POZOR, SCÉNY 15+!

(příběh navazuje na zářiovou kapitolu roční výzvy)

Sebastian seděl ve svém bytě v opraveném křesle, v rukou měl knihu astrologie a vypadal ponořený do četby. Jeho hnědé vlasy mu padaly každou chvíli do pihovaté tváře tak, že je musel posouvat prsty za uši. Byl zrovna někde v půlce kapitoly o roji meteoritů proběhlém v polovině 18. století, když jej od čtení vyrušily tiché kroky. Záhy se v obývacím pokoji objevila malá štíhlá postava blonďatých vlasů nesoucích v rukou velký tác kouřícího se jídla. Byly na něm dva talíře špaget se sýrovou omáčkou, hrnek černého čaje a miska trhaného salátu.

Blondýn přejel obývací stolek zběžně hnědýma očima, než na něj tác postavil, vyložil z něj všechny nádoby a opřel ho o kraj stolu. Sednul si na zem vedle křesla, sklonil hlavu a bez jediného slova se usmál. Celá ta scenérie by přišla pozorujícímu člověku příšerně zvláštní.

Sebastian se podíval na tichého chlapce vedle sebe, naklonil se nad stůl a usrknul z hrnku teplého nápoje. Skutečně se jednalo o čistý černý čaj bez medu a citronu, luhovaný požadovanou dobu za požadované teploty. Jídlo nádherně vonělo a chutnalo jistě stejně perfektně, jak vypadalo. Zelenooký mladík odložil hrnek na stůl a dlouhými prsty si prohrábnul kroutící se vlasy, než se podíval po stále nehybném blondýnovi. „Děkuji, můžeš si vzít také." Koutky tváří mu cukaly, jako by se chtěl usmát, ale jeho hrdost mu to nedovolovala. „Děkuji pane." Izák se podíval na svého společníka, vděčně se usmál a uklonil se až na podlahu.

Jedli v tichosti, sem tam zacinkal příbor a zašustil materiál látky. Sebastián stále pokukoval po bledém chlapci naproti sobě. Je to už skoro půl roku, co má u sebe doma jeho i jeho nemocnou matku, živí je a platí a na oplátku si z Izáka udělal otroka. Ode dne, kdy se objevil u dveří malé zchátralé ubytovny uběhla už taková doba a blonďatý chlapec stále neměl nejmenší problém s nastalou situací. Sebi se domníval, že zanedlouho se hnědookému chlapci zprotiví nastalý řád, že se bude pokoušet odejít zpět, ten však vypadal snad den ode dne vděčněji, plnil veškeré Sebastianovy prosby bez jediné námitky ať už byly sebezvláštnější a vždy se tak mile usmíval. Vřela mu z toho krev, ani nevěděl proč. Měl občas takovou chuť chytnout tu jeho pobledlou tvář do svých dlaní a pořádně mu nafackovat, nebo ho políbit, nebo obojí!

„Chutnal vám oběd pane?" zelené oči vyhledaly ty oříškové plné očekávání. Izák poslušně klečel u stolu, veškeré nádobí již naložené n tácu a čekal na další úkoly. „Velmi. Dal bych si koupel, napusť mi vanu. A...nenech ji přetéct." „Ano pane." Blondýn se usmál, dlaněmi si pročísl už tak nezkrotné vlasy, a i s tácem odešel dveřmi do přilehlé kuchyňky. Brunet tak zůstal v pokoji sám, s rozečtenou knihou vedle sebe a hlavou plnou krásného nedotknutelného Izáka. Už jen samotné to jméno, jako vypadlé z Bible, stálo by za trochu té neřesti. Je jeho pán, poroučí mu, může mu poručit i tohle?

„Izáku!" Zvednul se z křesla, cestou ke koupelně si stihnul sundat tričko i tepláky, takže byl teď jen ve spodkách. „Ano pa-pane?" Jeho centrum všech tužeb vykouklo zpoza rohu, tváře okamžitě rudé, jen co jej zahlédnul. „Mám na tebe otázku, odpovíš mi?" „Ano pane." Jemně se usmál a zastavil vodu tekoucí z kohoutku. „Přál by sis také koupel?" Momentálně nehodlal uhnout pohledem, byť jen na sekundu. Díval se na něj, jak zmateně otevírá ústa beze slov, klouže pohledem k horké vodě a polyká nevyřčené odpovědi. „Já...ano pane."

--

Pro Izáka byl Sebastián člověkem, jež zachránil jeho samotného i jeho nemocnou matku ze spárů smrti a chudoby. Jen díky němu mohl Izák dále studovat, pracovat a vydělávat si něco málo pro sebe. Díky němu se stav jeho matky natolik zlepšil, že přestala vykašlávat krev a nabrala barvu do sinavého obličeje. Izák teď bydlel v teplém domově, měl stravu pětkrát denně, pohodlné místo na gauči, mohl vstávat nerušeně v šest hodin ráno a jít spát brzy, mohl se dívat na televizi z pohodlí domova, a ne přes sklo okna hospody. Sebastian jej živil, krmil, šatil, platil za něj, přispíval mu na studium... byl jeho božstvem. Vnímal jej mnohem posvátněji, než by Sebastian kdy dokázal pochopit. Pro Izáka byl ten pihovatý brunet Bůh, nejvyšší nade všemi, a to byl Izák evangelík. Jak by mu mohl kdy něco nevyplnit?

Seděli spolu v jedné vaně, jejich odhalené nohy se pod vodou vzájemně dotýkaly. Izákovi až nepřirozeně rychle bušilo srdce, tváře měl úplně červené studem. Z těžkého vlhkého teplého vzduchu měl již celé vlasy promáčené, možná propocené a kondenzované kapky mu tak pomalu klouzaly po tváři. Sebastian se spokojeně usmíval, celou situaci si více než jen užíval, byl úplným opakem nejistého stydlivého blondýna, jenž se díval pod sebe, jen aby se nestřetnul s pohledem svého pána. Nemohl vědět, jak dravě na něj brunet kouká, jak se drží, aby se neposadil blíž, byl příliš zaujatý pěnou ve vodě, než aby si toho všimnul. „Izáku?" „Ano pane?" Bylo to snad poprvé, co si Sebastian vybavoval, kdy se na něj blondýn nepodíval při odpovědi. Porušil tak pravidlo, ale to teď Sebastianovi nevadilo tolik, jako že nevidí ty oříškové oči. Chtěl se na něj dívat, chtěl, aby se od díval na něj. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím." „Omlouvám se pane." Tentokrát vzhlédnul, jeho oči prozrazovaly veškeré jeho pocity, Sebastian skoro až mohl cítit na tu dálku napětí celého jeho těla.

Chytnul se kraje vany, posazeje se na paty a naklonil se velice blízko rozklepanému tělu. „Pane?" „Hmm?" Zelené oči celou svou hloubkou zkoumaly části odhalené mléčně bílé kůže. Do detailu si pamatoval, když jej viděl poprvé. Od toho zničeného vychrtlého mladíka s kruhy pod očima se lišil k nepoznání. „P-přejete si?" „Přeju. Tebe." Naklonil se ještě blíž a bez ptaní se přilepil svými rty na ty jeho. Tělem mu projela lavina energie mísící všechny možné pocity od překvapení, strach, až po uspokojení a chtíč. Příliš nad tím nepřemýšlel, když se nechal vtáhnout do silného sevření a líbat si hruď. „Bože, bože můj." S přivřenými víčky, myslí omámenou příjemnou péčí a vůní koupelových olejů, s otevřenými ústy a zakloněnou hlavou se nechával osahávat nahým mužem, nechával si zostuzovat privátní části těla a nepřítomně opakoval jen ta dvě slova stále dokola, dokud se nestala metodickými. Jednou v životě se nechá hýčkat tak, jak si zaslouží, je to až takový hřích?

Další část, tentokrát bez básně a bez citátu. Nepřipadá vám smutná? No...neznáte celý příběh a nevíte toho hodně, jednou bych chtěla z tohoto kousku udělat celou knihu. Dej bůh, třeba se to jednou povede.

Vaše Tiranis!