Z pohledu Alexe
Slyšel jsem pravidelné pípání stroje. Rozlepil jsem stuhlá víčka a i přes ostré světlo jsem se snažil rozkoukat. Dokázal jsem se posadit. Sáhl jsem na hrnek. Moc jsem toužil opatrně a pomalu upít. Ne moc rychle, abych se nezakuckal. sáhl jsem na hrnek. Pomalu jsem ho obepnul prsty. Nechtěl jsem ho rozbít. Pomalu jsem ho zvedl, a putoval s ním blíž ke mě. Napil jsem se jen trochu, ale i přes to jsem se začal kuckat. Do pokoje přišel táta a máma. ,,Ahoj." Řekl jsem už v pohodě, normálním hlasem. ,,Ahoj Alexi, jak ti je, si v pohodě?" Máma ke mě doběhla  a objala mě. Obětí jsem jí opětoval. ,,Takhle nás nesmíš děsit, už nikdy." ,,Neboj se mami, budu se snažit." ,,Moc jsem se o tebe bála, vždyť si byl mimo celý měsíc." Cože? Měsíc? Za tu dobu se mohlo stát s Emilii cokoliv, bez ní nemohu žít.
,,Jo, dobrý, nevíš, za jak dlouhou dobu mě pustí?" ,,No prý asi tak za pět dní, možná až za týden."

Máma odešla na chodbu a nechala mě tady s mím tátou. ,,Tak co jsi zjistil?" Vrátil jsem se do role drsného, bez citů. City mě teťka nesmí ovlivňovat. Pak už jo, ale teť ne. ,,Byl jsem u Emiliina dědečka, její otec tam není. Chudák, nevěděl že má vnučku. Poprosil mě, abychom se za ním přijely s Emilii podívat, až jí zachráníme. Byl milý a nic neskrýval. Našel jsem adresu Emiliina otce, ale když jsem tam byl, uslyšel jsem výstřel a našel jsem jejího otce v kaluži krve. Zastřelil se. Takže Emilii někomu předal. Hrabal jsem se mu v pracovně v šuplících. Našel jsem převod peněz na jeho účet. Všechno to zdědil jeho táta. Hledám, kdo založil ten účet, do pěti dnů bych to měl zjistit. Jen jak to budu vědět se tam vydáme a zachráníme jí.

Z pohledu Daniela
Včera jí dovezly. Je to pěkná potvora, prý jim zdrhla, ale spadla ze srázu. Je štěstí že to přežila. Teťka jí daly do péče zkušených doktorů... Prý jí dají do kupy do dvou dnů, pak pěkně schytá, to že se snažila utéct. Zítra jí uvidím. Už se na ní těším. Zalehl jsem do postele a hnedka jsem usnul.

Z pohledu Emilie
Probrala jsem se v obvazech a v obležení doktorů. Viděla jsem jen rozmazaný siluety, který běhaly po pokoji. Když jsem se snažila posadit, všechen pohyb ustal. Hnedka se ke mě nahrnuly a mlely mím směrem pátý přes devatý. Nestíhala jsem nic probrat. Rozbolela mě hlava a upadla jsem do spánku. Když jsem se znova probrala, obvazy jsem neměla. Ležela jsem v posteli a něčí ruka byla omotaná kolem mého pasu. Nesnažila jsem se otočit, jen jsem přemýšlela, kdo to může být? A jak to tady bude chodit? A přežiji to? Pomyslela jsem na Alexe. Určitě si našel jinou a na mě zapomněl. Sice nemám pojem o čase, ale řekla bych že už hodně dlouho jsem se neviděly, tak tři týdny. Někdo za mnou se pohnul. Upoutalo to mou plnou pozornost. Otočil mě k němu a moje srdce se asi zastavilo. Viděla jsem mojí noční můru. Tak jo, tady asi nepřežiji dlouho. Jen se děsivě usmál. ,,Budu tady s tebou čtyři dny, a pak na tři dny odjedu. Snad nebudeš zlobit. Nechci tě trestat. Tvůj pád ze skály jsem ti odpustil, ale nic dalšího už ti neodpustím." Přešel ke skříni a vytáhl provazy. Vstala jsem. ,,Lehni si na postel!" Záporně jsem zakroutila hlavou. ,,Budeš poslouchat!" Rozešel se ke mě a strhla se bitka. Roztrhla jsem mu ret a natrhla jsem mu obočí. Dost jsem ho naštvala. Možná mu zůstane pár modřin. Do pokoje vtrhly nějací muži a chytily mě. Na tři jsem neměla. Dostaly mě k zemi a svázali mi ruce za záda. Daniel ke mě naštvaně přešel a začal do mě kopat...

O tři dny později
Ležím v posteli svázaná. Bolí mě celý tělo. Jsem jedna velká modřina ani nemluvím co se děje, když přijde. Buď to končí v posteli, a nebo mě zbije do bezvědomí. Ztratila jsem už tolik energie, že ani vstát na nohy nemůžu. Snad mě někdo zachrání. Na tohle nemám.                                                 

Z pohledu Alexe                                                                                                                                                                   Za dva dny mě pustí z nemocnice a táta dostane tu adresu. Vše už je připravený. Těším se na pomstu a na mojí Emilii. Už se na ní tak moc těším.

O dva dny později z pohledu Emilie
Dneska je Daniel pryč, a celý dva dny mě nebude nikdo rušit. Došourala jsem se do koupelny. Koukla jsem se do zrcadla. Koukala na mě vyhublá dívka, který koukaly žebra s kruhy pod očima a s plným tělem modřin. Měla jsem zarudlý oči, a taky boule, ze kterých se za dva dny vyklubou modřiny. Napustila jsem si vanu a vzala jsem žiletku. Nemá cenu žít. Udělala jsem na každým zápěstí dva rovný tahy a ruce ponořila do vody. Ze zdola slyším střelbu, ale nechávám to plavat. Šíleně to pálilo. Už tady dlouho nebudu. Zavírám oči a nechávám se unést navždy pryč.

Pohled Alexe
Přijel táta s mým oblečením. Podal mi černý potrhaný džíny a k tomu černý triko a koženou bundu. Rychle jsem se převlékl a vyrazily jsme. V autě mě táta obeznámil s celou situací. Vyrazily jsem dovnitř a začalo se střílet. Vyběhl jsem do patra a prohledávala jsem pokoje. Ve třetím pokoji jsem našel Emiliiny věci. Vešel jsem do koupelny a celý můj svět se zbořil.
Ležela v krvi ve vaně. Na rohu vany ležela žiletka. Hnedka jsem jí vytáhl. Ještě žila. Neřízla se dost hluboko, aby jí to okamžitě zabilo, ale pokud jí neseženu lékařskou pomoc, bude po ní. Doktoři, kteří tady byly se nám nabídly, že jí dají do kupy, ale za odměnu jim dáme svobodu. Souhlasily jsme.