Z pohledu Emilie
Nevím, jak dlouho tady ležím, ale bolí mě hlava a nemohu si na nic vzpomenout. Násilím do mě pumpují prášky a kdesi cosi. Už si ani pořádně nepamatuji své jméno. Každý den za mnou chodí jeden muž, a stále se mě ptá, zda už se vzdávám. Dneska se ho asi zeptám proč tu jsem. Nevím jak dlouho tady jsem, ale mám pocit že umřu. Zase přišel. ,,P-proč tady j-jsem?" Rozkašlala jsem se a kašel nemohla zastavit. Najednou přiběhl táta s flaškou vody. Ani nevím jestli mi chce pomoct, ale rozhodně jsem flašku přijala a začala pít. Jen jak jsem polkla, jsem se zakuckala a rozkašlala jsem se. Táta mě začal plácat po zádech, abych se neudusila. ,,Dcero moje, pojď se mnou." Natáhl ke mě ruku. Nasedli jsme do auta a odjely jsme pryč. Celou dobu jsem mlčela se skloněnou hlavou. Byla jsem velice introvertní, tak mě pochopte. Když jsme dojely k malé, ale nádherné vile, vydechla jsem překvapením. ,,Tak Emili, dnes započneme tvou převýchovou, teda potom, co tě dáme fyzicky do pořádku. Nojo, fyzicky jsem na tom byla špatně. Nemohla jsem pořádně chodit, bylo mi blbě a byla jsem děsně vyhublá. Musel mě cestou podpírat, byla jsem zesláblá, bez energie. Položil mě na postel a nechal mě tam s doktorem. Ten mě kontroloval a dával do kupy.

Za tři dny jsem byla zase jako rybička, ale byla jsem slabá. Začala jsem chodit ve volném čase do posilovny. Táta ale vždy musel vědět, kde jsem. Musela jsem se ho slušně zeptat, zda si můžu jít zacvičit. Brala jsem to jako hru. Budu hrát podle jeho pravidel a budu odměněna. I v těch nejtemnějších chvílích jsem myslela na Alexe a na to, jak uteču, až zesílím. Byly tady základní pravidla. Byly jsou teda strašně směšný, ale díky tomu, že jsem introvertní a dobrá herečka mi nedělá problém hrát si. Hrají si se mnou, a já obrátím hru proti nim. To se ještě budou divit. Byla jsem v posilovně už dvě hodiny a cvičím dál. Nemohu jinak, musím být silná. Dneska už mě chce prodat. ,,Emilie?" Vyběhla jsem z posilovny. ,,Už letím." Postavila jsem se před něj. ,,Přejete si pane?" ,,Ano, Emilie, za půl hodiny, tak ať jsi připravená." ,,Ano otče." City nebyly tolerovány, stejně tak i láska. Byla jsem jen zboží a majetek. Nic víc. Šla jsem do pokoje. Navlíkla jsem se do krátkých  minišatů. Navoněla jsem se a dala jsem si řasenku s tmavě červenou rtěnku. Navoněla jsem se velice voňavou voňavkou a učesala své po pas dlouhé vlasy. Nechala jsem je rozpuštěné. Koukla jsem se do zrcadla. Vypadala jsem jako velice krásná štětka. Velice krásná. Zatroubilo auto. Seběhla jsem dolů. U auta stál mě neznámý muž, ve věku mého otce. ,,Á, není to Emilie, měl jste pravdu je velice krásná, ale je i vychovaná. Nevěřím, že by se převýchova mohla dokončit tak rychle." Došla jsem  k nim. Sklonila jsem hlavu a čekala až domluví. Jen ať klidně věří, že jsem úplně převychovaná. ,,Copak ty nevěříš v mou disciplínu těch předchozích. Rose byla taky velice vzdorovitá a za dva měsíce se poddala, ale pak to všechno zkazil. Jirka jí vysvobodil, a začaly pomáhat všem převychovaným. Alex se asi chystá jít v jejich šlépějích. Pojď se mnou, řeknu ti to tajemství. Jsem starý a syna nemám. Doufám že to Daniela naučíš. Pomalu odcházely. To je šance na útěk. Zašly dovnitř.

Z pohledu Emiliina otce
Zašli jsme dovnitř. ,,Takže, jak výš, už jsem starý, a jde po mě Jirka a Alex. Nemáme moc času. Řeknu ti tajemství převýchovy. Musíš je zlomit a rovnou jim vymazat prášky vzpomínky. Zavírám je do žaláře a denně dostávají minimum jídla ale v tom jsou také prášky. Takhle tam jsou, dokud nejsou ochotný spolupracovat. Pak je necháš v péči doktora, aby je dal do kupy, protože po takovým hladomoru nejsou schopný chodit. Když se dají fyzicky do kupy, hnedka je začneš učit, že mají být chladné, že jsou jen majetek a že mají poslouchat každého na slovo. Je to taky metoda cukr a bič. Když se budou řídit všemi nařízeními a poslouchat, musíš jim dát malou odměnu. Emilie mohla za odměnu chodit do posilovny. Chodila tam, aby prý byla hubená a pěkná. Ale když by neposlechla, následují rány bičem..." ,,Alex po ní půjde, musíte jí skrýt, a ať vaše rodina převezme mé žezlo. Vychovají spolu syna a ať ten je celý po nás." ,,Tvé poslední přání?" ,,Ano, aby jste zplodily mého vnuka a aby se z něj stal ten nejlepší převychovatel. Zapamatuj si mojí techniku, funguje. Ale ať dává pozor na mrchy. Ty jsou zákeřné. Nějaký jsou totiž veliké herečky a ty mohou hrát cokoliv. Já jsem taky takový herec." Vyšli jsme ven ze dveří a ...

Z pohledu Emilie
Rozběhla jsem se kus po silnici, pak jsem to stočila k obrovskému kopci a zaběhla do lesa. V lese jsem se vyhýbala různým klackům a běžela dál do prudkého kopce. V půlce jsem nemohla, byla jsem velmi zadýchaná. Šla jsem rychlím krokem a nedopřávala si oddechu. Když jsem vylezla, podklouzla mi noha a já se kutálela na druhou stranu kopce po kamenech dolů. Tady nejsou žádný stromy. Při třetím kotoulu dolů jsem dostala ránu do hlavy. Valila jsem se dolů. Bolela mě hlava. Zůstala jsem ležet na dně hory. Divím se že žiji. I když na jak dlouho? Alespoň umřu s myšlenkou, že jsem pro svůj útěk udělala maximum. Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem se hýbat. Ležela jsem na zemi a koukala na nebe. Pomalu se mi zavřely oči

Z pohledu Emiliina otce
Vyšli jsme ven ze dveří a Emilie nikde. ,,Sakra ta mrcha!" Zanadával jsem. ,,No, tak je vidět že je po tobě. Neboj, my jí najdeme. Ty už jdi odpočívat. Jak jsi řekl, tvůj čas se blíží." ,,Tak ahoj." Podaly jsme si ruce, jako vděk. Zašel jsem domů a byl čas na sebevraždu. Opil jsem se a střelil se kulkou do hlavy. Radši se zabiji sám, než aby mě zabil nepřítel. Nic se nedozví. A Emilie zůstane v péči Daniela. Tak je to nejlepší. Jen je mi trochu líto že neuvidím mého potomka. Ale vím že jsem své životní poslání splnil.