouzaly po tvářích dolů, zanechávaly za sebou mokré cestičky, a vsakovaly se do látky na kolenou. Hlava už ho ze všeho toho hluku bolela, nejvíce ale z myšlenek honících se mu v mysli jako závodní koně. Být kreslenou postavičkou, teď by se mu nad hlavou zjevoval takový ten černý zmuchlanec provázku.

Dveře se s menším zavrzáním otevřely a dovnitř vešla pohublá dívčí postava. Na sobě měla značně krátkou suknu a potrhané tlusté punčochy s pruhovaným rolákem. Na nohou prošlapané papuče a ve vlasech růžovou mašli, ta jediná vypadala na celém kompletu nově. Sedla si vedle něj, opřela si hlavu o jeho svěšená ramena a nahlas si povzdechla. „Sedíš tady už skoro tři hodiny. Vážně nechceš ani na malou chvíli mezi ostatní?" „N-nestarej se, říkal jsem, že, že nechci." Popotáhnul nudli u nosu, a ještě těsněji se schoval do malého klubíčka. „Dobře, nemusíš se hned čertit." Její hlas byl milý, příjemně hladil na duši a uklidňoval. Drobnou rukou ho něžně hladila po vlasech a upravovala mu spadlé prameny za uši.

Seděli spolu dlouho v tichosti, každému se hlavou točily vlastní černé myšlenky, ani jeden se neměl k hovoru. Nakonec promluvil po nekonečně dlouhé chvíli černovlasý chlapec a konečně se posadil normálně, dokonce se podíval uplakanýma zarudlýma očima do tváře starší dívky. „Dneska je to třetí rok, věděla jsi to?" „Věděla." Tmavovlasá dívka poklesle kývla a opřela se zády o polstrování gauče. „Proto si tady zalezlý, ne? Zase se lituješ" „Ne, nelituju sebe, je mi líto tebe. A taky mámy. Měla nás ráda." Brunetka podrážděně vstala a rozhodila němě rukama, jako by se snažila cosi v sobě udržet. Snad na něj nechtěla křičet v tak nešťastný den. „Kdyby nás měla ráda, tak nás tady nenechá." „Neměla na výběr." Oči ji začaly žhnout zlostí. Držela se ze všech sil, aby po svém bratru nekřičela, ale tak dlouho už neupustila trochu toho vzteku, že se to v ní strašně hromadilo a bylo jen otázkou času, kdy bouchne jako Papinův hrnec. „Tak neměla? Aha, to ji omlouvá. Jak to můžeš říct?! Nechala nás tady a zdrhla ze země! Jestli nás měla ráda, tak proč by to udělala?!" Byla vytočená, tvář jí žhnula rudou barvou a zhluboka dýchala. Nečekala na odpověď svého staršího sourozence a rychle odběhla pryč, v očích slzy. Vždycky musela být z těch dvou ta zodpovědnější, silnější, chytřejší, spolehlivější, vyvážená. Bylo toho na ni moc, potřebovala pauzu.

Zůstal v šerém pokoji zase sám, slzy už mu došly a smutek ho přešel. Tak jen seděl na oranžovém gauči a díval se do stěny naproti sobě. Možná měla pravdu, jejich matka je tady před třemi lety odložila, od té doby ani jednou nenapsala, neobjevila se, nezavolala. Nechala v dětském domově a odjely pryč, nikdo o ní od té doby neslyšel. Ze začátku vyčkával každý den ve společenské místnosti, jestli je nepříjde maminka navštívit, jak se táhl čas, sedával tam jen o víkendech s knihou v ruce, pak jen na své narozeniny nebo vánoce. Posledního půl roku se ani neobtěžoval tam zdržovat, většinu času byl schovaný v tomto nepoužívaném pokoji a četl si. Byl tady relativní klid, dostatek světla a žádné otravné děti s podobně smutnými prázdnými výrazy jako měl on sám.

On se zabavil knihami, cestoval mimo čas a prostor v kouzelných příbězích, jen tak si držel osobitý pohled na svět. Jeho sestra se schovávala za štosem bílých papírů a psala. Spoustu z jejích prvotin přečetl, často jí radil, když nevěděla kudy kam. Chtěla se stát spisovatelkou, až odsud odejde a pilně na tom pracovala. Ne že by tady bylo na práci něco jiného. Pokud jste si nenašli sen, byli jste jako ztracené ovce.

Jak tak nad tím přemýšlel, nikdy nepochopil, proč natom tak záleží, on sám sen neměl, chtěl jen pryč. Ne pryč z domova, pryčze světa, do jiné dimenze s draky, kouzly a mořskými pannami. Někde, kdemůže být sám sebou. Obdivoval sílu své sestry, která dokázala hořkou pravdu tohosvěta snášet každý den, psát o ní ve svých knihách a čelit jí s hlavou hrděvztyčenou, to on neuměl. A to proto každoročně oplakal den, kdy se mu zničilživot a odešla z něho jednou provždy radost.
Hoj, žák je tady další kapča! Dejte mi za ni odměnu!
Vaše Tiranis!