Z pohledu Daniela
Vrátil jsem se domů o den dřív. Stojím před vraty. Dveře jsou přivřené. Vezmu si pistoli a vejdu dovnitř. Všichni mí muži leží na zemi a pod nimi jsou skoro zaschlé kaluže krve. Všechno to překračuji a s pistolí v ruce mířím po schodech nahoru. Emilie v pokoji nebyla. Ale v koupelně jsem našel žiletku od krve a krvavou vodu. Hádám že se Emilie podřezala. No naštěstí jsem v cizině u bratrance kdykoliv vítán. Emilie je mrtvá, tak odjedu. Najdu si tam jinou děvku a rozšířím tam perfektní metodu převýchovy. Budu ten nejlepší, jako Emiliin otec. Sbalil jsem si kufry a odnesl je před barák. Vevnitř jsem to celý polil benzínem a zapálil jsem to. Nasedl jsem do auta a odjel jsem od hořícího bývalého domova.

Z pohledu Alexe
Jsou to dva dny, co jsme s ní přijely a ona se ještě neprobudila. Vůbec se mi to nelíbí, ale až se probudí, musím se o ní hodně postarat. Je podvyživená, má na sobě hodně modřin a nevím jak se bude chovat. Bude to hodně práce a veliká zkouška trpělivosti.

Z pohledu Emilie
Proč se zase probouzím? Prudké světlo oslepuje mé oči a já nevím kde jsem. Zkouším se pohnout a moc mi to nejde. Pomalu se snažím rozhýbat stuhlé tělo. Když už mohu hýbat končetinami, přišel čas na to abych si sedla. Pomalu jsem se posadila. Na stolku vedle postele ležel hrnek s pitím. Rozhlídla jsem se po pokoji. Koukla jsem se na své zápěstí. Měla jsem je obvázané. Sáhla jsem si na hlavu. Tu jsem obvázanou neměla. Snažila jsem se rozpomenout, co se všechno stalo, ale rozbolela mě hlava. Padla jsem do lehu a znova jsem usnula.

Probrala jsem se znova. Ležela jsem a koukala jsem do stropu. Nevěděla jsem co dělat. Mé myšlenky zase dopluly k Alexovy. Z očí mi ukápla slza, když jsem si uvědomila, že ho už neuvidím. Sedla jsem si, ale zamotala se mi hlava a padla jsem zase do lehu. Pomalu jsem se posadila a rozkoukávala jsem se po místnosti. Nevím kde jsem, ale něco mi to tady připomíná. Stoupla jsem si, ale spadla jsem na zem. Vytáhla jsem se do stoje a přidržela jsem se postele, abych znova nespadla. Pomalu jsem došla ke dveřím. Když už jsem se naučila chodit, rozhodla jsem se, že se tady porozhlídnu, a asi uteču. Upřímně, nevím kam mám jít. Rodinu nemám, nemám nic. Když se najdu, budu muset říct, kde všude jsem byla a navíc mě pak zavřou do děcáku. Je mi sedmnáct. Nenechají mě jen tak běhat po světě. Otevřela jsem dveře a šla jsem prázdnou chodbou. Koukla jsem se z okna. Venku svítalo. Na stromech pomalu začalo listí měnit barvu. Kéž bych věděla, kolikátého je, a kolik je hodin. Sešla jsem po schodech a objevila dveře ven. Přesto jsem to riskla a šla jsem do kuchyně. Nikdo tam nebyl, ale objevila jsem hodiny. Bylo půl šestý ráno. Nakoukla jsem do obýváku. Nikdo tam nebyl, a byli tam další dveře, vedoucí ven. Zaslechla jsem nahoře kroky. Rozběhla jsem se ke dveřím a otevřela je. Ovál mě teplý podzimní vánek. Rozběhla jsem se do lesa.

V lese jsem našla krásný potůček. Sedla jsem si a zasáhla mě myšlenka na mě a Alexe. Tady jsem ním byla ten den, kdy se to všechno změnilo. Když mi řekl, že moje máma byla zabitá, a já utekla. Sedla jsem si na kámen a koukala na potůček. Bylo tady příjemně. Jediný co bylo slyšet, bylo šumění potůčku, přerušený občasným zpěvem ptáčků. Úplně jsem vypadla z reality. Zavřela jsem oči a vnímala to šumění a ten zpěv. Zezadu mě někdo pevně chytil. ,,Pusťte mě!" Zakřičela jsem celá pohlcená panikou. Kopala jsem kolem sebe a snažila se vyprostit. Rozbrečela jsem se. Co se bude dít tentokrát. Ke komu mě šoupnou, jak dopadnu. ,,Pusťte jí." Jen jak mě pustili jsem dopadla na kolena na zem a celá jsem se klepala pod náporem emocí. Slyšela jsem vzdalující se kroky. Byla jsem tady sama? Rozhlídla jsem se kolem a nikde nikdo nebyl.

Vstala jsem na nohy a utřela jsem si slzy. Teďka jsem váhala, zda si znova sednout k potůčku a nebo radši odejít, než si to ten někdo rozmyslí. Vyhrála druhá myšlenka a já se rozběhla pryč. Stihla jsem dva kroky a něčí ruka mě chytila kolem pasu. Co to zas je? Snažila jsem se vyprostit, ale marně. Tentokrát jsem nekřičela, ani nebrečela. Svěsila jsem ruce podél těla a přijala ten osud být v něčí moci. I když třeba se nakonec ukáže, že jsem padla do rukou někomu, kdo bude mít nějaký rozum. A budu pro něj víc jak obyčejná děvka a mlátící panák. Sedl si se mnou na zem. ,,Emili, jsi to stále ty? Nevěřil jsem že tě ještě někdy najdu." Objal mě a položil si jeho hlavu na moje rameno. Slyším dobře? Je to Alex! On mě hledal a vytrhl mě smrti ze spárů. Jak se mu podařilo mě zachránit? Chtěla jsem mu objetí oplatit, ale v tom mě trklo. On si myslí, že jsem převychovaná. Co ho na tom nechat a pohrát si s jeho psychikou. Od teťka se budu chovat jako správná převychovaná. ,,Jdeme do vody?" Neodpověděla jsem a nechala jsem ho, ať se mnou jde do vody. Když mě položil na břeh, jen jsem sklonila hlavu. On si sedl vedle mě. ,,Prosím, začni se chovat tak jak chceš." To se mnou nebude mít jednoduchý. Pořád se mi chtělo brečet. ,,J-já už chci domů." On mě hnedka zvedl do náruče. ,,Jdeme domů." Došel se mnou ke dveřím. Nechala jsem se nést v jeho náruči a pomalu ho objala rukama. Nechtěla jsem ho pustit. S jeho psychikou si začneme hrát později. Schválně jak dlouho vydrží ta jeho touha mě změnit.