Když se teď procházím v lese a sleduji začínající zimu, která oblékla přírodu do nových šatů, cítím se tady tak vítána. Cítím, jako bych byla součástí této přeměny a toužím po tom, aby namrzlý třpytivý sníh, který zdobí pěšinku lesem, byla nit, která šije mé nové šaty. Přeji si, aby smrky zachumlané do zářivé bílé peřinky byly podstavy, které podpírají můj sněhový zámek. Když teď opatrně našlapuji na větvičku, která praská, cítím jako by se na mě podívaly stromy. Jako bych šlápla na část jejich těla.

Všímám si vysoké jedle a uvědomuji si, že zima kouzlí na stromech divy. Pod sněhovou přikrývkou se na větvích usilovně drží loňské uschlé listy. Opatrně přikládám svou studenou ruku na kmen, který se přizdobil drobnými vločkami. Cítím jeho sílu, mohutnost. Jako bych se stala jedním z nich. Ale teď mě někdo zavolá na hrnek teplého čaje. Atak pomalu opouštím tento kouzelný les, můj sněhový zámek, svlékám své bílé šaty a slibuji, že se brzy vrátím.