Sobota
Ráno jsem ležela v posteli a za žádnou cenu nechtěla vylézt. ,,Budu ležet do odpoledne. Jako pyžamo jsem měla krátké sytě růžové šortky a bílé triko s nápisem. Ležela jsem v posteli, a nehodlala vstát. Máma zase odjela. Nevěděla jsem kolik je hodin. ,,Emilie, někdo vás přišel navštívit. ,,C-co-cože?" Vylítla jsem z postele, hodila na sebe džínový šortky, sčesala své pod ramena dlouhé vlasy a letěla dolů.
Když jsem doběhla do chodby, vrazila jsem do Alexe a málem spadla na zem, nebýt jeho postřehů. Chytil mě v pase a zastavil mě. ,,Půjdeme spolu na piknik?" Před dveřmi ležel košík s jídlem. ,,Jasně!" Vykřikla jsem nadšeně a nandala si sandále. V kapse jsem měla mobil. Vyrazily jsme pryč. Šli jsme po silnici kolem lesa, když se Alex posunul za mě. Neřešila jsem to. Na očích mi přistál šátek a já už mířila rukama nahoru, abych si ho sundala, ale někdo mi ruce chytil. Trhla jsem sebou. ,,Ššs, mám pro tebe překvapení." Ani to se mnou nehnulo. ,,Sundáš mi ten hadr z očí?" Bála jsem se. On mě zvedl do náruče a někam se rozběhl. Objala jsem ho kolem krku, děsně jsem se bála že spadnu. Pěknou chvíli jsme šli až jsme zastavily. ,,Emilie, už jsme na místě. Položím tě na zem, ale ještě si šátek z očí nesundavej. Jasný." Kývla jsem. Před očima se mi vybavil jeho děsivý pohled. Cukla jsem sebou a litovala jsem, že jsem s ním šla. Přestala jsem vnímat čas a s šátkem na očích jsem usnula.
Ze spánku mě vytrhl pohyb. Někdo mě zvedal. ,,Co to...?" Moje ruka vystřelila, ale Alex jí včas zachytil. ,,Emí, snad mě nechceš praštit, ty by jsi mě fakt uhodila?" Řekl to naoko uraženě, ale vtipně. Rozhodla jsem se pohrát si s ním. ,,No, a co kdyby jo? No co by jsi mi pak udělal?" Dopadla jsem na tvrdou zem. ,,Co to, ty jsi mě pustil na zem?" ,,Nojo, ty si se ptala, ne já." Odpověděl nezaujatě. Kdybych už neměla ten hadr na očích asi bych mu fakt jednu natáhla. Zavrčela jsem a chtěla jsem si sundat hadr z očí. On mě ale chytil za ruce. ,,Pojď." Zvedl mě do náruče a mě se to přestávalo líbit. ,,Pusť mě na zem, nejsem nemohoucí, chodit umím a už bych chtěla vážně ááá. Zase?" Seděla jsem na zemi a nad sebou jsem uslyšela se někoho usmát. ,,Říkala sis o to. Nemáš být drzá."
Sundala jsem hadr z očí a vylítla na nohy ,,Já nejsem drzá!" Skočila jsem na něj, ale on se vyhnul. Stála jsem a on mě shodil na zem. Upevnil mě na zemi. Nevím proč, ale zmizel mi úsměv z tváře. Něco se blížilo. ,,Copak Emí, usměj se, jinak ti na tváři ten úsměv vykouzlím. A rovnou tím ozkouším metodu trestu, jestli funguje." Na tváři se mu rozlil úsměv. Začala jsem se bránit a snažila jsem se vyprostit z jeho sevření. ,,Pusť mě!" Nepomohlo mi nic. On se jen usmíval a čekal až přestanu. ,,Co je, je tady něco k smíchu?" Zeptala jsem se vyčítavým tónem. ,,Jo, ale nevysvětlím ti to. Jsi lechtivá??" Po tváři se mu rozlil šibalský úsměv a já zvážněla. ,,Ne nejsem, ale nezkoušej to." On se jen víc usmál. ,,Takže jsi?" Slyšela jsem v jeho hlase naději a srandu. Už to chtěl zkusit. ,,Ani. To. Nezkoušej." Znělo to dost varovně, ale on to tak nebral a usmál se. ,,No, za zkoušku nic nedám." ,,Ne, ne, ne!" Už jsem víc nestihla. Začal mě lechtat. Začala jsem se smát a křičet na celý kolo, ale nepomáhalo to. ,,Už budeš hodná?" ,,Budu! Budu!"
Z posledního dechu jsem to vykřikla a on přestal. Vzal mě do náruče a šli jsme ještě kousek lesem. Položil mě na piknikovou deku a mě se naskytl pohled na misky s nakrájeným ovocem ...
Společně jsme si vyprávěli různé historky, hráli jsme pravdu a úkol, říkaly jsme si o sobě věci, aby jsme o sobě víc věděli. Pořád jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že je někdo za stromem a že nás sleduje. Asi začínám být paranoidní.
Zbytek dne proběhl v klidu. Odvezl mě domů v sedm večer. Šla jsem rovnou spát.
Sedím na piknikové dece a naproti mě seděl Alex. Otočila jsem hlavu a koukla se do lesa. Stál tam ten muž. Koukala jsem na něj. Najednou kolem mě zčernal svět.