Čtvrtek
Zase budík. Aggrr. To nenávidím. Vstala jsem a připravila se. Vyrazila jsem na autobus. Na zastávce mě objal Alex. Skočila jsem mu kolem krku. ,,Chyběl si mi." Zapištěla jsem mu do ucha. ,,Ty mě taky." Poplácal mě po zádech, abych se uklidnila. Trošku jsem se uklidnila a pustila ho. Usmál se, musela jsem se zasmát. ,,Jo, píšeme z matiky." ,,Cože!" Skoro to vykřikl a já se jen silou vůle nezačala smát. ,,Dáš mi to opsat? Pro..." Nenechala jsem ho to doříct. ,,Jasně." Usmál se. Přijel autobus. Nastoupila jsem a Alex si sedl vedle mě. Seděla jsem u okna, tak jsem koukala ven. Do autobusu nastoupil i Daniel. Nervózně jsem se zavrtěla. Alex si toho všiml. ,,Emi děje se něco?" No jasně že jo a hodně. ,,Ne nic." Odpověděla jsem a snažila se nasadit úsměv, ale propadla jsem ještě většímu zoufalství. ,,Emí řekni mi to. Prosím." ,,Jen jsem se v noci nevyspala." Alex mě vzal do obětí, a já cítila něco, co poslední dobou ne. Pocit bezpečí. Užívala jsem si ho celou cestu do školy.

Tam jsem si připravila a společně jsme šli do třídy. Když jsme vešli, polovina holek mě propalovala pohledem, a ta druhá pozorovala Daniela. Když jsem ho zahlídla, pozoroval mě nepřátelským pohledem. Ošila jsem se. On si toho všiml a usmál se, ale jeho úsměv nevěstil nic dobrého. Co udělá dneska? Začala první hodina. Alexovi se podařilo mi vykouzlit úsměv na tváři. Byla jsem s ním spokojená a doufala že to tak bude. Na konci páté hodiny jsem se naklonila k Alexovy. ,,Jdi do naší skrýše, já tam pak přijdu. Chci ti něco říct." Zazvonilo. Naše skrýš byla ve čtvrtém patře, ve volné učebně. Nikdo tam nechodil. Měly jsme volnou hodinu. Pak jsme měly odpoledku, výtvarku a hudebku. Vydala jsem se na záchod a Alex šel do naší skrýše. Pak jsem šla rovnou do skrýše.

Když jsem tam skoro byla, někdo mě strhl za roh a já dostala ránu do hlavy. Nade mnou se tyčil Daniel. ,,Tak ty jsi si našla kluka jo? Tak to se podívejme." Hlasem přešel do výhružnějšího tónu. ,,Měla by jsi ho nechat, jinak to nemile schytá. To ti garantuji." Na důkaz svých slov mi ukázal nožík. ,,Opovaž se to někomu vyžvanit. Jinak ti ublížím ještě víc. Ale to asi i tak." Zvedl mě na nohy a přitlačil na zeď abych ho nemohla kopnout. Začal mě líbat. ,,Kde jsme to skončily?" Jen jak mi zajel rukou pod triko jsem ho odstrčila, ale on mi dal pěstí a já se sesunula po zdi k zemi. ,,Ty se mi nebudeš věčně bránit. Za to budeš pykat." Nato do mě kopl a za vlasy mě zvedl ze země. Začal znova. Vklouzl mi jeho jazykem do pusy, kousla jsem ho a odstrčila. Jen jak se vzdálil jsem si vybavila něco. Kopla jsem ho do břicha a skopla ho na zem. Rozběhla jsem se ale on mě chytil za nohu a strhl mě na zem. Sedl si na mě obkročmo a zavázal mi pusu, abych nemohla mluvit a křičet. Otočil mě na záda a svázal mi ruce. Zvedl mě za ty provazy a hodil si mě přes rameno. Byla jsem vyřazená. Tak z toho se nedostanu. Z očí mi začaly téct slzy, když jsem si vybavila tu bolest a to utrpení. Úplně mě pohltila panika a smutek. Ponořila jsem se hluboko do myšlenek.

Probrala jsem se, když mě svázané tělo dopadlo na tvrdou zem. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do očí Danielovy. Měl na tváři ten svůj děsivý úsměv a já poznala, že jsem v háji. To nepřežiji. ,,Tak jo Emilie, půl roku jsme se neviděli, takže si určitě zapomněla na pravidla. Že?" Jen jsem nasucho polkla. ,,Tak za prvé nekřič!, Za druhé nebraň se! ..." Neposlouchala jsem ho a snažila se rozvázat uzle. Když se mi to povedlo, řekla jsem si, že vyčkám na dobrou chvíli s útokem. ,,Je to všechno jasné?" ,,Ano pane." Tak jsem ho podle něho měla oslovovat. Ty pravidla mi utkvěly v hlavě. Jak by ne, když mám na zádech jizvy. Když se ke mě sklonil, vyšvihla jsem ruku zatnutou v pěsti a ta tvrdě dopadla na jeho tvář. Spadl vedle mě. Já jsem si pohotově stoupla na nohy ale on na rozdíl ode mě byl pohotovější. Natlačil mě na zeď a chtěl mi svázat ruce nad hlavou. Ve chvíli kdy nedával pozor jsem vyšvihla koleno a on zaúpěl a svezl se k zemi. Chtěla jsem odběhnout, ale moje tělo prožilo další tvrdý pád na zem. Zaúpěla jsem, jelikož se mi na malinkou chvíli zatmělo před očima. Když jsem viděla naskytl se mi pohled na jeho děsivý obličej. Vyšvihla jsem ruce dopředu, ale on je ladným pohybem chytil a jednou rukou mi je přišpendlil nad hlavou. Druhou mi začal sundavat triko. Škubala jsem sebou a snažila se mu vyprostit ale marně. Triko je dole. Když mi ho sundaval u rukou, nepovedlo se mu to a já měla ruce volný. Začala jsem ho škrtit. On neváhal a začal mě škrtit. Nemohla jsem dýchat, ale on na tom taky nebyl nejlíp. V poslední chvíli jsem zaslechla otevření dveří a mohla jsem dýchat. Už mě nikdo nedržel. Ruce mi padly podél těla. Zprudka jsem dýchala. Když se mi začala projasňovat mysl, objevila se nade mnou tvář Alexe. ,,Emí jsi v pohodě?" Uvědomila jsem si že nemám triko. Schoulila jsem se do klubíčka a cukala sebou, když jsem si uvědomila co se všechno dělo.

Zavřela jsem oči a chtěla jsem se propadnout co nejhlouběji do země. Alex mi pomohl se posadit a s jeho pomocí jsem se nasoukala do trička.
Zvedl mě do náruče a odnášel mě pryč. Když jsme šli po chodbě, zahlídla jsem nějaký učitele, jak tlumeně mluví s policií. Jen jsem rukama objala Alexe a chytila ho tak pevně, jak jsem jen mohla. Když to zaregistroval, taky mě pevně objal a šli jsme dál. Venku už byla policie, tak jsem doufala, že si nás nevšimnou a nechají nás odejít. Bohužel u parkoviště nás zastavily. ,,Budeme potřebovat mluvit s Emilii. Chceme vědět vše co se tam stalo." ,,A proč ho prostě nezavřete a hotovo. Co se stalo to se stalo." Moje nálada byla na bodu mrazu. Chtěla jsem pryč. Byla jsem vybitá, jak fyzicky, tak i psychicky. Alex se mnou odešel a nastoupil do černého auta. Oba dva jsme seděli vzadu a já usnula.