Topím se v moři
černém a chladném
to moře hoří
ve víru zrádném.
Klepala jsem se zimnicí a na zádech mi nabíhala silná husí kůže. Studený pot mi stékal po krku dolů, nepříjemně zajížděl do záhybů mezi ňadra a jako proud řeky stékal až po stehnech dolů. Cítila jsem, jak kolem mne prochází lidé, jak se pochechtávají, nebo si pro sebe něco špitají, nikdo z nich mi nenabídnul pomocnou ruku. Byla jsem v tom sama, sama mezi tisíci na přelidněné chodbě odboru pro mezistátní cesty. Na hruď jsem tiskla své jediné zavazadlo, malou brašnu s nejnutnějšími drobnostmi, o které se nenechám připravit. Pískalo mi v uších a v hrudi bublal přidušený vzlykot nabývající na síle, jak se co čtvrt hodiny otevřely dveře a do chodby se navalila nová várka cizinců.

Rozum mi radil se postavit, sebrat veškerou zbývající  sílu a přistoupit k dřevěné desce stolu za níž se rozkládal lepší zítřek. V hlavě se mi však ten intelektuál v bílé košili s perfektně uvázanou kravatou hašteřil s velice sympatickým mužem v dlouhé vytahané mikině a se zelenofialovým hárem na hlavě. On je tím, kdo mě nabádá k těm největším zvrácenostem a žel bohu, je mnohem více přesvědčivý, než brýlatý úředník.

Držela jsem se za hlavu, začala mi třeštit z jejich peprné diskuze. Vstát a jít? Otočit se a rozběhnout se zpět? Cítila jsem, jak mi samy od sebe začaly téct slzy bezmoci. Byly slané, teplé a štípaly v drobných rankách na mé namodralé tváři. Ptáte se proč jsem samá modřina? No...spadla jsem ze schodů, však to znáte.

Vstaň, jdi ku předu! Už jen pár kroků a budeš volná! Za tím stolem tě čeká loď, loď k lepšímu životu! Tak nepromeškej ten záchranný kruh, stačí vstát a jít!

Zastav! Tohle, že je lepší zítřek? A co je na něm lepšího? Bída a hlad, V čem se pak liší od našeho dosavadního života? Chceš se oprostit od bolesti Suzan, tak co, chceš? Mám lepší řešení.

„Já chci, chci." Přes slzy jsem téměř neviděla a kolena se mi klepala tak, že jsem jen stěží zůstávala ve stoje a nespadla opět na dlážděnou podlahu. „Říkala jste něco slečno? Jste v pořádku?" Jako nepřítomná jsem se otočila za sympatickým hlasem neznámého. Měl tmavě hnědé vlasy stáhnuté do copu a menší bradku lemující široký úsměv. „Mohu vám pomoci?" Došel až ke mně a pohlédnul mi do pomlácené tváře. „Já chci, chci být zase volná, víte?" Cukla jsem sebou a podívala se na dřevěnou desku stolu. Vypadala tak obyčejně, co by mi mohla přinést dobrého? „Tak pojďte, já vám pomůžu." Chytil mě za loket a vedl mě směrem k ní, k dubové přepážce.

Nalodili mě, pustili přes bránu a dovolili mi vycestovat pryč odsud, odjet do Ameriky za novými zítřky. Kolem mě šplouchala hluboká masa oceánu a vítr mi rozfoukával vlasy. Cítila jsem se lépe, svěže, jako by se skutečně dalo začít znovu, najít nové naděje.

Tomu říkáš nové naděje? Kde jsou? Nevidím je. Jen se na sebe podívej Suzan, stále máš ty obnošené staré šaty, stále jsi špinavá a nemytá. Cítíš ještě ty jeho dotyky, povídej? Viděla jsi dnes v zrcadle naše jizvy? Viděla jsi nás? Podívej se, nakloň se přes zábradlí a podívej se na vodní odraz!

Štěstí bylo to tam, jen co se ozval opět v bé blízkosti. Poklesle jsem přistoupila ke kraji a podívala se do rozvlněné hladiny. Nic jsem neviděla, jeli jsme příliš rychle, než abych něco zahlédla.

Jsme to pořád my, pořád ti samí ubožáci. Chci nám pomoct Suzan, všem nám pak bude líp. Jen se zamysli, podívej! Myslíš, že Amerika ti pomůže?! Pojdeš tam na ulici jako desítky jiných bláznů! Pojdeme tam stejně jako tady, z tohohle se nemáme šanci dostat. Buď přeci rozumná.
Neposlouchej ho! Konečně tu šanci máme! Jen se zítra probereme, bude na nás čekat nový život! Od kdy posloucháš jeho a ne tvůj rozum? Kdy jsem ti poradil špatně?

„Nech mě! Nechte mě oba! Bolí mě z vás hlava!" Prudce jsem se otočila, podklouzla mi noha a zády jsem vrazila do jistícího zábradlí. Cítila jsem, jak padám i své vlastní ruce, jak se instinktivně zachytily o malý kousek povrchu a zachránily mě.

Pusť se.

Drž se!

Pusť se!

Drž!

Pusť!

Zavřela jsem oči a naposled se nadechla. Nedokážu to, nemám dost síly. Omlouvám se, snad dostanu ještě jednu novou šanci.

Hoří však temně
já nevidím cestu svou
uchvacuje mě
tajemnou hlubinou.

Omlouvám se, je to brak. Píšu to dnes večer, už se mi u toho zavírají oči a nemám na víc sílu. Snad se příště povede lépe.

Vaše Tiranis!