„Leden. Čas, kdy svět utichá a mění se ve sněhobílé království plné mrazu. A kdo vládne tomuto času, děti?" zeptal se muž s prošedivělou bradou a vějířky vrásek kolem očí. Na rtech mu hrál úsměv a než některé ze tří dětí odpovědělo, poposunul se blíže ke krbu, ve kterém tančil oheň. Za okny padal jemný sníh, který dopadal na temné ulice, jako jakýsi jemný poprašek.

„Já vím, já vím!" vykřikla jedna z dívenek s divokými kudrnkami a vyskočila na nohy. Popadla knihu v koženém přebalu a chvíli ji trvalo, než malýma ručkama nalistovala stránku, kterou hledala. „Tady! Zimní víla. Ta vládne. A i když se ji přezdívá Krutá Zima, málokdo dokáže ocenit krásu, kterou vytváří. Že ano, dědo?" Zběsile otočila hlavou k dědovi, který si mezitím opatrně vzal knihu z jejích rukou.

Jeho úsměv značil, že to dívenka uhádla správně. Prsty přejel po ručně malovaném obrázku v knize, jako by to byl vzácnost a tajemně se naklonil k dětem. „To, co vám teď povyprávím, jen málokdo zná. Tak se tiše usaďte a poslouchejte..."

Trvalo roky, než lidé vyřešili záhadu, jak vzniká zima. Ano, jistě pro to máme logické vysvětlení, ale od pradávna toužíme po něčem nehmatatelném, magickém. Říká se, že nikdo nikdy Zimní vílu neviděl. Že je tak drobounká, je těžko ji zahlédnout pouhým okem. Ale za to její výtvory dokázaly zaujmout nejednoho člověka. Ať už to byly námrazy na sklech, třpytící se sníh, či jednoduše rampouchy visící ze střech.

To by ale nebyla lidská zvědavá povaha, kdyby se někdo z nás nesnažil odhalit Zimní vílu. Jeden muž, Percival, vždy toužil odhalit světu něco magického. Chtěl dokázat něco, co nikdo před ním. A proto se rozhodl, že stluče ve své dílně nástroje, kterými by mohl polapit stvoření, které stálo za zimou. Jeho nákresy klecí a různých návnad visely po celé stěně jeho obýváku. Stal se tak urputným, že nevycházel z domu a pracoval léta na něčem, co pro ostatní nemělo smysl. Ale on věřil. Věřil, že když vytrvá, přinese mu to to, po čem tolik toužil.

A tak jeden mrazivý leden, kdy málo kdo vycházel ven, on sám se rozhodl vyrazit do místních lesů, které již byly pokryté malým popraškem sněhu. Kůra stromů byla namrzlá a některé hnědě zbarvené listy vypadaly, jako by umíraly.

Percival vyrobil několik šikovných návnad, kterými měl v plánu nalákat vílu do pasti. Ty zavěsil přes větve stromů. Šlo o různé věci. Malou laternu, ve které plál ohýnek, či rolničky, které při poryvu větru vydávaly líbezný zvuk. Pod návnadami na zemi přichystal pasti, které byly vyrobeny z jemné sítě.

Byl čas, aby Percival vyčkal. Na hlavu si nasadil pletenou modrou čepici, aby mu nebyla zima a schoval se za jedním ze stromů. Celou noc vyčkával, vyhlížel, jestli se víla nechytí do pasti. Ale nic se nestalo. To bylo pro něj velké zklamání, ale nehodlal se vzdát. Druhou noc vyčkával, vyhlížel. Ale nic se nestalo.

Percival byl rozhořčen tím, kolik času strávil nad něčím, o čem nevěděl, jestli je skutečné. To byl doopravdy takový blázen? Po třetí noci, když se znova nic nestalo, tak se muž v příšerné náladě vydal zpět domů.

„Něco na ni musí fungovat. Nějak ji musím polapit! Musím dokázat celému světu, že je skutečná," povídal si rozhořčeně pro sebe a když došel domů, tak se usadil k dřevěnému stolu. Promnul si bradku a přemýšlel. Očima těkal po zdi, která byla zahlcená plánky a nákresy. Tři noci strávené venku se však na něm podepsaly, a proto zanedlouho mu víčka ztěžkla a jeho hlava dopadla na stůl.

Když první paprsky, které pronikaly skrz oken, dopadly na jeho tvář, Percival otevřel oči. Zamžoural do okna, ale jediné, co viděl, bylo bílo. Nebylo pro něj možné spatřit kostel, na který má normálně výhled, či děti na náměstí pobíhající sem a tam. Percival se zvedl, došel k oknu a snažil se zahlédnout cokoliv. Jediné, co však viděl byla sněhová vánice, která se proháněla celou vesnicí. „Vánice?" Podivil se sám pro sebe a rychle na sebe navlékl zimní kabát a vyběhl ven.

Div ho vítr neodfoukl, jak bylo větrno. Nebylo vidět pomalu ani na krok, ale on i tak odhodlaně pomalými kroky, skrz sníh poletující splašeně sem a tam, došel do lesa, kde dříve zanechal past na vílu. Všiml si, že laterna, kterou pověsil na strom zmizela, a proto se vydal k pasti, která však byla pokrytá sněhem.

Netrpělivě odhrnul sníh, načež mu zčervenaly prsty, ale ačkoliv sníh byl studený jakkoliv, jemu to bylo jedno. Nemohl uvěřit svým očím. Jeho past opravdu fungovala. V síti byla skrčená malá bytost objímající laternu, která stále svítila.

„Ty jsi... skutečná!" zvolal Percival a prohlédl si ji zblízka. Její drobné ručky byly pokryté vlnou a divoké modré vlasy ji trčely na všechny strany. Percival ji neměl v plánu pouštět. Chtěl ji prozkoumat, chtěl ji ukázat světu. I proto vzal síťku, ve které byla a strčil si ji do kapsy, aby mu neuletěla.

Uháněl domů, co mu síly stačily, jeho srdce zběsile bušilo, už jen kvůli tomu, že nedokázal uvěřit, že je doopravdy skutečná. Cesta zpět mu trvala mnohem kratší dobu než cesta tam. Doma za sebou zabouchl dveře, popadl zavařovací sklenici a do víčka od ní udělal několik děr. Nakonec vílu vyhrabal z kapsy kabátu a umístil ji do nádoby, kterou unáhleně zavřel.

„Řekni mi, kdo jsi," přikázal ji Percival, ale víla jen seděla na dně sklenice a hleděla na něj. Její stříbrné oči se do něj zapichovaly, jako by snad měla strach. „No tak. To mi ani neříkej, že se mě bojíš! Chytil jsem tě, abych ukázal ostatním, že se pletou. Že to jsi ty, kdo ničí celý svět ukrutnou zimou a-a..." Na chvíli se odmlčel, jako by hledal nějakou další výmluvu v tom, proč to udělal.

Víla se ohlédla dozadu na svá křídla, která zplihle visela dolů podél jejích šatů. Snažila se s nimi pohnout, ale jediné, čeho se dočkala bylo mírný pohyb. „Pusť mě odsud. Ani netušíš, co jsi provedl," dožadovala se pisklavým hláskem víla. Když se postavila na drobné nožky, které byly zahalené taktéž ve vlně, tak její tmavě modré šaty pokryté vločkami padly k jejím kolenům. „Hned mě pusť. Jinak uvidíš," pohrozila mu malým prstíkem, načež se Percival zasmál.

„Uvidím, co přesně?" Rukama se opřel o kolena, aby byl na úrovni sklenice a ušklíbl se. „Uděláš přesně co? Pošleš na mě mráz? Tak to abych se bál," poznamenal ironicky a pak se narovnal. Víla nevypadala zrovna nadšeně, spíš nervózně. Stále hleděla z okna a přešlapovala na místě. „Budu tě zkoumat, ukážu tě celému světu. Vždycky mě měli všichni za blázna, ale teď... Teď mi padnou k nohám!" Percival se pyšně napřímil a rozhlédl se po místnosti, jako by si představoval, že se mu u nohou klaní poddaní. Nakonec pokývl hlavou a usadil se na židli, která pod ním zavrzala.

Víla se jemně třásla, ať už to bylo chladem, či strachem. „Jsi krutý. Musíš mě pustit, vůbec nerozumíš tomu, co se stane, když-"

Než však víla stihla dopovědět, byla umlčena zdviženou rukou Percivala, který odmítal jakékoliv námitky. Popadl malé řemínky, které připomínaly zmenšený opasek. Odkroutil víko od sklenice a než víla mohla, jakkoliv uniknout, popadl ji a řemínky ji svázal. Ty nakonec přidělal řetízkem k lampě. Popadl lupu, která ležela opodál a prstem si nadzvedl jedno z jejích křídel. „To je úžasné," hlesl tiše a ke křídlu se naklonil ještě blíže. „Je to jako bys měla drobné vločky na křídlech. Ale teda... předpokládám, že tvá křídla nemají být natržená." Poukázal na fakt.

„To je tím, jak semnou nešetrně zacházíš. Tvé světlo z laterny mě nalákalo. Chtěla jsem se ohřát a místo toho jsem dopadla do sítě, kde jsem si zranila křídlo. Není možnost pro mě létat," poznamenala podrážděně víla a tiše si povzdechla. „Teď nastane Krutá zima,"

Percival stočil oči k jejímu drobnému obličejíku a na jejích tvářích spatřil koulet se stříbrné slzy. „Krutá zima?" zeptal se, jelikož ta vládla již teď. „Tak ji zastav. Přeci jen za to můžeš ty." Percival nedokázal pochopit, že to sama Zimní víla stála za tím, kdo krotil zimu, aby se nevymkla kontrole. Byla to její práce každý rok.

„To nemůžu," odpověděla mu klidně a odfoukla si vlasy z obličeje. „Pusť mě, nemůžeš mě tady držet navždy," prosila jej, ale od muže se dočkala jen chladného pohledu. Než se nadála, Percival popadl nůžky a bleskově ji křídla ustřihl. Víla vykřikla bolestí, která ovládla její drobné tělíčko. „Co to... co to děláš?" vyjekla na něj a snažila se ramínky setřít drobné slzy.

Jak se ukázalo, Percival nepatřil mezi lidi s dobrými úmysly. „Tvá křídla si ponechám jako trofej, půjdou do kolekce k ostatnímu hmyzu. Pak tě pustím, když na tom tak trváš." Po tom popadl sklenici a svázanou ji odpoutal od lampy. Sklenici pak na ni přiklopil a zvedl se ze židle. „Dobrou noc, vílo. Užij si poslední noc v teplíčku." Už na ni nepohlédl, jen zhasl lampu a odešel do své ložnice, kde propadl hlubokému spánku. Křik malé bezbranné víly ho již nevzbudil.

Další den ráno se jeho bytem linulo ticho. Lahodné ticho, které mu připomínalo vítězství. Jediné, co slyšel, byl poryv větru, který se opíral do jeho oken. „Přeji dobré ráno, doufám-" začal větu Percival, když vešel do obývacího pokoje. Zarazil se však dříve, než pokračoval. Bezvládné tělíčko víly leželo na stole, bílé jako sníh, studené jako smrt.

„...A tak vznikla Krutá zima, která vládla několik let, dokud se nenarodila nová Zimní víla. Lidé mají tendenci všechno krásné a výjimečné zničit a ani tady tomu nebylo jinak. Percival nikdy nikomu nepřiznal, co udělal, ale jeho činy mu byly osudné. Jedné noci totiž uvízl v horách a zběsilá zima, která se proháněla celou krajinou, mu vzala život. V té době začali lidé přezdívat Zimní víle Krutá zima. Nevěděli však, že to byla ona, která stála za tím, kdo zimu držel na uzdě."

A takto končil tento příběh. Děti schoulené u krbu se svým dědečkem, který tak moc rád sdílel se svými blízkými příběhy, které zažil v mládí. Ne, že by jim někdo věřil. On sám však znal svou pravdu.