#pisu30
#tema16
Inspirace nalezeno v písničce v záhlaví
•••

Každý ten pocit zažil. Jednou, jedinkrát musel cítit, že je mu hlava malá. Cítil, že místo jednoho mozku má v hlavě dva, perou se o to, kdo bude vést tělo a člověka, naráželi do sebe, snažili se zaplnit co největší prostor v lebce. Většinou však ta bolest přejde. Nadvládu nad tělem přebere jedna duše, jeden rozum a toho druhého odsune do pozadí, kde uhnije a nikdy se již nevrátí.

Co se však stane, když žádná duše nemůže zvítězit?

On to znal. Trpěl agonií, řval bolestí, plakal a zároveň se smál, protože se mu bolest a utrpění zdálo příjemné. Miloval lidi ve své blízkosti, ale zároveň si přál vidět je topit se ve vlastní krvi.

Možná, že na první pohled byl pro lidi normální a zdravý. Možná lidé milovali jeho rozzářené oči v barvě mořské zeleně. Nejspíše i milovali jeho upřímný úsměv na tenkých rtech. Nejspíše se někomu i líbilo, jak se jeho vlnité tmavé vlasy pletly do jeho otře řezaného obličeje.

Avšak... Toto si mohli myslet jen ti, co poznal jednu část.

Ti druzí?

Co říct?

V očích dle nich měl zorničku vždy tak malou, že nebyla takřka vidět. Jeho pohled byl děsivý, strašidelný a nenasytný jako moře. Úsměv na jeho tváři byl břitvou na krku - pro pár lidí vzrušující, ale většina se ho děsila a třásla se, jakmile ho spatřila. A vlasy? Zpocené, překrývající částečně děsivé oči a páchnoucí po potu a krvi.

Mohl za to?

Ne.

Bolelo ho sám se sebou žít více, než lidi bolelo vidět ho.

Trpěl.

Rval si vlasy, plakal. Netušil, co vlastně chce.

Jedna jeho část si přála smrt. Ta druhá také, ale jiných.

I přesto, jaký byl, tak miloval. Ale miloval tu nesprávnou, která nemohla milovat jeho právě za to, kým byl. On totiž nebyl někým, ale někými. Když ho odmítla...

Plakal z bolesti, srdce měl v kleštích a city zcela zničené.

Pak, jako blesk z čistého nebe, křičel. Klel proti dívce a tomu, jehož ona milovala místo jeho. Nenáviděl toho druhého, kým byl, což dělal i ten druhý - nenáviděl prvního.

Věděl, že člověk jako je on nemůže žít dlouho. Musel zničit jednu svou osobnost.

Ale zároveň nechtěl.

Byl dvojím člověkem. Byl výjimečný, jiný, ale stále byl člověkem. Nemohl zabít část sebe.

Ale ten jeden to chtěl.

Ten druhý ne.

Co měl dělat?

Trpěl.

Křičel.

Snažil se vyrvat si vlasy.

Pokusil se vyškrábat si své modrozelené oči v barvě moře.

Mlátil se pěstmi do hlavy tak dlouho, dokud neupadl do bezvědomí.

Způsoboval si nejednu bolest a utrpení jen proto, aby vyhnal jednu duši ze svého těla.

Ihned poté si však šel rány ošetřit. Nechtěl tu osobu uvnitř sebe zabít.

Jednou tohle utrpení a život však musel ukončit.

Dobrovolně?

Ano.

Ale vlastně...

Ne.

Díval se zrovinka na svůj odraz v zrcadle. Obličej samá pohmožděnina, paže zcela zjizvené, žebra naražená, krk pohmožděný od dušení. Vlasy rozcuchané, na některých místech vytrhané. Oči podlité krví a rty roztřesené bolestí, co si způsobil předtím.

Sledoval sebe samého, když v tom se jeho odraz v zrcadle odpojil od jeho samého.

On plakal, ale odraz se usmíval.

Nebo se on usmíval a jeho odraz plakal?

Kdo byl reálný?

Ten smutný?
Veselý?

Oba dva?
Nebo snad ani jeden?

Na tom nezáleží...

Záleží pouze na tom, že ty dvě osoby v jednom těle na sebe mohly poprvé pohlédnout.

Stejné. Avšak jedna zničená z bolesti toho druhého, druhá spokojená z bolesti prvního.

Nebo tomu bylo naopak? Jaký byl první a jaký druhý?

To se nedá určit.

Dá se však určit, jaký byl šťastný a který smutný z bolesti.

„Už spolu zápasíme roky," poznamenal hlubokým hlasem ten veselý. Otřel si ze rtu zaschlou krev, podíval se na ni a nakonec oči podlité krví upřel na toho, který stále plakal.

„Prosím," šeptal jen s pláčem. „Bolí to... Nemusíme spolu bojovat," sténal.

Šťastný si však olízl rty, naklonil se blíže ke svému odrazu a pošeptal mu: „My nebojujeme. My se snažíme usměrnit toto tělo," na jeho rtech se následně objevil úsměv podobný břitvě na krku.

Ten na druhé straně zrcadla se však rozplakal. Sklopil zrak a fňukal nesrozumitelná slova. „Ničíme toto tělo. Necháváme ho trpět, ale proč? Jsi silnější. Vím to, prosím... Přestaňme bojovat! Ustoupím ti! Daruji ti toto tělo!" toto mu však šlo rozumět velice dobře.

Zdálo se, že to odsouhlasí. Že ovládne tělo nebohého mladíka a vícekrát ho již nezohyzdí, ale poté řekl: „Je již pozdě."

Napřáhl svou otlučenou pěst s bílými jizvičkami. Zadíval se na svého smutného dvojníka, který zase sledoval jeho, ale třásl se a ruku nenapřahoval. Pěst toho jednoho se rozlétla proti zrcadlu a přišla rána.

Nejdříve se nic nedělo, ale poté zrcadlo začalo praskat na obou stranách a rozpadlo se. Jeden velký střep dopadl do umyvadla a oba se tak mohli dívat na svého dvojníka z výšky.

„Není pozdě!" naléhal ten, co plakal. Snažil se zastavit krvácení na své ruce, které se z ničeho nic zjevilo, aniž by do zrcadla sám uhodil.

„Je pozdě!" vykřikl ten, co rozbil zrcadlo.

Uchopil do rukou jeden ostrý střep a stiskl a v jeho dlani se začala objevovat rudá tekutina. Stejně tak i v dlani toho, který si kryl tvář a ustavičně plakal. Krev se otiskla na jeho obličej, pomalu odkapávala na zem a plazila se po dlani k zápěstí a následně po celém předloktí až k lokti.

„Já byl pánem tohoto tělo a tys to věděl! Odstoupil si však moc pozdě!" zakřičel ten, jenž svíral střep ve své ruce. „Je to tvá vina!" obviňoval a křičel na plačícího. „Zničil si toto tělo. Zničil si sebe a zničil si mě!" vrčel.

Už tak rozbrečený se rozplakal ještě více. Třásl se jako osika a tiše prosil.

Bylo však pozdě.

Tělo nemůže žít s více dušemi dlouho. Jedna musí odstoupit dříve, než bude pozdě. Duše v tomto těle však dostoupila až moc pozdě. Mladík byl zničen, jeho duše téže... Nebylo mu pomoci jinak, než píchnutím.

Do srdce.