V klidu sedím,
nad ničím nepřemýšlím.
Oblohu pohledem míjím,
pomalu z toho šílím.

Před očima světlo rychlé mihne se,
následuji ho,
zmizne.

Poté zvuk do uší dere se,
poslouchám ho,
utichne.

K oknu pomalu se blížím,
zase ten zvuk, zase ho slyším.
Ven z domova se plížím,
za mnou nikdo, radši se ohlížím.

Oblohu protne švětla čára,
mrak už se párá.
Na obličej mi slzy mraků dopadají,
Větry si se něma pohrávají.

Hustý déšt ulice zaplavil,
zpěv hromů se nese nad hlavami.
Blesky se svět naplnil,
bouře se šíří nad skalami.

Vše ovládla bouře.

Vítr trhá stromy,
Déšt utváří potopy.

Blesky zahání lidi do obydlí,
Hromy se na obloze předhání.

Pak vše utichlo.

Zvědaví lidé vyšli z domů,
ještě neviděli tolik padlých stromů.
Já dál stojím před domem,
mokrá, ale se zážitkem.

Bouře ustoupila a slunci žezlo předala,
já se na oblohu stále dívala.
Něco v dáli mě zaujalo,
Pás sedmi barev své místo přijalo.