Ostrůvek obklopený lesní krajinou obývali jen dva lidé. Leželi na trávě poseté pampeliškami, kopretinami a dalším lučním kvítím, které bylo pro jejich působení momentálně nedůležité. Jemnými pohyby se hladili na hřbetu ruky a kreslili si navzájem tvary na těle. Slova nebyla důležitá.

Vše spojené se světem jakoby odvál vítr a v širokém lesním okolí zůstali jen dvě propojené duše tančící ve zvuku šumění křídel přelétajících ptáků. Nasávat vůni toho druhého jim v tomto momentu připadalo mnohem krásnější a mnohem důvěrnější než kdykoliv předtím.

Proč nikdy nevěnoval pozornost té malé skvrnce v oku? Působila tak nepřehlédnutelně, až v něm její existence vzbuzovala touhu se na ni dívat donekonečna. Proč nikdy pořádně neotevřel oči a neprohlédl si ji pořádně? Skrývala tolik tajemství, ale netušila, že jsou viditelnější než se ji zdálo. Opětoval její úsměv a nechal ji, aby si zakryla tvář pod náporem studu. Jakoby se do ni opět zamiloval.