Představa smrti mne neděsí zdaleka tolik, jako samota. Samota - ten nepříjemný, deprimující pocit.
Je to jako ocitnout se uprostřed černo-černé tmy a nevidět nic, pouze poslední záblesky zdánlivého štěstí.
Děsí mne ta představa, že mne samota potká a já budu čelit jejím přízračných očím. Jako zhypnotizován budu stát strnulý na místě, ona máchne mlhavými křídly a poté mne pohltí. Bojím se, že jednou otevřu oči a ucítím závan smrti, přesto nebudu mrtev, jen sám - tak sám. Budu se pokoušet procitnout z toho podivného snu, bohužel pro svou smůlu zjistím, že nesním. Budu křičet, nejspíše budu i plakat, ale nikdo to neuslyší, budu sám - tak sám.
Za velice dlouhou dobu, až pomine čas i prostor, se probudím z mrákot samoty, ale nezbude nikdo, žádný tvor, pouze hvězdy - a já si budu přát, abych je byl nikdy nespatřil, abych mohl uniknout zpět do tmy, aby mne Samota pohltila znovu a nepustila, abych nemusel vidět hvězdy, jež mi připomínaly dávný svět.
Já nevěda, za co jsem trestán, budu bez ustání hledět na ty zářivé drahokamy a trpět samotou - znovu, ovšem mnohem horší samotou, budu si totiž vědom toho, že už nikdy nepomine.