Seděl jsem v malé stísněné místnosti tisknoucí se na stěnu společně s několika dalšími vystrašenými jedinci. Nevěděl jsem přesně co se děje nebo kam nás to vzali, ale rozhodně to nebylo nic hezkého. Hned, kdy mě unesli ti velcí chlapi, tak mi stáhli veškeré oblečení a něco mi fixou napsali na záda, pak mě šoupli do téhle stísněné místnosti, kde pomalu začalo přibývat lidí. Povětšinou to byly děti, holky i kluci, většina z nich byla mladší než já. Sám jsem mezi ně výškou zapadal, i když mi bylo skoro patnáct, tak jsem měřil asi jen metr čtyřicet pět a nijak namakaný jsem taky nebyl. Většina z dětí plakala a snažila se tisknout jeden na druhého. Některé z dětí se znaly, objímaly se a brečely se vzájemně na ramena. Snažil jsem se najít si své místo a potichu čekal na tu hrůzu co mě asi potká. Nebylo pochyb, že to bude něco hrozného. Nejvíc mě asi děsila sama skutečnost, že jsou kolem mě děti, malé kolem deseti let, a na pokraj smrti vystrašené. A neměly oblečení, ani jedno, ani já. Všechny nás vysvlékly a na záda nám psali fixem čísla. Kluk jen kousek ode mě měl dvojku, přišel tady hned po mě a držel se mé blízkosti, jako by mu na tom závisel život. To znamená, že já mám jedničku?

Seděli jsme tady hodně dlouho, a s každými deseti minutami se moje nervozita a strach o něco zvětšovaly. Děti nepřestávaly plakat, až mě to začínalo vytáčet. Dokonce tu byli takoví, co nahlas křičeli a začali pěstmi bušit do kovových dveří. Bylo jim to marné, ale oni ani tak nepřestávali. Takhle ty únosce akorát víc naštvou. Nechci se nechat oddělat díky malým spratkům. Moje nervy povolovaly, až jsem si musel zacpat uši a oči tisknout k sobě, abych je na chvíli přestal vnímat.

Asi tak po hodině a půl děsného nekonečného čekání plného křiku a strachu se dveře otevřely. Jako na povel všichni zacouvali k protější stěně jejich snahy o dostání se ven zmizely s přicházejícím děsem. Ti lidé vypadali hodně nebezpečně, všichni v černém a spousta z nich byla nějako zraněna, třeba měli jizvu nebo čerstvě zaschlé krvavé šrámy. Rozhlíželi se po místnosti a asi hledali něco určitého. Vykoukli si nějakou blonďatou copatou holčičku, nemohlo jí být víc jak devět let. Jeden z nich si přehodil její vzpírající se nahé tělo přes rameno a zmizel společně s ostatními zase za dveřmi. Nasucho jsem polknul a podíval se na brunetku, která se škrábala po dveřích a nahlas vzlykala jméno oné malé holky. Musely být kamarádky. „Zavři zobák ty káčo! Chceš, abys byla další?!" Potichu jsem jí syknul do ucha a odtáhnul ji stranou od dveří schovávaje ji do kouta za další děti. „Ti lidi rozhodně neplánují nic hezkého! Snaž si dělat tak, aby tě neviděli!" Dívala se na mě s vytřeštěnýma očima zarudlýma od dlouhého pláče. Pak rozpřáhla ruce a zavěsila se mi kolem krku. Nevěděl jsem co dělat tak jsem ji jen hladil opatrně po vlasech a občas zamručel nějakou tu utěšující frázi.

Tak to pokračovalo celkem dlouho, pokaždé sem vtrhli, odnesli si nějaké z těch dětí a vraceli se bez nich. Mnohé z nich se je očividně pokusilo napadnout, jelikož chlapíkům přibývaly šrámy na obličeji a nohou. Někdy kolem patnáctého šestnáctého dítěte odnesli i tu brunetku. Prvně odnesly všechny holky, až nás tady zbyla jen hrstka. Až teď jsem si uvědomil, jak málo tady vlastně je kluků oproti předchozímu osazenstvu malých holčiček. Už z toho mě zamrazilo. Před nějakou dobou mi začalo docházet, že jsem se s největší pravděpodobností zapletl do nějakých černých kšeftů. Tohle musel být obchod s dětmi, tady prodávali nebohá dítka zvrhlým úchylům a bláznům, co nám udělají příšerné věci.

Pořád jsem byl tady, vedle mě ještě kluk číslo dva a osm. Všichni tři jsme měli hnědé vlnité vlasy a velké oči. Já a dvojka modré barvy, osmička měla zelená kukadla. Vypadal jsem z nich zdaleka nejlíp, byl jsem správně vyživený a neměl jsem uplakaný obličej jako ti dva. Zase se otevřely dveře, tentokrát v nich ale nestáli čtyři chlápci, jako většinou, ale jen dva. Čahoun s jizvou na líci a tlusťoch s přeraženým několikrát napravovaným nosem. Odporně se šklebili, když každý z nich sebral pod paži jednoho z mých společníků. Smáli se, když na mě koukali. V jejich očích se odrážela jasná výzva, byl jsem jejich poslední kus, jakási trofej, hřeb večera.

Začal jsem přemýšlet co se asi děje, už poměrně dlouho nepřicházeli. Budou mě tam venku dražit? Svážou mě a prodají? Nebo umřu? Proboha živého doufám, že mě nechtějí zabít!

„Tak už jsi brečel malíčku? Ne? No nevadí, o to zajímavější podívaná." Přišel si pro mě ten čahoun. Čapnul mě za ruku a táhnul za sebou, ani mě nebral přes rameno jako ostatní. Zavřel mě do bílé ordinace, všude kolem zářily jasné žárovky, že mě z toho bolely oči. Na rozdíl od malé tmavé místnosti, tady to bylo velké a smrdělo to tady po dezinfekci a čistotě. Nešlo si nevšimnou veškeré té krve a děsivých špinavých nástrojů kolem. Začaly se mi klepat kolena a drkotat zuby, jako by mi byla zima. I přesto jsem odmítal plakat.

Vešel nějaký doktor v bílém. Byl starý, skoro plešatý a vypadal nešťastně. Jak dlouho už asi dělá tyhle věci? Nevypadá, že by tady byl dobrovolně. „Když se nebudeš vzpírat, budeš to mít dřív za sebou chlapče." Smutně se pousmál a natáhnul si na ruce latexové rukavice.

Z nějakého důvodu jsem se nepokusil toho starce napadnout, nešlo to. Asi bych jej přemohl, síly v sobě moc neměl, ale ten sklíčený soucitný pohled v jeho tváři mi to nedovoloval. Nechal jsem se vyšetřit, díky bohu to moc nebolelo. Pochopil jsem odkud se vzala všechna ta krev. Někteří zákazníci asi platili za prvotřídní službu, doktor prováděl i obřízky a kastrace. Nevím, kdo mne koupil, nebo jestli jsem to vůbec odhadnul správně, ale ať už se kolem mne dělo cokoli, byl jsem těchto zákroků ušetřen. Nejhorší, co se mi stalo, byla kontrola prostaty, asi jestli jsem zdravý? Nebo jestli jsem pořád panic. Z té představy se mi udělalo špatně.

„Pak pojď Malíčku, už na tebe čekají." Doktor se na mě soucitně podíval, předal mě tomu dlouhánovi a zavřel za sebou dveře bíle natřené ordinace. Cítil jsem se, jako bych opouštěl bezpečí domova a odcházel do pusté Sahary. „Neboj Malíčku, pan Winterberg je slušnej chlápek, vyfasoval si to dobře. Popravdě až moc dobře, máš z pekla štěstí, víš? Byla o tebe pořádná mela kluku. Ti dva před tebou takový štígro mít nebudou." Odporně se zašklebil a otevřel mi dveře do malého pokoje. Pomohl mi natáhnout se do trenek a dlouhé košile, taky do modrých kraťas a na nohy jsem vyfasoval pár kroksů. Všechno to bylo tak univerzální, až mi bylo špatně z pomyšlení na velkoobchody, kde asi něco takového nakupují. Jak rozdílné děti tady asi mají? „M-mě ale není d-d-deset." Černovlasý se na mě kouknul s trochou obavy s očích, že bych jim teď zkazil kšefty? „Pro tvoje vlastní dobro ti radím, abys předstíral kluku. Vydražili tě jako dvanácti letýho, tak si to neposer." Slizce na mě mrknul a za ruku mě odtáhnul před barák ven. Byli jsme někde v háji světa, kam jsem se podíval, jen lány kukuřice a v dohledu ani živáčka. Před dveře dojelo auto, z něj vyšel šofér s brýlemi na očích a zatáhnul mě dovnitř. A noční můra může začít.