Znáte ten pocit, kdy vám celé tělo hoří nadšením, každý atom v těle se hýbe rychlostí světla, srdce buší jako o závod a vzduch v plicích se vám dme při každém nádechu? Ten neskonale nepopsatelný pocit štěstí a radosti, kdy si chcete vískat, skákat deset metrů do vzduchu, cítíte se schopni překonat i nemožné a máte pocit, jako byste drželi v rukou veškerou moc vesmíru? Ten euforický pocit radosti, jež vás nenechá chvíli v klidu?

Spousta lidí tvrdí, že jej prožili, spousta zase, že se něco takového zažít nedá. Lékaři vám předepíší silné chemikálie nabuzující podobné pocity. Když jdete večer po ulici kolem pochybných barů, dost možná vám někdo za menší poplatek nabídne, že tento pocit zažijete. Existují drogy, prý nabuzující tak silné emoce.

Otázkou ale zůstává, zda jde tak velké emoční vypjetí vůbec přežít? Vezměte si to z logického hlediska. Naše těla jsou jen organické schránky a naše psychické zdraví se skládá ze zdravého vyváženého prožitku dobrých a špatných věcí. Pokud máte pocit zástavy srdce a chcete až brečet radostí, není to trochu protichůdné chování? Přeci jen, kdo by chtěl tak bolestivě umírat a při takovém teroru se ještě smát štěstím?! Za mě ne, něco takového nemůže být zdravá emoce normálního člověka. Z takového vypětí vám rozhodně začne šibat.

...Moje známá skončila v psychiatrické léčebně po prodělaném záchvatu štěstí, alespoň tak to popsali doktoři. Její zdravý mozek neunesl takovou náhlou zátěž. Od té chvíle byla až nezvykle tichá, s nikým nemluvila, měla potíže jen jednoslovně odpovědět. Byla jí diagnostikovaná demence nejvyššího stupně se silně melancholickými sklony a převezli ji do bíle natřeného ústavu se zamřížovanými okny a dveřmi na zámky.

Často ve svém pokoji psala na stěny, byl to takový její způsob komunikace se světem. Na otázku nikdy neodpovídala, mluvila jen když sama chtěla a když se z ní snažili odpovědi vymámit opiáty, šoky nebo ranami, začala psát po stěnách. Nakonec uzavřeli její postižení jako neléčitelné a odeslali ji do přísně hlídaných ubikací pro těžce narušené. Chodívala jsem za ní každý den, dívala se přes tlusté sklo měkce obložených dveří na její chátrající křehké tělo sedící na podlaze a ruce věčně svírající v prstech voskovku či fix.

Naštěstí její trýzeň netrvala dlouho, neuběhly ani dva měsíce od jejího plného zavření, kdy zemřela. Až posléze se zjistilo, že nejedla prášky ani jídlo a vše splachovala do záchodu nebo schovávala po cele na krytých místech. Dne, kdy ji odvezli v černém pytli našli doktoři na jedné ze stěn velkým písmem oranžovou voskovkou napsaný vzkaz. Vzkaz jež mi navždy utkvěl v paměti.

Dare náhod, dare marný,
živote! nač byls mi dán?
Zač mě trestá Osud chmurný,
zač jsem k tobě ukován?
Kdo směl vůlí zlomyslnou
poklid nicoty mně vzít,
dát mi duši vášní plnou,
rozum pochybnostmi zrýt?
Nezřím cíle před svým krokem,
pusto srdce, prázden um, –
znavil mě svým teskným tokem
jednozvučný žití šum.

Euforie je lékařsky uznaný duševně/emočnístav definován jako subjektivní pocit velké (obvykle přehnané) radosti, štěstí a tělesné či psychické pohody. Technicky je euforie afekt; termín je všakčasto hovorově používán k definování emoce jako intenzivního stavu mimořádnéhoštěstí kombinovaného s ohromným pocitem psychické pohody. Euforie je obecněpovažována za zveličený stav, vyplývající z abnormálního psychického stavunavozeného či nenavozeného farmaceutiky a zpravidla jí není dosahováno přiběžné lidské činnosti. Výjimku tvoří některé přirozené druhy chování, jakonapříklad aktivity vedoucí k  orgasmu či triumf atletů, které mohou navodit stav euforie.Euforie je rovněž zmiňována v souvislosti s některými náboženskými a duchovnímirituály a meditacemi.

Šestnáctý den, jsme za polovinou. Dejte mi hvězdičku a komentík prosím!

Vaše Tiranis!