Další ráno jsme se všichni připravily na týdenní výlet. Když jsem si všechno sbalila, došla jsem dolů. Už tam čekaly ostatní. Nasedli jsme a vyjeli jsme. Bydlel v Itálii u moře. Když jsme dojely, bála jsem se, co když je jako můj otec, co když se mu nebudu líbit, co když udělám špatný dojem, co když to nějak pokazím...

Můj tok myšlenek přerušilo zastavení auta. Stály jsme před starou chatkou. Vystoupily jsme. Měla jsem knedlík v krku. Vzala jsem svoje kufry a snažila jsem se usmívat. ,,Emí, neboj, dobře to dopadne." Alex mě vzal kolem ramen a přitáhl si mě blíž. Bylo zataženo a foukal příjemný vítr. Zastavily jsme před dveřmi. Jirka zazvonil. Ozvalo se šourání, a kroky se dostavily až ke dveřím. Dveře se zarachocením otevřely. Stál tam tak padesátiletý muž. Vypadal mladě, nato že je to děda. ,,Emili, děvče, si to ty?" Došel ke mě a objal mě. ,,Tak rád tě vidím, bál jsem se že se ti něco stalo." ,,Jsem v pořádku, taky tě moc ráda vidím...

O jedenáct let později
Sedím u lesa a pozoruji Rachel (obrázek) jak se sápe po jednom kameni. Alex jí pomáhá.
,,Koukej mámí kde jsem!" Mává na mě. Zamávám jí nazpátek. Jsem ráda že jí mám. S Alexem jsme spolu už sedm let a báječně nám to klape. Vytáhla jsem mobil a vyfotila si Rachel, jak na mě mává. Dnes měla deváté narozeniny. Jsem ráda že všechno dopadlo, tak jak dopadlo. S Alexem jsme přemýšlely, zda někdy Rachel povíme, co se vlastně v minulosti zažily. Prozradíme jí to, ale až bude starší. Tak v patnácti, až bude mít rozum. Jestli nás pak odsoudí, nebudeme jí to zazlívat, ale uvidíme. Je to lepší než jí nechat žít ve lži. Nemohly by jsme jí navždy lhát. Děda se k nám přistěhoval. Žijeme všichni spokojeně. Jen doufám že to tak zůstane.

!!!KONEC!!!